Mini John Cooper Works Cabrio

Za dobu své výroby už stihlo vystřídat řadu karosářských i motorářských verzí, přičemž největší stálicí je hatchback a kabriolet. A právě kabrio nově dorazilo na trh i v nejvýkonnější verzi John Cooper Works. Jméno odkazující na slavného úpravce a stavitele závodních aut zavazuje a tak uvidíme, jestli si ho nové kabrio obhájí.

S novým Mini má řada lidí problém, protože jim přijde pořád stejné. Ano, asi jen znalec si všimne blinkrů, které se v druhé generaci přesunuly do hlavních světel a trochu větší karoserie třetí generace. Proporce zůstávají prakticky stejné, nárůst hmoty maskuje i zvětšení jednotlivých dílů jako jsou zrcátka, světla pod. Nové Mini je o 10 centimetrů delší (celkem 3874 milimetrů u verze John Cooper Works, která má jiné nárazníky s větším množstvím otvorů, byť by někomu mohly připadat jak takové ty nášlapy z dodávek). Agresivnost z něj ale tryská do okolí, jsou tu dva černé pruhy (příplatek 2938 korun), velké černé ráfky a centrálně umístěné koncovky výfuku vzadu, ze kterých Mini neustále prská a práská. Nechybí ani otvor na kapotě, bohužel jde ale o imitaci, je zaslepený a žádný vzduch do motoru nepřivádí, což je trochu škoda. Připlatit si můžete za vzor anglické vlajky na střechu (přes 16 tisíc korun) ale tady je jen černá, což vypadá lépe. Má také o 28 milimetrů delší rozvor (2495 milimetrů), který by mohl znamenat více prostoru pro cestující vzadu. Bohužel, tuhle šanci ale Mini nechalo promarněnou.

Zatímco vpředu se na sportovních tvarovaných sedadlech sedí příjemně, jen snad trochu vysoko (JCW má ale prodlužovací sedák, který je skvělý), dozadu je problém už pouhé nastupování. Prostor pro nohy je nedostatečný a za sebe se opravdu neposadím. Možná by stálo za zvážení, zda místo kabrioletu nemělo raději Mini pokračovat ve výrobě dvoumístného roadsteru. Spíše sedadla využijete na uložení věcí, které nepojme malý kufr (jen 160 litrů, při posunutí příčky 215 litrů). Přístup do zavazadelníku lze zvětšit vyklopením zadní části střechy vzhůru, celý kufr pak poněkud prodloužíte sklopením zadních opěradel.

Palubka má ve třetí generaci stále velký kruh uprostřed, bohužel se v něm ale nenachází tachometr, ale displej palubního infotainmentu. Ten pochází z BMW iDrive a je doplněn i geniálním kloboučkem na středovém tunelu, jen grafika je trochu pozměněná. Systém funguje tradičně na výbornou, pouze v Praze jednou zazmatkoval a poslal mne do zákazu. Kruhový rám přístroje je tvořen diodami, které reagují na vaše povely, pokud měníte hlasitost rádia nebo nastavujete teplotu, mění se barva i velikost svítící části. A barvu mění diody i při couvání v závislosti na vzdálenosti od překážky, což je praktické. Couvací kamera chybí, ale u auta téhle velikosti to nepovažuji za chybu. Tacho s otáčkoměrem a ukazatelem paliva se přesunulo nudně před řidiče, kde ho má každé jiné auto. Mini tím ztratilo kousek své osobnosti, což je trochu škoda. Na horní části palubky jsou přídavné budíky s tlakem turba, oleje a stopkami. Ty ale vypadají jak zásah nějakého tunera. Horní rám čelního skla mi navíc vždy překážel při stání na semaforech, ale to dávám na vrub své výšce.

Interiér pochopitelně zpřístupníte stažením střechy, které trvá 18 sekund. Trochu nevýhodné, že tlačítko pro stažení musíte po celou dobu držet stisknuté. Navíc je potřeba jej stisknout dvakrát, nejprve se totiž vytvoří jen jakési polokabrio, kdy se stáhne plátěná střecha nad předními sedadly. Bohužel, v tomto režimu jde ale do vozu průvan přímo na vaší hlavu, takže doporučuji střechu stáhnout celou, od toho přece máte kabrio. Je tedy potřeba stisknout tlačítko podruhé a nechat střechu kompletně se složit nad víko kufru, kde se ale neschová pod žádný kryt. Zhorší se ale mírně výhled vzad, protože složená střecha je vyšší, než spodní okraj zadního okna. Ve chvíli otevření se ale spouští se spouští počítač času stráveného se sluncem nad hlavou, za který si u JCW nemusíte, na rozdíl od nižších verzí, připlácet. Protože mi počasí přálo, strávil jsme v Mini bez střechy asi tři čtvrtiny testovaného času. Vlastně jsem jí neotevíral jen při krátkých popojížďkách právě kvůli trochu zdlouhavému procesu skládání.

