Mercedes-Benz S-Klasse 320 CDI: Nejlepší ojetina všech dob?

Začneme hned od nejpalčivějšího problému. Tankovat Mercedes-Benz třídy S by se nemělo z černé pistole, nemyslíte? Opravdové limuzíně sluší jemný, hladce běžící osmiválec s rozevřením válců do „vé“. Pochopitelně lepší je rovnou velký dvanáctiválec, ale jeho provozní náklady byly vždy snesitelné jen pro tu nejvyšší společenskou třídu – anebo mafii. Také se poprvé pod kapotou objevil právě v majestátní, lépe řečeno virtuálně „obrněné“ generaci W140 přezdívané Mamut. V černém provedení a na prodlouženém rozvoru bylo téměř evidentní, kdo nejspíše sedí na jeho pohodlném zadním křesle.

Jméno S-Klasse se poprvé objevilo v prospektech Mercedesu v září 1972. Už je to spousta let. A už od těch dob mohla třídu S pohánět velká řada motorů včetně naftového. „Esko“ bylo prvním luxusním automobilem, který spaloval dieselové palivo a v téhle tradici pokračuje až dodnes. Donedávna šel objednat i se čtyřválcem. V každé generaci si třída S nesla nějaké své technologické prvenství. Airbag použili sériově poprvé v roce 1981, protiprokluzový systém byl rovněž vynálezem 80. let a stabilizační systém ESP nabízel Mercedes už v půlce 90. let.

Představované auto je třetí generací „eskového“ mercedesu s kódovým označením W220. Přišlo na trh v roce 1998 a nabídlo rovněž technické finesy, v tehdejším automobilovém světě hodně pokrokové. Obecně se říká, že co se objeví na velkém Mercedesu nyní, budou mít ostatní levnější auta až tak za pět let. Možná už to dnes příliš neplatí, ale před dvaceti lety tomu tak bylo. Na jeho palubě jste si užívali pohodlí vzduchového odpružení Airmatic a na přání jste si mohli objednat první adaptivní tempomat na světě, systém Distronic. Model W220 mohl mít širokou paletu motorů od skromného naftového řadového šestiválce až po přeplňovaný dvanáctiválec, ručně skládaný v motorárně AMG v Affalterbachu. Karoserii, opticky značně odlehčenou od předchozího „Mamuta“ W140, navrhnul mistr Bruno Sacco.

Sedl jsem si vzadu na pohodlný gauč ušitý z opravdu bytelné vepřovice. Minimálně na omak onen materiál jako kvalitní kůže působil. A zub času se na něm prakticky nepodepsal. Ani přední řidičova sedačka nenese známky opotřebení a je téměř zázrakem bez oděrků. „Tohle auto se vyrobilo zejména proto, aby vydrželo,“ dere se mi automaticky na mysl. Nemám verzi na prodlouženém rozvoru a všímám si jedné zajímavosti. Uvnitř je nápadně méně místa než v třeba v aktuálně prodávané Škodě Superb. Auta se za oněch dvacet let prostě zvětšila. Nicméně, kdyby bylo potřeba, jsem přesvědčený o tom, že by i tento „dědoušek“ vyzvedl cestující na letišti a přepravil je v naprostém pohodlí, v tichu, jen s podkreslením klasickou hudbou z reproduktorů audiosoustavy Becker. Dovezl by je do jejich pětihvězdičkového hotelu v centru a možná by ani nepoznali, že je jejich limuzína už tak stará.

Sedl jsem si zpět na šoférské sedadlo a nastartoval motor. Řadový šestiválec CDI zní trochu jako tlumený motor z náklaďáku, ale jen prvních pár minut, než se začne ohřívat. Za nějakou čtvrthodinku o něm už vůbec nevíte. Auto jen ševelí, převodovka udržuje optimálně nízké otáčky a pod pravým pedálem je vždy dostatek síly na dopředný pohyb.

