Článek
Bruce McLaren, zakladatel britské stáje McLaren a posléze i automobilky, třikrát vyhrál Indianapolis 500, jednou 24 hodin Le Mans a 24 hodin Sebringu. Jeho auta dominovala ale zámořskému seriálu Can-Am. Tedy alespoň dokud se zde neobjevil jeden „Turbo-tank“ z Německa.
Jakožto majitel závodního týmu měl Bruce McLaren v úmyslu se v roce 1969 zúčastnit Světového šampionátu sportovních vozů. Cesta za prvním místem je ovšem lemovaná mnoha překážkami, z níž jedna trápí konstruktéry ještě více než protivníci na okruhu. Na startovní čáru se nesmí postavit vypiplaný stroj - prototyp, za který automobilka utratila miliony dolarů.
Silniční M6GT měla velmi zvláštní a tehdy novátorské „mrkačky“
K vítězství měl britskou automobilku dovést úspěšný McLaren M6B, který soutěžil v již jmenovaném seriálu Can-Am ovšem ve verzi kupé, tedy s uzavřenou kabinou. Celé to však mělo jeden háček – zmíněnou homologaci. Aby se silniční McLaren mohl vůbec postavit na start prvního závodu, musel McLaren vyrobit alespoň 50 silničních vozů, které nazval M6GT.
McLaren původně doufal, že se mu podaří 50 kusů M6GT vyrobit, záhy ovšem zjistil, že je to nad jeho síly. Vznikly tak nakonec jen tři silniční auta, přičemž to v sytě červeném laku patřilo přímo Bruceovi. Celý projekt nakonec ukončila tragédie při testování v Goodwoodu, kde zakladatel legendární automobilky zemřel. Dodnes ovšem zůstává jeho M6GT jedním z nejikoničtějších mclarenů všech dob, byť jej možná málokdo zná.
Jedinečný vůz (a také McLarenův pojízdný pomník) je nyní v pečlivých rukou chicagské pobočky McLarenu, která ho nenechávají vyspávat v klimatizované místnosti, ale čas od času jej provětrají. Pokud odhadujete, že takové auto by mohlo mít neuvěřitelný investiční potenciál, pak odhadujete správně. Jeden ze tří vozů, navíc auto po zakladateli – na to sběratelé velmi dobře slyší. Auto navíc za těch více než 50 let existence najezdilo pouze něco přes 3 300 kilometrů! Svým způsobem jde tedy s trochou nadsázky o takový stroj času…
Cyniky mezi našimi čtenáři by mohlo napadnout, že po odhlédnutí od příběhu a historie se v Chicagu starají o 50 let starý vůz, který většina současných ojetin za 100 tisíc po důchodci z Německa strčí do kapsy – alespoň, co se výkonu týče. Není to pravda. Auto je opravdu, opravdu rychlé. Nezapomeňte, že má kořeny v seriálu Can-Am, kde pravidla téměř neexistovala.
M6GT mezi sedadly a zadními koly bublá dvouventilová 5,7l V8 LT1 od Chevroletu o výkonu 375 koní a 500 Nm, což je na více než půl století staré auto velmi slušné. V 60. letech s sebou navíc auta netahala zbytečnosti jako kilometry kabeláže a další desítky kilogramů elektroniky, takže M6GT vážila pouhých 800 kilogramů. Tím máme poměr výkon/hmotnost téměř 500 koní na tunu!
Není potom divu, že se auto s dostatečných citem v pravém kotníku dostalo na stovku za 4,3 vteřiny, 160 tam bylo za 8 vteřin a pak pokračovalo klidně až na 265 km/h – v roce 1969! Řadilo se samozřejmě manuální převodovkou, jak jinak.
Kabina M6GT je poměrně stísněná, jednoduchá a strohá – je prostě evidentní, že tohle auto má závodní kořeny. Nastupování asi taky nebude zrovna sranda, protože má obrovské boční prahy – uvnitř kterých se ve skutečnosti ukrývají palivové nádrže.
Tento McLaren v porovnání s moderními stroji nebude tak rychlý, a už vůbec ne tak pohodlný kvůli absenci inteligentního podvozku řízeného počítačem. Je ale stejně úderný a na svou dobu jde o neuvěřitelný kus auta. Je jen velmi málo McLarenů, které jsou v historii automobilky důležitější.