Mé roky s ojetinami: Proč mám rád sedany z devadesátek?

Moc mě zajímají i vaše zkušenosti. Mé jsou totiž převážně pozitivní a říkám si, jestli nejsem zkrátka jen klikař. Sám jsem se účastnil hromady debat na téma ojeté auto versus nové a myslím, že z nich nevycházejí vítězové ani poražení. Můj otec razí už od poloviny devadesátých let heslo: „Kup si nové!“ Takové auto dělá radost, nejsou s ním (minimálně by neměly být) problémy a člověk se může věnovat i jiným věcem než shánění dílů někde na sbazaru. Ostatně on sám zažil celá ta osmdesátá léta, kdy zprovozňoval jednu starou herku za druhou, aby bylo možné vůbec v létě dojet na dovolenou. Tehdy zkrátka na nová auta peníze nebyly.

Upřímně řečeno, já si také fungl nové auto dlouho nemohl dovolit a spousta lidí to má stejně. Jinak by nebyl zdejší trh s ojetinami větší než ten s novými auty. Pointa je však jinde. Od malička mě lákala starší auta. Nevím ani proč. A tak se stalo, že mým prvním autem byla zelená Simca 1301, následovaná světle modrou Cortinou 1300. Mluvím o době před osmnácti lety, obě auta byla už v té době vlastně veterány.

O spolehlivosti mohla být řeč jen částečně. Ale všude jsem dojel, všechno jsem opravil svépomocí. Když mi vypadla hadice k topení a vytekla část chladicí kapaliny, zkrátka jsem ve vesnici zazvonil na dobré lidi a půjčil si trochu čisté dešťovky v konvici. Dolilo se, objímka utáhla a jelo se dál. Žádné chybové hlášky na palubce, žádné nouzové jízdní režimy v takových autech nehrozily. Ale o veteránech jsem tentokrát psát nechtěl. Zamyslel jsem se spíš nad tím, jaké mé modernější ojetiny se ukázaly v průběhu času a stovek tisíc kilometrů jako dobrá koupě a kde jsem se naopak spálil. A záměrně vynechám zkušenosti se sporťáky. Ty si necháme třeba na příště.

První opravdu moderní auto, které jsem si koupil poté, co jsem si jako student začal přivydělávat, bylo ojeté Audi 100. Štěstí přeje připraveným a „připravený“ jsem v té době rozhodně nebyl. Doba, kdy jsem do školy jezdil na kole, protože nebylo pomalu ani na vlak, se s první prací rychle změnila a já si chtěl trošku užít. Jestli je vám právě dvacet a s první delší brigádou jste si vydělali své první desítky tisíc, asi se budete usmívat a pochopíte mě. Utratil jsem pochopitelně víc, než jsem vydělal, rodiče mě založili a já si vybral auto, které mě spolehlivě „sežralo“ na palivu i opravách.

V Teplicích jsem koupil ojeté Audi 100 2.8 Quattro, ročník 1994 ve vínové metalíze, se sedačkami z šedého veluru a s protekční SPZ, která čítala samé nuly a sedmičky. Vůz byl na prodej po asi desetileté službě v jedné místní firmě, přímo po jejím řediteli. Za první základní servis a výměnu čidla polohy škrticí klapky jsem utratil víc, než jsem onen měsíc dokázal vydělat, a to jsem si pochopitelně třeba olej vyměňoval svépomocí. Audi však fungovalo skvěle. Dokonce i můj otec, zapřisáhlý nákupčí zásadně nových aut, po jedné z jízd audinou uznal, že za 105 tisíc korun (kvůli psaní blogu jsem si vyhledal stará lejstra, která od všech aut pořád schovávám) to byl výborný kauf.

Spíš jsem měl štěstí. Auto se také mohlo během toho jednoho roku fatálně porouchat a oprava stát možná víc než celé auto dohromady. Na druhou stranu bylo Audi 100/A6 generace C4 stále extrémně jednoduché a nesmírně kvalitně postavené auto. Spotřeba benzinu nikdy neklesala pod 10 litrů a v určité fázi jsem na snahu o rozumnou spotřebu stejně rezignoval. Ze života „na vysoké noze“ jsem pak klesl pěkně dolů a pořídil nenápadnou modrou Fabii 1.4 MPI. Byla s ní nuda, nebyla nikterak rychlá, ale rozhodně lepší varianta než chodit pěšky.

