MINI Cooper S (F56 a R53): Divoký sraz abiturientů po letech

Už šedesát let zhmotňuje Mini tu nejlepší představu o malém městském autíčku. Autíčku sice miniaturním svým půdorysem a lehkém jako pírko, ale s pohodovým prostorem uvnitř pro čtyři cestující. A protože je lehké a trčí mu z každého rohu jedno malé kolo, má strmý převod řízení a za volantem najednou poznáme, že je přímo božím sportovním náčiním. Kdo by neznal „Paddyho otočku“, že? Každý test pořádného Mini musí přece začít s otočkou přes ruční brzdu.

Alec Issigonis s tím úplně nepočítal, ale když se na projekt v 50. letech podíval John Cooper, konstruktérská hvězda tehdejších formulových monopostů, ihned věděl, že je ten nápad správně. Mini je malé auto pro běžné lidi, které se bude ovládat jako sportovní náčiní. Žádné podobné v té době nikdo jiný nepostavil. Během vývoje si vzal podvozek do parády Cooperův závodní tým, vyladili motor a za volant posadili Jacka Brabhama. Mini se stalo okamžitým úspěchem. Paddy Hopkirk s ním vyhrál Monte Carlo v roce 1964 i 1965. V následujícím roce museli tým BMC Mini na konci soutěže francouzští pořadatelé diskvalifikovat za špatně nastavené mlhovky. Jinak by býval domácí Citroën bral až čtvrté místo.

Jenomže tohle všechno je dávná historie. Pan John Cooper se sériové výroby prvního nového MINI jen těsně nedočkal. Svět autíček a rychlých kol opustil navždy v prosinci 2000. Teď je však čas zastrčit do kapsy černý kulatý klíček nového MINI Cooperu S, který vloni prošel posledním faceliftem. Nová jsou tu hlavně zadní světla, prosvětlená v barvách britského „Union Jacku“ a akvárko s rybičkou na přístrojovce.

Nedělám si legraci. Normálně bych si toho vůbec nevšiml, protože jsem po nastartování vždy přepnul páčku do polohy „Sport“ a jinou „stop/start off“ a tu poslední dlouze podržel „DSC off“. Na rybičku mě upozornil až jeden novinářský kolega, který shodou okolností řídil tento modrý miník s bílou střechou pár týdnů přede mnou. Rybička je veselá, pokud jedete plynule a úsporně. Když si zahrajete na Paddyho, loketní opěrku odklopíte nahoru, aby se nepletla do prostoru ruční brzdy, zkusíte ji tu a tam potáhnout a vůbec uděláte pár politicky nekorektních věcí (třeba někde na letišti), rybička div nevylétne z kyberprostoru akvárka. A ani spotřeba paliva se pak nemá šanci vejít do „eurotabulkových“ hodnot z katalogu.

Teď vážně. Nový Cooper S, navíc se sportovně laděnou dvojspojkovou převodovkou, funguje rozhodně nejuniverzálněji ze všech Mini, ve kterých jsem kdy jezdil. Když se udržím na uzdě, má příjemně nízkou spotřebu kolem osmi litrů na 100 km a v záloze vždy dostatek točivého momentu na bleskovou akceleraci. Přeplňovaný dvoulitr je extrémně pružným motorem. Auto je krásně mrštné, řízení strmé a docela tuhé. Stáčivost přední nápravy je naprosto perfektní, zadní je zase příjemně živá a jízdní vlastnosti celkově hodně čitelné. Nicméně jedna věc mě hodně mrzí...

Proč ten motor působí tak výkonově ploše? Mám ihned nutkavou představu přehodnotit celou konfiguraci „svého“ ideálního Mini a zakliknout místo Cooper S přímo model „John Cooper Works“. (Mimochodem, s konfigurátorem jsem si hrál několikrát a ani jednou jsem se stejně pod 900 tisíc korun nevešel.) Musel bych mít „Workse“, protože ten motor by mohl být daleko silnější ve vyšších otáčkách. Cooperu S zkrátka chybí výkonová špička. Běžný majitel si ale určitě stěžovat nebude. Bude mu vyhovovat snadno dostupný výkon i rychlá převodovka, která ho nenutí se jakkoli víc snažit o zařazení správné rychlosti před každou zatáčkou. Pro něj je důležité, že jen decentně polechtá plyn, elektronický mozek auta udělá, co uzná za vhodné a mini nebude mít problém svižně předjet či zmizet od semaforů. Je snadné s ním jezdit rychle, inu taková je doba…

Moje zbrusu nová kráska rozhodně nezní nudně – sportovně bručí a prská do výfuku, ale docela decentně, jak kdyby se ten mejdan konal až někde v bytě u vzdálenějších sousedů. To dřív bývaly lepší party. „Minisrazík“ s naším čtenářem Markem jsem naplánoval v Radotíně, tematicky přímo před karting centrem. A až od lahovického mostu slyším kňučet kompresor a prskat výfuk, když jeho Cooper S ubírá plyn. Jo, to bude on, říkám si pro sebe.

