MG TD – Nejklasičtější starý sporťák

Píše se rok 1936 a v Abingdonu v britském Oxfordshiru se začíná vyrábět nový dvoumístný otevřený sportovní automobil značky MG typu T, který nahradí předchozí MG PB. První model nese označení MG TA, následují TB a TC a konečně v roce 1949 i model TD, o kterém bude dnes řeč. Ten byl vyvinut s důrazem na to, aby slavil úspěch v USA, ale prosadil se i v Evropě. Mně se jeden kousek povedlo otestovat a vážně se mi to auto líbilo mnohem víc, než jsem původně čekal.

Karoserie vypadá hodně starobyle s úzkou kapotou, stupátky a blatníky, ale auto je o trochu širší než předchůdci. Vlastně vedle TC vypadalo výrazně moderněji. Dnes už to neplatí, ale možná bude pro někoho právě vzhled jako z třicátých let hlavním důvodem ke koupi. To auto je tak klasicky starobylé, což se mi hodně líbí. Ale jelikož je z padesátých let, nabízí třeba už takové věci, jako je synchronizovaná převodovka, což dost usnadňuje řízení nám mladším.

Když mám nasazenou světlou střechu, připadám si trochu stísněně a přemýšlím, že kdyby pršelo, určitě nezůstanu zcela suchý. Ono ani stěrače nevypadají, že jsou k něčemu jinému než na parádu. Ale čert to vem, zvlášť v dnešní době nejsou u veteránu takové věci podstatné, stejně s ním budete jezdit, jen když bude hezky. Ten prostor v zachovalém interiéru bych ale vážně trochu zvětšil, zvlášť podstrčit nohu pod velkým tříramenným volantem mi moc nejde, ale přesto je TD prostornější (hlavně do šířky) než starší verze. Velký průměr volantu měl kompenzovat absenci posilovače, protože s čímkoliv menším by patrně nebylo možné přední kola jakkoliv nasměrovat. Nohy ale museli mít lidé v padesátých letech asi mnohem menší, protože nešlapat na více pedálů naráz, to chce cvik.

Co se týká výbavy, bude snazší vám říct, co v autě není. Nejsou tu například pásy, ani boční okna, deformační zóna byla v té době také neznámým pojmem. Topení také chybí, a jelikož vozit sebou ohniště je dost nepraktické, bude tohle MG hlavně letní auto. Na palubce nejsou prakticky žádné spínače. Nic tu nebylo navrženo s ohledem na pohodlí a sedadla jsou o málo lepší než dřevěná lavička v parku. A taky kufr budete hledat marně, u MG spoléhali, že si koupíte dozadu trubkový nosič nebo že vám po koupi auta nezbydou peníze na jakýkoliv další majetek.

Koncepce je pochopitelně klasická s motorem podélně vpředu a pohonem zadních kol. Motor je spojený s novým, ale pořád jen čtyřstupňovým manuálem. Jde o docela drobný řadový čtyřválec s objemem 1 250 cm3, který poháněl už předchozí TC a má krásně hladký chod. Docela ale burácí, jako kdyby se snažil mít sportovní zvuk. V TD dosahuje díky jinému kompresnímu poměru výkonu 57 koní v 5 500 otáčkách. V dnešních tabulkách ale neohromí: maximální rychlost je 124 km/h, zrychlení na stovku mu zabere 22,7 sekundy (podle jiných zdrojů 18,4, ale kdo ví, při pokusu to vyzkoušet mi došla rovinka), ale věřte mi, že to vůbec nevadí. Ve chvíli, kdy mi rychlost kolem čtyřiceti přijde jako dvojnásobná, po větším přídělů koní ani netoužím. A kolik jiných sporťáků si tak hravě poradí s polňačkou? No, asi jich moc nebude.

Proti předchůdci má ovšem TD pravenou zadní nápravu a na obou nezávislé zavěšení s tlumiči ze sedanu Y-Type. MG také nově používalo patnáctipalcová kola. Prý se tím vším výrazně zvýšil jízdní komfort, i když možnost srovnání mi schází. Ze sedanu pocházelo i mnohem přesnější řízení, které dává řidiči dost jasnou představu, co se s předními koly děje. TD bylo pohodlnější a příjemnější. Jen ty brzdy by měly být výraznější a silnější, takhle by mi rychlá jízda přišla spíš děsivá a adrenalinová, a tak bych nejraději podlahu prošlápl skrz a brzdil patami jako Fred Flintstone. Navíc je v autě dost značný hluk. Jízda je ale snadná a hodně připomíná moderní auta. Vůbec mi to nepřipomínalo zážitky za volantem jiných vozů této doby, naopak jsem si ty chvíle v MG užil. Navíc okamžité reakce auta na veškeré povely jsou návykové a pravé řidiče potěší.

Nádrž na 54 litrů je překvapivě velká, TD se navíc chlubilo i signalizací nízkého stavu paliva, když řidiče varovalo, že mu zbývá posledních 11 litrů. Vzhledem k tomu, že průměrná spotřeba je u TD 10,6 litru na každých 100 kilometrů, zbýval mu ještě solidní dojezd. Mechanika auta je velmi jednoduchá, a tak i když se něco rozbije, půjde to nejspíš snadno spravit. A prý se MG rozbíjí rádo a často. Tradičně prosakuje olej, což je ale prý u starých britských aut normální, robustní převodovka ale nejspíš přežije vše. Spíše se zaměřte na případné pazvuky od diferenciálu. Potrápit vás pochopitelně může i koroze.

Konec pro sporťáky typu T (tehdy se jednalo o poslední a nejdotaženější variantu TF) přišel v roce 1955 a nástupcem se stalo MGA. I nejmladší kousky modelu T jsou tedy hodně staré. Poslední kapitola pak byla dopsána v roce 1998 v Malajsii, kde tamní firma TD Cars vyráběla licenčně tento typ jako TD2000. Existuje ovšem i řada replik. Kousek z nabídky Veteránů na Truc, který jsem vám představil dnes, byl z posledního roku výroby verze TD, tedy 1953.

Pro dobové fandy sportovních MG byl model TD zklamáním. Kvůli svým úpravám byl prý příliš jemný a až moc zaměřený na úspěšné prodeje ve Spojených státech, navíc MG také poprvé nabízelo i levostranné řízení. Dnes by asi řekli, že moc vyměkl a ze všech modelů série T je hodnocený nejhůře (i když TD nebyl výrazně horší než TB a TF). Zkrátka to prý nebylo pravé sportovní MG, na jaké byli zvyklí. A vidíte, já si dnes myslím přesný opak, to auto je skvělý skutečný sporťák, vypadá krásně a zároveň staře, nabízí ohromnou zábavu za volantem.

V dnešní přetechnizované době působí puritánsky, a pokud vám jeden z třiceti tisíců vyrobených exemplářů stojí doma, můžete si gratulovat. Navíc je z modelů řady T často nejlevnější, třeba tento kousek v originálním stavu s nájezdem jen 72 tisíc kilometrů se nedávno prodal za 490 tisíc Kč. Akorát asi vzhledem k těm pověstem o spolehlivosti bude opravdu asi často stát doma. Pokud ale pojede, rozhodně vám dodá pocit výjimečnosti a netradičního zážitku z řízení opravdu starého auta.