Mercedes-Benz 280 SEL 4.5 – Jó, McDonald, ten měl styl….

Píše se rok 1965 a Mercedes-Benz uvádí ve Frankfurtu novou generaci svého vrcholného čtyřdveřového sedanu s designem Paula Bracqa, kterému stejně všichni říkáme dnes třída S, i když se tehdy tak nejmenoval. Jde o generaci modelů W108 a 109 (kódové označení podle výbavy, ale rozdílů bylo víc), která nahradila starší modely W111 a 112.

Vyrábí jej doma ve Stuttgartu, ale export čile běží do celého světa včetně Spojených států amerických, kde měl prvního majitele i tento kousek z roku 1972, za jehož volant nás laskavě pustili ve Strojírně Vodrlind. Majitelem nebyl nikdo menší než jistý McDonald jr., a tak je v dochovaných dokladech uvedená adresa ředitelství řetězce slavných restaurací rychlého občerstvení. Poté strávilo auto nějaký čas v Belgii a nyní jej s trochou štěstí potkáte u nás.

Zvenčí auto od předchůdce podědilo základní tvar, ale zjednodušila se zadní část, ubylo trochu chromu a ozdob, naopak se zvětšila prosklená plocha a otvory dveří, aby se dovnitř lépe nastupovalo. Pod designem je opět podepsán Paul Bracq a já jeho práci opět nemám co vytknout. V roce 1967 pak celá modelová řada prošla modernizací a to se týká i tohoto auta. Zatímco dnes se za ním každý otočí, ve své době tak nápadně rozhodně nepůsobil. Hnědá barva vyvolává dojem důstojnosti a vzhled nekazí ani americké pětimílové nárazníky, které byly povinné až později. Původ zpoza oceánu poznáte jen podle poziček.

Světle laděný interiér je tak poctivě udělaný, že i po všech těch letech působí jako nový. Použité materiály jsou honosné a ergonomie mi také vyhovuje. Jen do poličky na středovém tunelu to nechce dávat nic těžkého, protože kobereček je v ní jen položený, a tak má s hmotnějšími předměty tendenci při brždění putovat dopředu.

Luxusní dojem si ale odnesete díky dřevěnému dekoru, preciznímu zpracování nebo tlustým kobercům. Fortelnost, to je asi slovo, které celý Mercedes vystihuje nejlépe, i když třeba dveře jdou tak zlehka, jako by nevážily nic. Pozice za volantem je velmi příjemná, a tak ani po delší jízdě nebudete unavení. Navíc na něm najdete druhou obruč pro klakson, který je dvoutónový. Obtěžujícím slunečním paprskům brání v průniku do zadní části roletky, samozřejmostí pak jsou elektrická okna i šíbr.

Ani by to snad tehdy nešlo jinak, než aby u velkého Benzu poháněl motor vpředu jen zadní kola. V tomto případě to není jen tak nějaký motor (třeba trochu nudný a úsporný diesel), ale parádní vidlicový osmiválec M117 o objemu 4,5 litru, jak už mi prozradil štítek na víku kufru. Tento motor s elektronickým vstřikováním paliva Bosch D-Jetronic (první auto s tímto systémem na světě) byl určený výhradně pro severoamerický trh, v Evropě se nabízela o litr menší pohonná jednotka. Při pohledu pod kapotu je až s podivem, že se osmiválec do místa, které bylo původně zamýšlené jen pro šestiválce, vešel.

Se silným motorem o výkonu 230 koní (jiný zdroj udává 195 koní) v 5 100 otáčkách a točivém momentu 386 Nm v 3 200 otáčkách zvládne Mercedes zrychlit na stovku za 9,5 sekundy a vyvinout maximální rychlost 205 km/h. Zpomalení zase obstarají kotoučové brzdy. Zatímco v Evropě byl standardem slabší čtyřstupňový manuál, silnější osmiválce dostaly třístupňový automat s hydroměničem vlastní výroby. Má jej pochopitelně i tento kousek a jeho volič je na sloupku volantu. Jen nečekejte nijak nízkou spotřebu, ale ta tehdy cílovku takových aut stejně nezajímala.

Reálně je Mercedes sice nenápadný, jede tiše a klidně, ale ve skrytu je to bestie. Má sice svůj úctyhodný věk, slušnou hmotnost 1 705 kilogramů a při klidné jízdě jen tak ševelí. Ale když necháte rozeznít mechanický koncert ve vyšších otáčkách a vstřikování Bosch krmí roztočený motor, vůbec z něj necítíte nějaké vetché stáří a důstojnost, kterou se snažil do té doby navodit. V perfektně odhlučněném interiéru se vás pokouší klamat, že pořád jede důstojně ale ve skutečnosti má v sobě ohromný potenciál a rychlá jízda mu vůbec nedělá problém. Reakce na plynový pedál je okamžitá, zatímco budík ukazuje věčně o 20 km/h nižší rychlost, aby vás uchlácholil, že to ještě není žádné drama.

Auto svou sílu krásně maskuje, dobře se řídí, kotouče brzdí razantně, nezávislé zavěšení všech kol neustále tlačí pneumatiky do silnice a také nový zadní stabilizátor a náprava singlejoint na jednom čepu (má za úkol udržet kola kolmo k silnici a neodskakovat) předvádí své triky. Snad jen hluk od A-sloupku něco lehce naznačuje, ale ten přehluší chraplák osmiválce. Vy rozjímáte za volantem a až pohled na budík vám prozradí, co se to vlastně děje a proč jste předjeli už páté auto s nechápavým řidičem za volantem. Tohle přece nemá být a ani není sportovní sedan, tak proč je v tom tak dobrý? Proč má takový odpich? A jak rychlý musel být jeho silnější sourozenec upravený u AMG, když už tohle má v sobě takový potenciál?

Ale ještě lepší je Mercedes při pohodlné jízdě na dlouhé vzdálenosti, kdy si užíváte krajinu v tak stylovém autě. Verze SEL s prodlouženým rozvorem bývaly vždy vybaveny vzduchovým podvozkem, který po letech může trpět na průsaky. Skvěle funguje i hydraulický posilovač řízení, díky kterému vůbec necítíte tu hmotnost velkého sedanu, se kterým právě manévrujete. Trápit vás u jiných exemplářů může rez, tento je ale zatím zrzavou požíračkou netknutý, a tak naplno předvádí posedlost německé značky po dokonalé výrobě a precizní kvalitě zpracování, kterou byli v sedmdesátých letech ve Stuttgartu známí.

Luxusní Mercedesy této generace se rozloučily vlastně záhy po vyrobení tohoto exempláře v roce 1972. Vzniklo jich 383 361, z čehož většina (přes 360 tisíc) jako model W108, této verze 280 SEL 4.5 se ale vyrobilo jen 8 173 kusů. Nástupnický W116 představil mnohem modernější design, ale pořád si zachovával svůj důstojný šarm. Tento starší je v případě nákupu veterána taková sázka na jistotu.

Jezdí tak, jak od Mercedesu čekáte (a mnohem lépe než spousta stejně starých aut), přitom je to pořád ten poctivý velký spolehlivý Mercedes, co prý zvládne najet stovky tisíc kilometrů a své fanoušky si také najde vždy. Přitom ta auta zatím nejsou tak drahá, jak jsem čekal. Už za nějakých 120 tisíc korun získáte ty nejhorší kousky (myslete ale na to, že díly nebývají nejlevnější, takže případná renovace se může prodražit), za milion pak ty nejhezčí a za čtyři miliony opravdu vzácné exempláře.