Bláznům do aut a milovníkům silných motorů obyčejné a ekonomické škodovky dlouho nevydrží. A tak se stalo, že jsem asi po půlroce života s Fabií zamířil opět do bazaru, kde stál v rohu zaprášený Nissan Maxima QX 3.0, dokonce s manuální převodovkou. Kombinace benzinového šestiválce, manuální převodovky a dostupné cenovky mi zněla v uších jako rajská hudba. Pochopitelně, že bych býval radši sporťák, ale všechna ta BMW Z3 Coupe 2.8 nebo Alfy GTV s třílitrem Busso, to byly nedostupné sny, o vozech Porsche ani nemluvě.

Fabii jsem v bazaru nechal a s japonským „exotem“ vyšší střední třídy dojel spokojeně domů. Na autě jsem zvládl servis svépomocí a k tomu ještě opravil zatuhlý třmen zadní brzdy, což byla závada způsobená dlouhým stáním v bazaru. V roce 2005, kdy se tahle historka udála, měl devítiletý Nissan Maxima cenovku 135 tisíc korun a za pětiletou Fabii 1.4 MPI jsem dostal zaplaceno dokonce sto padesát. Byl to nepoměr a zajímavá ukázka toho, jak za ta léta luxusnější ojetiny podražily. Dnes stojí desetileté auto vyšší střední třídy rozhodně víc, zatímco pětiletá Fabie vyjde pořád stejně draze. Když započítáme inflaci, je dnes vlastně dostupnější než tehdy.

S Nissanem jsem najezdil dobrých padesát tisíc kilometrů a strávil v s ním skoro tři roky. Nikdy se na něm nic neporouchalo, stačila mu jen důsledná údržba a tu jsem obvykle zvládal sám. Maxima QX bylo na rozdíl od Audi 100 (C4) podvozkově mrštnější auto a jeho skvělé jízdní vlastnosti jsem si vážně užíval. Moc rád bych se s tímhle klenotem japonského inženýrství svezl znova a zjistil, zda mi ze vzpomínek nezůstaly už jen ony pověstné růžové brýle.

Maxima QX měla vzadu víceprvkovou nápravu, podobnou jako Nissan Primera P10 a P11, tužší, sportovněji nastavený podvozek a citlivé řízení s hydraulickým posilovačem. Vpředu ležel napříč šestiválec DOHC řady VQ30DE, který se vyznačoval naprosto hladkým chodem na volnoběh a příjemnou točivou charakteristikou. Jeho maximální výkon byl 192 koní a to bylo na dobu před patnácti lety doopravdy hodně. Pořád je to fajn výkon. Sice neoslní přímo zrychlením, ale lineárním projevem by leckoho překvapil i dnes.

Vyzkoušel jsem postupně celou řadu různých ojetých aut a v posledních deseti letech provozoval nejvíce různé sportovní vozy. Zkušenosti s některými z nich rád popíšu v samostatném článku. Sedany vyšší střední třídy s šestiválcovými motory mi však jednu dobu velmi imponovaly a svým způsobem se mi líbí dodnes, i když už žádné auto této kategorie doma nemám. Na Audi a Nissan mám velmi dobré vzpomínky, a když občas prolétnu inzerci, zamrzí mě, že už prakticky ani v hezkém stavu nejdou sehnat. A podobné začíná platit i o populárním pětkovém BMW generace E39, které sice v inzerci naleznete, ale opravdu hezký a opečovávaný stav bývá pátrání po jehle v kupce sena. Ostatně, těm nejstarším už pomalu táhne na pětadvacet!

