Mini Cooper S Cabrio – nejrozkošnější chlapák ve městě

Mini v kábru je od pohledu tak nějak hravé a rozkošné. S nataženou střechou vypadá trochu jako stan, a když putuje elektricky ovládané plátno dolů, začne svou rovnou boční siluetou připomínat necky. Do toho má hezká kulatá světla, která jsou však doplněna o velkohubý nárazník s velkými průduchy vzduchu. Jako úcta k tradici potom působí námořnicky modrá barva s klasickými „rychlými“ pruhy a doslova jsem si zamiloval zadní světla, která společně dohromady vytvoří motiv britské vlajky. Absolutním „zlatým hřebem“ je nakonec i dvojitá koncovka výfuku, výhružně vystrčená z prostřední části zadního nárazníku. Jen málo aut umí vypadat tak legračně a zároveň naštvaně jako právě Cooper Cabrio v přiostřené S verzi.

Jenomže jakkoliv je zevnějšek do jisté míry agresivní, interiér se za sportovním naturelem nehoní a místo toho dává okázale na odiv prémiovost a kruhové tvary. Kulaté jsou jednoduché budíky s malým displejem, okolí středového displeje je jeden velký kruh z LED diod, ale kroužky na sebe vzaly roli i výdechů topení nebo klik od dveří. A kde nejsou kroužky, tam jsou pro změnu „letecké“ přepínače na středovém panelu a na střeše. V kombinaci s hnědými prošívanými sedadly vypadá vnitřek luxusně, ale přitom neotřele a zajímavě.

Za ergonomicky tvarovaným volantem mám coby řidič dost místa na krátké ruce a dlouhé nohy, mohu si tady sednout nízko, ale o dost horší je situace za mnou, kde jsou sedadla spíše nouzová. Nemluvě o jejich nepoužitelnosti při stažené střeše, kdy na pasažéry logicky fouká. Když už jsme u stažené střechy, leckomu může vadit, že její část trčící nad okraje karoserie zcela zablokuje výhled ve vnitřním zpětném zrcátku. Příliš praktičnosti nepobral ani kufr. Dolů vyklápěné víko odhaluje malý průchod do malého prostoru, jehož základních 160 litrů zvládne převést jen pár drobností. Na druhou stranu, když zatoužíte po Mini s plátěnou střechou, jistou nepraktičnost byste měli brát jako samozřejmost.

Teď ale konečně k tomu důležitému a zároveň k tomu, proč není tohle Mini žádným autem pro holky. Ano, mluvím o motoru, potažmo o celkovém sladění podvozku a pohonného ústrojí, dodávajícím malé modré vaně až pozoruhodnou obratnost a jadrnost.

Všechno to začíná už v momentě, kdy stisknutím rudé páčky na středovém panelu startuji motor. Přeplňovaný benzínový dvoulitr ze svých dvou výfukových koncovek zlostně zamručí a ustálí se na hutně znějícím volnoběhu. Placatým voličem převodovky dávám pokyn dvouspojkovému automatu a vyrážím vyzkoušet, jakou vervu má oněch slibovaných 192 koní.

Svou značnou potenci ukazuje motor už v městském provozu. Stačí něco kolem 2 000 otáček za minutu, aby se auto začalo sbírat a hutně táhnout, ovšem malinko nevychovaně působí převodovka. Zmíněná sedmistupňová dvouspojka totiž vyloženě nerada popojíždí a třeba parkování tak sestává spíše z drobných přískoků. Po chvíli seznamování ale zjišťuji, že nesmím nechat převodovku „courat“ jen puštěním brzdy, a začínám jí přicházet na chuť. Koneckonců drobný deficit při parkování umí nové dvouspojkové ústrojí vynahradit rychlostí řazení, které je navíc doprovázeno hezkým ustřelením do výfuku ve vyšších otáčkách.

Právě ve vyšších otáčkách se začíná vše náramně probírat k životu. Okolo čtyřtisícové hranice chytne motor ten správný dech a s naléhavým, přesto však nikterak otravujícím rykem začne pořádně zabírat. Výraznější výkonovou špičku nelze od čtyřválce očekávat, ale s kabrioletem s hmotností 1300 kilo zacvičí agregát slušně, takže ani svižnější předjetí na okresce není žádný problém. Koneckonců z nuly na sto akceleruje za sympatických 7,1 sekundy.

Jenže na okresce se dají dělat i mnohem zajímavější věci a taky těch se zhostí malý kabriolet s pozoruhodnou parádou. I se staženou střechou je karoserie dostatečně tuhá a podobně tuhý je taky adaptivní podvozek, který dovolí v zatáčkách jen minimum náklonů. Ve výsledku se tak „miník“ vrhá za přesným a rychlým řízením s ohromnou vervou a v utažených vlásenkách je schopen řádit až pozoruhodnou rychlostí. Změny směrů jsou bleskové, dokonce i při tvrdším zacházení zůstává vyvážení podvozku striktně neutrální a nedotáčivost je prakticky neznámým pojmem. Dokonce i když záměrně zkusím v bezpečných místech trochu „přepálit“ nájezd, nedotáčivost se nedostavuje. Místo toho cítím, jak zaúřadoval systém vektorování točivého momentu a zabrzděním vnitřních kol udržel auto ve stopě. Brzdy samotné jsou potom nepřeposilované, dobře dávkovatelné tuhým pedálem a ani po několika rychlých kilometrech se mi je nepodařilo výrazněji utahat.

Světe div se, v tomhle režimu je Mini až překvapivě rychlé. A když se k výbornému podvozku přidá do rovnice silný motor a rychlá převodovka, bavím se o dost víc, než bych na začátku vůbec čekal. Tady si nemohu odpustit drobné srovnání s dříve testovaným BMW 430i, spadajícím s Mini pod jednu střechu BMW Group. Jak jsem popsal ve výše odkazovaném testu, prestižní čtyřkové kabrio se na sportovní jízdu moc netvářilo. Těžká plechová střecha v kufru rozhodila jinak příkladné vyvážení podvozku a motor, byť měl vyšší výkon než ten v Mini, působil ve větší čtyřce až příliš ploše a nevýrazně. Mini sice nejede tolik, ale jako celek je hravější, agilnější a zábava za jeho volantem je výrazně upřímnější.

Vyvstává tedy zásadní otázka – je Mini Cooper S tím nejlepším čtyřválcovým kabrioletem od BMW? Nedá se říci, že by byl nejlepší ve všem, neboť modely jeho mateřské automobilky nabízí zase trochu jiné hodnoty, ale rozhodně se řadí mezi ty vůbec nejzábavnější. Praktičnost musí jít v tomto ohledu poněkud stranou, ale pokud chcete malé, rozverné, designově stylové a řidičsky zábavné auto, tohle by mohla být ta správná volba.

A na kolik všechna ta Mini sranda vyjde? Kabrio ve verzi Cooper S vychází v základu na 799 500 korun, ovšem to je ještě před tím, než se trochu rozvášníte v konfigurátoru. Dvouspojkový automat stojí 48 074 korun, adaptivní tlumiče jsou za 13 338 korun, výbavový paket Chili vychází na 81 718 korun a celkově se cena vyšplhala na konečných 1 180 768 korun.