Michèle Mouton – Žena, které se muži báli

Málokterá žena se jí může rovnat, snad až na naši Elišku Junkovou. Narodila se 23. června roku 1951 v Grasse v oblasti Francouzské riviéry a v takřka bezprostřední blízkosti horských silniček, kde se jezdila Francouzská rallye. Její kariéra měla sice pozvolný nástup, ale vytrvalost se vyplatila. Koneckonců ne nadarmo se říká, že příliš jasně zářící hvězda tím spíš vyhasne.

V dětství byla Michèle poměrně živé a místy trochu neposedné dítě, což se mimochodem projevovalo také u jednoho z největších závodníků všech dob. Šel jí balet a byla výbornou lyžařkou, ale opravdu plně zabavit ji dokázalo až řízení Citroënu 2CV jejího otce. Bylo jí tehdy 14 let a okolo byla spousta klikatých silniček, které jí pomohly si vypracovat techniku. Jeden by řekl, že otec Pierre jí musel pěkně vynadat, opak byl ale pravdou – nový koníček mladičké Michèle její otec vřele přivítal. A snad v ní i tehdy spatřil talent a možná i příležitost, jak si prostřednictvím potomka splnit svůj nesplněný sen, jak to rodiče mívají často ve zvyku.

K závodní atmosféře spálených gum a benzinového oparu však přivoněla až v roce 1972, ve věku 21 let. Nechala se zlákat temperamentním italským přítelem Jeanem Taibim, jenž se tehdy s kamarády hodlal účastnit Korsické rallye, které se Michèle o rok později přímo zúčastnila coby navigátorka. Alespoň tak nasála atmosféru, ale její táta to viděl jasně: „Pokud se chceš účastnit závodů, tak za volantem, jinak to nemá cenu“.

Aby otec Pierre činy dokázal, že to s podporou její závodnické kariéry myslí smrtelně vážně, rozbil prasátko a pořídil 23leté Michèle vůz Renault-Alpine A110. S „alpinou“ poprvé nastoupila do podniku Paris-Saint-Raphaël vyhrazeného ženám a zkusila i automobilovou Tour de France. V podniku v Krásném přístavu, tedy Île de Beauté, což byl doprovodný podnik oficiální Korsické rallye, dojela koncem roku 1973 na celkovém 8. místě.

V roce 1974 už se ale zúčastnila regulérní Korsické rallye WRC, kde dojela na fantastickém 12. místě celkově. Zahanbení muži tehdy sváděli skvělý výkon na vylepšený motor, ale její vůz prošel technickou přejímkou bez ztráty kytičky. Ten rok byl celkově pro Michèle Mouton úspěšný – koncem roku se stala ženskou mistryní Francie i Evropy.

V roce 1975 dojela na Korsické rallye na skvělém 7. místě. Ale senzace měla teprve přijít, protože si vyzkoušela i závody na asfaltu – a nešlo o nic menšího než legendární 24 hodin Le Mans. Ženská posádka Mouton-Dacremont-Hoepfner zvítězila ve třídě prototypů do dvou litrů objemu motoru a obsadila 21. místo celkově. Nebýt 45minutové ztráty kvůli opravám, umístily by se dokonce v první desítce celkového pořadí! Na tento památný závod Mouton dodnes vzpomíná: „Nastupovala jsem na svůj stint nad ránem za deště a pamatuji, že jsem si nechala ze začátku hladké pneumatiky – a posléze jsem všechny předjížděla. Z boxu mi říkali, ať zpomalím, ale nešlo to – ten pocit z rychlosti byl opojný…“

Díky skvělému výkonu na okruhu de la Sarthe si jí všiml její první sponzor, ropná společnost Elf. Konec 70. let za volantem Fiatu 131 Abarth pak byl ve znamení velmi konzistentních výsledků a Michèle Mouton ukázala, že umí sbírat body v několika po sobě jdoucích soutěžích, nikoliv jen nárazově. Dokonce si na zasněžené Rallye Monte Carlo vyzkoušela neblaze proslulou Lancii Stratos, kde v nabité konkurenci dojela sedmá. Ale opravdový vrchol kariéry měl přijít teprve začátkem další dekády, společně s novým angažmá…