Když ale vyrazíte někam dál, rozhodně si střechu stáhněte, ať si vychutnáte nejen vítr ve vlasech, ale i zvuk motoru. Šestnáctistovku vystřídal přeplňovaný dvoulitr o výkonu 220 koní a točivém momentu 320 Nm. Oproti hatchi sice kabriolet přibral celý metrák (1395 kg), ale výkon vám chybět nebude. Jen ho točte tak akorát, dole hodně duní a nad 5000 otáčkami už se křivka výkonu dost narovnává. Ve středním pásmu ale vrčí jak rozdováděné štěně, bublá a prská při ubrání plynu. Pokud se za vámi kvůli vzhledu auta otáčí dívky, kvůli zvuku donutíte k pohledu i jejich partnery. Zvuk můžete utlumit pouze režimem Green s nižší spotřebou, ale stejně úplně nezmizí. Lepší soundtrack ale nabídne mód Race, tam se všechno to bublání a prskání ještě násobí. Jistě, v Green módu není problém jet třeba za 6,7 litru, ale proč proboha? No, tak jsem zbytek týdne jezdil za 9,8 litru na 100 kilometrů, ale usmíval sem se od ucha k uchu. A o to by u Mini mělo jít především.

O zábavu za volantem vás neokrade ani automat Steptronic za příplatek 49 400 korun. Reaguje hladce a dobře, pokud si zvolíte manuální režim, tak prostě nepřeřadí a klidně vás nechá motor vytočit k omezovači. Řadit můžete jak pádly, tak pákou, která má konečně řazení nahoru k sobě a podřazení od sebe, jak to má být. Jistě, správně by Mini mělo mít manuál a kvedlačku, i já bych si jej tak nakonfiguroval, ale když už tam je tak dobrý automat, kritizovat jej nemohu. Funguje báječně a vlastně s pádly můžete jet po své oblíbené okresce opravdu ostře a ušetříte i pár setinek, které byste museli věnovat přehmatávání ruky z volantu na páku. Můžete tak oběma rukama svírat sportovní volant a vrhat se do každé další zatáčky. Hravost a ovladatelnost Mini je pověstná a ani nová generace není jiná. Její tužší řízení a krátké řízení vás nutí trénovat trefování apexu v každé zatáčce a potlačené náklony vám dodají potřebnou jistotu pro rychlé průjezdy. Díky výbornému diferenciálu však dvoulitr netahá za volant a auto je tak hravější a méně záludné, než jiné přemotorované předokolky.

To co je na zakroucené okresce výhoda, stává se slabinou na klasické rozbité české asfaltce. Velké výtluky tvrdšímu podvozku nedělají dobře a na kabrioletu je vidět, jak se trápí a jak se otevřená karoserie kroutí. Kupodivu ale funguje lépe, pokud na výmolech zrychlíte, zřejmě mu po předcích zbyly i nějaké ty rallyové geny (v 60. letech Mini vyhrálo 3x slavnou Rallye Monte Carlo, vlastně 4x, ale o tom až jindy).

Bohužel zde ale narážíme na největší problém tohoto auta. Mini je prostě skvělá hračka, jako kabriolet je úžasně stylový a je to instantní lék na blbou náladu. Ve verzi JCW pak jde o výborný hot-hatch. Pokud ale zkusíte obě tyto osobnosti zkřížit, auto to značně limituje. Výkonnému motoru by více seděla uzavřená pevnější karoserie třídveřového hatchbacku, u kabrioletu by bohatě stačil výkon nějakých 135 koní verze Cooper, protože i 190 koní Cooperu S by asi bylo na pohodové a zábavné letní projížďky zbytečně moc. Bez deflektoru začíná být jízda nepříjemná od 80 km/h, s ním se dá jet i po dálnici, JCW ale chce ještě víc navzdory tomu, že skalpovaná hlava se k vyšším rychlostem už moc nehodí. Pokud vás tedy britský retroprcek láká, pečlivě si zvažte vybíranou karosářskou verzi i motorizaci a důkladně si ujasněte své priority.