Po první delší cestě jsem si tu věc právě uvědomil. Položil jsem si totiž otázku, zda jsem se někdy svezl lepším autem, které bych pořídil pohodlně do dvou set tisíc korun. Odpověď zní, že opravdu asi ne. A že ho pohání naftový motor? To je vážně irelevantní. Vzduchové odpružení Airmatic se dá přepnout mezi třemi možnostmi, ze kterých jsem zvolil tu nejtvrdší. Přišla mi takovým příjemným řidičským kompromisem mezi „velmi houpavým“ a „středně houpavým“ jízdním projevem. Na nejtvrdší nastavení sice cítíte přejezd kanáldeklů, ale v zatáčkách není znát tolik přenos hmotnosti a pozbývám pocitu, že řídím dvoutunovou věc. Měl jsem z jejího řízení vyloženě radost, na rozdíl od zkušeností s jejím nástupcem, modelem W221, kde jsem měl spíše chuť sednout si dozadu a stát se pouze váženým cestujícím. Nečekal jsem to, ale právě W220, navíc dnes nejdostupnější S-Klasse, mě zatím baví ze všech nejvíc. O víkend bych si raději představil usednout do čtyřicetileté W116 a užíval si ty charakteristické automobilové vůně, jaké zkrátka veteráni vyluzují. Ale jako auto na každý den? Zabalte mi jednu W220, prosím!

Pochopitelně, že velký Mercedes může jako ojetina znamenat také velké problémy. Model W220 se oproti svému předchůdci (W140 přezdívaný Mamut) vyznačuje úsporami v kvalitě i na materiálech. Mohli bychom kritizovat některé plasty, patřící spíše do aut o jednu či dvě třídy nižších, mohli bychom i kritizovat horší antikorozní ochranu a celkovou kvalitu exemplářů do prvního faceliftu v roce 2003. Tahle generace S-Klasse není navíc nijak zvlášť populární. Klasickým Mercedesem ještě zdaleka není a okázalý dojem na nikoho už dávno neudělá. Vlastně byla v namodralé stříbrné metalíze s malými standardními šestnáctipalcovými koly hodně nenápadným autem.

Nejlevnější exemplář seženete doslova za jednu průměrnou českou výplatu. Jenže jak se říká, nic není dražšího než laciný Mercedes. Chce to hodně přemýšlet, než nějaký koupíte. Exemplář, který se objevil v AAA Auto, mě právě zaujal svou úplnou historií, nezvykle nízkým počtem najetých kilometrů, a zejména naprosto netknutým podvozkem. Sloužil svému původnímu majiteli jen jako letní auto a strávil svůj čas „slávy“ v teplé garáži. Je až legrační, že si občas někteří lidé koupí drahá auta vhodná na dlouhé cestování, jenže ony pak stráví daleko víc času v garáži než na silnici. Moc podobných exemplářů na trhu už není, také proto si za něj prodejce nestydí říci o bezmála dvě stě tisíc korun. Je však po servisu a má i nové brzdové kotouče s destičkami.

A abych odpověděl otázku z nadpisu – ano, za tyhle peníze můžete mít spoustu různých automobilů. Dokonce můžete mít novou Dacii v základní výbavě, jenže se zárukou. Nebo můžete najít zachovalý exemplář dvacet let staré někdejší výkladní skříně německého automobilismu. Pochopitelně, že bude vyžadovat v dalším provozu péči a náklady na provoz budou dražší než u té Dacie, kterou uvádím jako příklad opačného extrému.

Většina lidí si za sto padesát až dvě stě tisíc chodí kupovat ojeté naftové Octavie. Na nich se může porouchat taky spousta věcí. A když se výběr nepovede, malé neštěstí je na světě. Na starém Mercedesu se vám možná stane, že odejde sem tam nějaké elektrické čidlo, přestane těsnit některá z hadic vedení vzduchového odpružení Airmatic, případně dieselovému motoru odejdou vstřikovače. Všechny problémy těchto vozů jsou kupodivu řešitelné za poměrně snesitelné ceny. Spotřeba paliva se pohybuje na delších cestách dokonce kolem sedmi litrů nafty a ve městě si řekne o devět. Dopřál bych mu rozhodně lepší aditivovanou naftu a staral se důsledně o veškerou základní údržbu. Pokud nám to budoucí legislativa dovolí, tímhle automobilem totiž budete moci klidně jezdit zase dalších dvacet let v klidu, tichu a pohodlí. K tomu byl kdysi ve Stuttgartu vyvinut.