Stříbrné BMW 523i z roku 1997 jsem koupil čistě impulzivně. Tehdy dvanáct let staré BMW se objevilo v inzerci s těžko uvěřitelným údajem 58 tisíc najetých kilometrů. Musel jsem se jet ihned přesvědčit. Zvenčí vypadalo jako nové. Otevřel jsem poměrně těžké polstrované dveře, nakoukl dovnitř a nadechl se. Stará BMW voní takovým zvláštním odérem, který v jiných autech osmdesátých a devadesátých let nenajdete. Bylo skutečně netknuté, neopotřebované. Okamžitě jsem ho koupil. Do karet mi hrál i fakt, že „investiční“ auta nebyla ještě tolik v módě a cenovka byla přijatelná. Stálo mě (z dnešního pohledu legračních) 105 tisíc korun.

Auto bylo po prvním majiteli, který si ho koupil nové přímo v českém dealerství BMW, a byla k němu i dobová faktura na takřka 1,4 milionu korun. V roce 1997 to byly nějaké peníze! Pod kapotou byl dvou a půl litrový řadový šestiválec generace M52 a výkon 170 koní se dal považovat za dostatečný. Bavorák sice nezrychloval ve vysokých otáčkách tak dravě jako Nissan Maxima, ale měl vyváženější řízení, byl nesmírně tichý a dokonale odhlučněný od silnice. Najezdil jsem s ním vysoké desítky tisíc kilometrů. Po mně jej pak používal i táta, který si tohle auto nesmírně oblíbil, a po dalších letech jsme ho prodali ještě kamarádovi, kterému sloužil hlavně na tahání lehkého závoďáku na podvalníku.

Pomocí BMW E39 jsem si dovezl z Velké Británie i dva veterány a zažil s ním krásnou cestu napříč Evropou na závodiště v Le Mans. Když o něm píšu, je mi vlastně trošku líto, že už s námi v rodině není. Bylo naprosto spolehlivé. Výměny oleje probíhaly po deseti až patnácti tisících kilometrech, filtry a svíčky potřebovalo za každou druhou výměnu. Jednou za dlouhý čas přišly na řadu brzdové destičky. Dokonce i hliníková přední ramena, na jejichž vůle v uložení tyto bavoráky trpí, vydržela prakticky sto tisíc kilometrů.

Dodatečně se měnil snad jen prosakující domeček termostatu a pak plastová expanzní nádoba chladicí kapaliny. Auto nemělo nikdy žádnou poruchu. Občas na těchto bavorácích nefunguje reostat ovládání ventilace (ježek topení) nebo zmizí některé pixely z ukazatelů v přístrojovém panelu. Tyhle závady moje E39 kupodivu neměla, ale porouchalo se například zátěžové čidlo pro funkci airbagu ve spolujezdcově sedačce. Všechny vyjmenované závady šlo snadno a poměrně levně odstranit. Koroze, hlavní nepřítel starých bavoráků devadesátých let, se tomuto kousku díky perfektnímu výchozímu stavu úplně vyhnula.

Když bych to shrnul, mám na velké sedany z devadesátých let jen samé hezké vzpomínky. Mohl jsem se šeredně „spálit“ už tehdy riskantním nákupem Audi 100, které mělo v té době už najeto dost přes 200 tisíc kilometrů, ale ono stále skvěle fungovalo. Jeho pohon všech čtyř kol Quattro s uzávěrkou zadního diferenciálu byla moje první zkušenost s čtyřkolkou, a co auto dokázalo vyjet, bylo neskutečné! O to opatrněji se muselo ze zasněžených kopců dolů, protože Audi nebyl žádný lehký drobeček.

Nissan Maxima už dnes pravděpodobně ani lidé neznají. Přitom to bylo nesmírně povedené japonské auto, zrovna vedle vozu Mitsubishi Sigma (ještě vzácnější), Hondy Legend či Mazdy Xedos 9. Mimochodem, Xedos jsem kdysi málem také koupil. Jen nebyl v ucházejícím stavu, a tak z nákupu po prohlídce a projížďce sešlo. BMW řady 5 se však ukázalo jako stroj mého srdce. Jeden můj dobrý kamarád stále a prozřetelně udržuje ve své garáži jednu perfektní „étřicetdevítku“, jak se pětkám této oblíbené generace v žargonu fanoušků říká. Vždycky se na ní zálibně podívám. Máte i vy, naši čtenáři, podobné zkušenosti? Prošla vám v minulosti rukama ojetá auta, na která s radostí vzpomínáte? Napište nám do diskuse.