Koncem roku 1980 vše změnil telefonát přímo z Audi – šéf továrního týmu Audi Sport šokované Michèle sdělil, že chce, aby nastálo usedla za volant jejich monstra jménem Quattro. Stájovým kolegou se jí tak měl stát Hannu Mikkola, její tehdejší řidičský idol. První společná sezona 1981 však byla pro oba spíše zahřívací – nicméně fakt, že v Audi upřednostnili ženu před ostatními esy Skupiny B, přilákal nemalou pozornost médií.

Pohon 4×4, turbo, výkon hodně přes 300 koní – to byl pro Michèle úplně nový svět. Zpočátku si stěžovala na nedotáčivost Quattra s těžkým motorem vpředu, pak jí ale kolega Hannu Mikkola lišácky poradil, ať při průjezdu zatáčkami nechá nohu na plynu a brzdí levou nohou – a problém byl vyřešen; Audi Quattro nemělo problém setrvačnost těžkého předku přeprat výkonem. A Michèle tak mohla začít dělat toto:

S novým týmovým parťákem přišla také nová navigátorka, zkušená Fabrizia Pons, se kterou si Michèle takříkajíc „sedla“. Přesto se v začátku sezony 1981 spíše rozkoukávala – první podnik, proslulé Monte Carlo, musela předčasně ukončit pro písek v benzinu, který se následně dostal do motoru. Kolega Hannu Mikkola pro změnu havaroval. Nad hvězdou Michèle Mouton se začala pomalu, ale jistě stahovat mračna – na Korsice (Tour de Corse) odstoupila pro poruchu, v Řecku (Rallye Acropolis) dostal tým diskvalifikaci pro nedodržení pravidel. Ani finská Rallye 1 000 jezer jim nepřinesla ovoce, byť tehdy finský tisk považoval 13. místo za úspěch. Kritici už si začali na ženskou posádku brousit zuby, ale Michèle zaťala zuby a v říjnu na přelomové Rallye Sanremo ukázala, zač je toho loket, byť šlo o náročný mix asfaltu a šotoliny.

Tehdy to musela být vzrušující podívaná. Michèle sice zuby nehty držela vedení, jenže silně motivovaný a děsivě rychlý Ari Vatanen jí téměř dýchal na záda – k čemuž se rozdíl pouhých 34 vteřin ve světě rallye vlastně dá přirovnat. Bylo jasné, že rozhodnou pevné nervy: „Se ženskou já nikdy neprohraju!“ chvástal se Fin. Ať už byla na vině přílišná motivace, mužské ego či kombinace obojího, Vatanen ve vyhroceném závodě trefil skálu a naděje na vítězství byly ty tam. Posádka Mouton-Pons tak jako první vyhrála celý podnik MS! To přispělo k povedenému 8. místu v celkovém pořadí a 5. místu pro Audi v Poháru konstruktérů.

Ročník 1982 nezačal zrovna nejlépe v zahajovacím podniku, v Rallye Monte Carlo. Mouton havarovala, nešlo naštěstí o nic závažného. Ve Švédsku se pak navzdory potížím podařilo vybojovat 5. místo, a tím pádem slušné body. Pak přišlo Portugalsko, 18 vítězných „erzet“ a díky tomu celkové vítězství v podniku, tedy už druhé v pořadí. Sportovní magazín Record tehdy napsal: „Doslova uštvala největší soupeře, druhému v pořadí nadělila skoro čtvrt hodiny. Neuvěřitelné!“

Po 7. místě na Korsice přišlo třetí vítězství, když zdolala nemilosrdné šotoliny řecké Rallye Acropolis a začala útočit na mistrovský titul. „S Quattrem by vyhrávala i cvičená opice,“ komentoval situaci jistý Walter Röhrl, který nemohl popřít zvyšující se nátlak na jeho osobu. A měl proč: jelikož se tehdy počítalo pouze 7 nejlepších výsledků, řeč čísel byla jasná. Mouton stačí vyhrát v Africe a bronz v Británii a je mistryní světa!

