Mercedes-Benz E 300 de – Diesel na baterky

Nejnovější plug-in hybridní podoba „éčka“ je totiž pořád správným Mercedesem se vším, co od něj očekáváte – tedy mimořádně kultivované a komfortní auto, které se každým coulem podílí na pohodlí posádky.

Vezměme to ovšem popořadě. Začátkem března přišel Mercedes pro třídu E s faceliftem, ovšem abyste si všimli změn, musíte mít na Mercedesy oko. Přední světla jsou užší a méně zešikmená než předtím a celkově se dá říci, že je příď o něco více ostřeji řezaná. Do značné míry tomu přispívá i provedení testovaného auta, které se pyšní paketem AMG Line.

Zevnějšek auta se ovšem nijak zásadně nezměnil a nejinak je tomu v interiéru, který nadále ctí specifickou architekturu, jejíž dominantou jsou dva obří displeje v jednom celku, vyčnívajícím z palubní desky. Vlevo je pracoviště řidiče, vpravo potom asi nejrozsáhlejší a nejkomplexnější infotainment, jaký můžete v současné automobilové produkci nalézt.

V rámci faceliftu se ale drobně změnily způsoby, jakým lze tento infotainment ovládat. Nový volant je plný dotykových plošek, sloužících jako touchpady pro posouvání v nabídkách, a stejným způsobem funguje i ovladač na středovém tunelu, kterému zůstal jen touchpad a definitivně zmizelo otočné a vychylovací kolečko. Popisovat, co přesně se čím ovládá, by vydalo na samostatnou knihu. A to je určitý ukazatel toho, že je těch funkcí a ovládacích prvků spjatých s infotainmentem až přespříliš. Ke spoustě základních funkcí se musíte komplikovaně proklikávat skrz několik menu, a protože je téměř všechno dotykové, sebere ovládání hromadu pozornosti.

Pak jsou tu funkce, u nichž jsem skálopevně přesvědčen, že je nikdy nikdo nepoužije – jmenovitě třeba „tématické světy“, které nastaví ambientní osvětlení, hudbu a další parametry, aby vás uvedly do specifické nálady. Chápu, že válka o dominanci v automobilovém světě momentálně probíhá z velké části právě na tomhle kolbišti, ale myslím, že některé vymoženosti prostě jen uzurpují pozornost řidiče, aniž by přinesly reálný užitek.

Na druhou stranu jednu věc je potřeba uznat. Posaďte kohokoliv do dobře vybaveného současného Mercedesu a docela určitě ho odrovnáte. Nechme teď stranou přetechnizovanost a překombinovanost ovládání, protože způsob, jakým je interiér poskládán, jak komfortně a útulně působí a jak vypadá na první pohled, je prostě parádní. Prémiovost a kvalita sálá na povrch z každého detailu a prvku, a když se potom v noci všechno rozsvítí ambientním osvětlením, plynule měnícím barvu, je prostě radost tu sedět.

Radost neopouští ani dospělé cestující v druhé řadě sedadel, neboť místa je tu vcelku dost, o něco horší je to ale s kufrem, který dost trpí přítomností plug-in hybridního ústrojí. Nezanedbatelnou část kufru totiž zabírá velký box, v němž se nachází baterie o kapacitě 13,5 kWh. Z původních 540 litrů, které mají k dispozici benzinové a naftové varianty, zůstalo plug-in hybridu jenom 370 litrů, navíc poměrně nešikovně vytvarovaných (přední část zavazadelníku je mezi bateriemi a vrchní hranou kufru dost nízká). Pokud potřebujete vozit víc než pár tašek, je jasnou volbou kombík, který samozřejmě taky vozí baterky v kufru, ale na zavazadla tu pořád zbylo víc místa.

Nabíjecí konektor se nachází v zadním nárazníku a na rychlé nabíječce nezabere nabití na 100 % ani hodinu. Reálně je pak možné najezdit něco přes 30 kilometrů v naprostém tichu, ale s velmi obstojnou dynamikou. Elektromotor, umístěný v devítistupňové převodovce, má sám o sobě 120 koní výkonu a krásných 440 Nm točivého momentu, což v městské zástavbě stačí bohatě.