Cooper S s modelovým kódem R53 z roku 2006, ve finální Checkmate edici, zaparkoval vedle mého nového a těch rozdílů si nešlo nevšimnout – obě auta vypadají sice hodně podobně, ale to nové je vážně o dost větší. Celý ponton karoserie, kapota i horní lišta dveří s bezrámovými okny je u toho nového umístěna daleko výš. Zdá se, že i celé těžiště nového auta leží výš, minimálně to tak teď a tady působí. Je čas se přesvědčit za volantem...

Skáču do starého MINI a první dojem nelhal – mám pocit, že vážně sedím níž, že je auto proporčně blíž tomu úplně původnímu. Sedačka, ač na to nevypadá, skvěle obejme tělo. Nastartovaný motor slibuje už na volnoběh, že bychom mohli být kamarádi. Ve výseči volantu vidím analogový otáčkoměr a velký rychloměr ve středu palubní desky mně stačí jen tak periferně sledovat. Centrální otáčkoměr je vždy důležitější. Řadím jedničku na příjemně přesné kulise s drahami dlouhými tak akorát a jak se záhy ukáže, v poměrně přesném vyladění. Jednašestka dopovaná kompresorem Magnusson Eaton M45 se živě probere na pobídnutí plynovým pedálem, spojka zabere a už s hutným koncertem z výfuku vyjíždím vstříc venkovské křivolaké okresce.

Je fér dodat, že Markovo Mini není úplně sériové. Má menší a odlehčenou řemenici kompresoru, kterou používal tehdejší John Cooper Works paket, a taky peprnější výfuk od britského Millteku. Možná nemá ani tolik koní jako ten můj nový, a rozhodně nemá tolik točivého momentu, ale dozajista působí nadšeněji. Už když řadím někde v osmdesátce trojku poté, co jsem si doposlechl kompresorové vytí do šesti a půl tisíc otáček, cítím, že žiji, že řídím. Nižší posaz, tužší ovládací prvky i pevnější podvozek mě víc propojují s autem, všechno cítím o kus intenzivněji než s novým a civilizovaným miňasem. Tohle auto je tak návykové, že jsem ho původnímu majiteli nechtěl ani vracet. Na toho svého jsem v tu ránu úplně zapomněl a celý večer hledal po evropských inzertních serverech exemplář starého Cooperu S.

Moment, tady něco nesedí. Vždyť MINI Cooper S R53 je přece osmnáct let starý „křáp“ a přesně jako onen maturant po letech už bude mít šediny. Opravdovou rychlost vystřídají jen sentimentální příběhy o tom, jaké to tehdy bylo s kámoši skvělé, jak jsme si užili lyžák a jak nás ještě tehdy po divokém mejdanu nebolívala hlava jako střep. Pochopitelně. Aby ten starý Cooper jezdil tak jak má, vyžaduje to spoustu práce. Na určitých místech má karoserie tendenci rezivět, interiér působí proti novému autu děsně chatrně a kompresor vyžaduje specifickou údržbu. A není zrovna levný na repase. To, že v Markově kousku nic moc nevrže a pořád působí hodně svěže, je vykoupeno hodinami práce a trpělivostí s udržováním nevšedního Mini. Stojí to za tu námahu?

Víte co, mohl bych asi popsat další dvě „áčtyřky“ ve wordu o tom, jak vážně stojí za to, jak moje příští auto na zábavu bude přesně tohle staré Mini a jak jsem se do něj přímo zamiloval. Jenže berte mě s rezervou. Jakmile přičichnu k nějakému staršímu zajímavému sportovnímu autu, typicky bývám polapen do jeho osidel. Zrovna jako Mini Cooper S R53 mám ve velké oblibě dobový konkurenční Renault Clio Sport RS 172. Dnes večer možná chci Mini kvůli zvuku kompresoru, zítra to bude zase Clio kvůli přece jen poddajnějšímu a vyladěnějšímu podvozku ideálnímu pro nadšené zdolávání českých okresek druhé a třetí třídy.

A jak se mi líbí nový Cooper S? Nové MINI je objektivně daleko lepším autem. Je autem pro daleko širší spektrum zákazníků. Je daleko příjemnější s ním jezdit i tam, kde jeho sportovní vlastnosti zrovna nevyužijete. A když s ním vyjedete z bran Buckinghamského paláce, můžou si paparazzi snadno myslet, že jede vévodkyně z Cambridge. Zkrátka svůj Range Rover nechala doma a pro změnu si vyjela v Mini. Tohle auto má dodnes speciální společenský status. Nakonec, všichni majitelé MINI se dodnes na silnicích zdraví (na to nezapomínejte, pokud jste si jeden právě pořídili a o zvyku nevíte!). Pořád je to malý diblík, se kterým je spousta zábavy. Za městem, v kopcích North Downs kousek za Londýnem, si Kate, vévodkyně z Cambridge najde úzkou silničku, přepne čudlíkem na „sport“, podřadí pádlem o pár kvaltů níž, miník decentně zakašle do výfuku a královská ochranka i paparazzi budou mít sakra těžkou práci s ní udržet tempo.