Jenže se vyskytla potíž. Ne technická, avšak psychická. Krátce před startem do afrického závodu zazvonil telefon z Francie. Michèlin otec Pierre umírá na rakovinu. Jeho přáním údajně bylo, aby přesto do závodu odstartovala. Přes psychické vypětí před Röhrlem vedla ještě za půlkou závodu, jenže 600 km před cílem přišel zlom. Mouton skončila v kotrmelcích mimo trať, a i přes vůli pokračovat musela odstoupit ze závodu. Walter Röhrl tak měl titul v kapse a stal se prvním jezdcem, který se stal podruhé mistrem světa. Řekli bychom, že se mu docela ulevilo… „Titul byl blízko, ale nikdy mě nemrzelo, že to nevyšlo. Tátova smrt před startem mě poznamenala mnohem, mnohem víc,“ poznamenala k jedné z mezních událostí svého života. Na druhou stranu, skvělými výsledky v průběhu sezóny Michèle pomohla Audi vyhrát první konstruktérský titul.

Není pochyb o tom, že ji otcova smrt poznamenala – od sezony 1983 už se žádná senzace nekonala, přestože často končila tzv. „na bedně“. Po skončení sezony 1984 se už pro ni místo v továrním týmu Audi nenašlo. Michèle si ale nenechala zajít chuť – v letech 1984 a 1985 byla pozvána na slavný vrchařský závod Pikes Peak. V osmdesátém čtvrtém skončila druhá, o rok později dokonce vyhrála a stanovila nový rekord trati! A to bylo samozřejmě v době, kdy celou trať Pikes Peaku tvořila šotolina!

V roce 1986 pak přestoupila k Peugeotu, kde se s ďábelskou 205 T16 stala mistryní Německa. Tím Mouton sice ukázala, že na to pořád má, ale měla to být labutí píseň. Posledním příslovečným hřebíčkem do rakve jejích sportovních ambicí byla smrt kamaráda Henriho Toivonena. Tehdy prý řekla příteli: „Jestli zruší Skupinu B, tak končím“. Výsledek už známe, své slovo Michèle dodržela. V roce 1987 se jí narodila dcera Jessie a začala se věnovat koníčkům a rodině.

Svět rychlých kol z jejího života však nikdy tak úplně nezmizel. V roce 1988 spoluzaložila exhibiční setkání hvězd známé pod názvem Race of Champions (v podstatě takový memoriál Henriho Toivonena) a sem tam se zúčastnila i vytrvalostních rallye. Například v roce 2000 dojela druhá s Porsche 911 v závodě London-Sydney Marathon. V roce 2008 se dokonce s bývalou navigátorkou Fabrizií Pons zúčastnila Otago Classic Rallye. V roce 2010 byla zvolena první předsedkyní FIA pro ženský motorsport. V roce 2011 si pak od tehdejšího prezidenta Nicolase Sarkozyho vysloužila Řád čestné legie. A o rok později pak dokonce vstoupila společně s Carlosem Sainzem do Síně slávy rallye.

Vstoupit do světa závodů plného testosteronu jistě chtělo spoustu odvahy, odhodlání a pevnou vůli. Toho všeho měla ve svých vrcholových letech na rozdávání. Koneckonců, slavný novinář David Evans ji označil za „Nejslavnější ženu motorsportu“ a sám Niki Lauda jí dal přezdívku „Superžena“. Ve světě rallye se jí ale nejčastěji přezdívalo „Černý vulkán“, a to pro její temperament a dlouhé černé vlasy.