Jenže co když vaše cesty vedou mimo městskou džungli? Pak jde autu skrz spleť jízdních režimů vysvětlit, že si má energii v bateriích pošetřit na později a jezdit v hybridním režimu, kdy kombinuje energii spalovacího motoru a elektromotoru jako klasický (nenabíjecí) hybrid. Hezkou vychytávkou je možnost přepnout ve městě automaticky do čistě elektrického režimu – jakmile auto zjistí, že vjelo do města, zhasne spalovák a znovu nastartuje, až když z něj vyjede (nebo když baterie dojdou). Ačkoliv baterie samozřejmě nikdy nedojdou úplně. I když už pohonné ústrojí nedovolí jet dál pouze na elektřinu, pořád je v baterkách dost šťávy na to, aby hybrid jezdil jako hybrid – i na delší cestě tak spalovací motor poctivě zhasíná a ve výsledku zmáknete klidně třetinu trasy bez něj.

Mimochodem když mluvím o spalovacím motoru, mluvím o vznětovém čtyřválci o objemu dvou litrů, jehož parametry jsou stejné jako u čistě naftového pohonu 220 d. Diesel sám o sobě má 194 koní a 400 Nm, dohromady s elektromotorem pak naráz nabídne až 306 koní a elektronicky omezených 700 Nm.

Jízda je primárně o pohodlí. I přesto, že nedisponuje vzduchovým zavěšením, umí se éčko přenášet přes nerovnosti s grácií pro Mercedes typickou, kterou pak doplňuje příjemně jistým a solidním chováním v zatáčkách. Samozřejmě, že jde adaptivní podvozek přepínat i do sportovního módu, ale s ohledem na pohon, který je primárně úsporný, tichý a ke svižnější jízdě nijak nevybízí, jsem jezdil téměř vždycky v pohodlí komfortního režimu.

Když nejede Éčko čistě na elektřinu, žije si pohon vlastním životem, kdy chcípá a startuje naftový motor tak, jak se mu to zrovna hodí. A přestože je vznětový čtyřválec v zátěži při akceleraci trochu slyšet, jeho nastartování či zhasnutí často vůbec nezaznamenáte. Sladění celého pohonu je velmi příjemné a pod kapotou se vše odehrává jemně, na druhou stranu když nadejde chvíle a pedál plynu putuje k zemi, umí auto zabrat s patřičným důrazem. Z nuly na sto vystřeluje diesel-hybridní Mercedes za luxusních 5,9 sekundy, a když ho rozparádíte po německé dálnici, zmákne i obligátních elektronicky omezených 250 v hodině. Důležitý je ovšem všudypřítomný zátah na počkání, který dá řidiči prakticky úplně zapomenout na to, že má pod kapotou pouze čtyřválec.

Malinko se tu vyhýbám tématu spotřeby, neboť ta je v případě plug-in hybridů velmi odvislá na způsobu používání. Normovaný testovací cyklus uvádí 1,5 litru na sto, ale to samozřejmě za předpokladu, že budete jezdit téměř výhradně na externě nabitou elektřinu v bateriích. Poměr elektrické a hybridní jízdy pak určuje, za kolik budete s éčkem reálně fungovat. Můj průměr činil po týdenním testu lehce přes pět litrů na sto, a to v něm byly zahrnuty i dva dálniční přesuny, při nichž se hybrid reálně projeví jenom minimálně. Nicméně spíš než desetinky na spotřebě, bude majitele zajímat fakt, že se E 300 de „kvalifikuje“ na speciální „EL“ SPZ, určenou pro elektrifikovaná vozidla. To znamená třeba parkování zdarma na modrých zónách v Praze a v dalších městech.

V samém úvodu jsem zmínil, že i přes svou technickou vyspělost zůstalo éčko pořád tím správným Mercedesem se vším všudy – luxusně pohodlným cestovním kočárem, jež se plně soustředí na komfort posádky. A tohle je jeho verze pro aktuální svět poblázněný elektrifikací – ve velkých evropských městech není ostrakizován za to, že spaluje naftu, mimo město pak není nijak omezen využitelností pohonu, spoléhajícího čistě na baterie. Ano, technická vytříbenost se projevila v poněkud složitém ovládání chytrých vnitřních systémů, které jsou snad místy až zbytečně chytré, ale podstata a radost z komfortní jízdy zůstala.

Cena aktuálního faceliftovaného éčka začíná na částce těsně pod 1,3 milionu korun. Plug-in hybridní diesel E 300 de vyjde bez dalších příplatků na 1 637 130 korun a pak už záleží na konfiguraci. Solidní výbava testovaného kusu vyšroubovala cenu do těsného okolí dvou milionů.