Článek
Sovětská automobilka MAZ měla na konci socialistického období vlastní představu o tom, jak bude vypadat budoucnost kamionové dopravy. A převtělila jí do prototypu 2000. Automobilka jej poprvé představila na pařížském autosalonu v roce 1988.
Tahač jako takový v případě MAZu nemůže jezdit bez návěsu, má totiž jen jednu nápravu. Potřebuje k jízdě speciální návěs, ke kterému se připojí kabinou. Tím MAZ eliminoval nevyužitý prostor mezi kabinou a nákladem, čímž se zlepšila i aerodynamika. Pod kabinou byl modul s koly a motorem, který se celý otáčel na kloubu a tím probíhalo zatáčení, místo aby jen natáčel kola, jak bývá zvykem. Tento modul se ale dal použít i samostatně, takže bylo možné za sebe návěsy napojit a vytvořit silniční vlak podobný těm, které jezdí v Austrálii. Výhodou tohoto řešení bylo, že na rozdíl od Austrálie nebylo nutné mít silný tahač, protože motor by byl pod každým návěsem ve svém modulu.
Kabina MAZu byla špičkově vybavená, měla dvě lůžka na spaní, ledničku, vařič, televizi a stolek. V celé kabině byla naprosto rovná podlaha, což většina tahačů nabídnout neumí. Výjimkou je mezi nimi dnes Renault Magnum, který se prodává od roku 1990. Možná, že se tedy Francouzi sovětským prototypem inspirovali.
V modulu byl řadový šestiválec MAN D2866 o objemu 11,9 litru s výkonem 290 koní. Dvanáctistupňová převodovka byla plně automatická. MAZ zvládl rychlost 120 km/h, jeho konstrukce vážila 12 tun. Speciální dvounápravový návěs mohl uvézt 21 tun, třínápravový dokonce 29 tun (kompletní hmotnost celé soupravy byla v takovém případě 41 tun). Manipulaci se soupravou usnadňovala couvací kamera.
Maz vyrobil celkem tři prototypy. Ten první poznáte podle světel umístěných na kabině. Pak si ale v automobilce uvědomili, že lepší bude přemístit je na spodní otočný modul s koly a motorem, aby byly lépe nasvětlovány zatáčky. V této verzi vyrobil MAZ dva prototypy, jeden s červeným pruhem a druhý s modrým. Ten se dočkal i zakrytovaných kol, čímž se opět zlepšila aerodynamika.
Záměrem MAZu bylo osadit evropskou silniční síť, která se nyní rozrůstala i o země východního bloku. Narůstající export a import Sovětského svazu potřeboval kvalitní kamionovou dopravu se zbytkem Evropy. Rozhodně na to měl, vždyť i prototyp dojel do Paříže z Minsku, kde automobilka sídlí, po vlastní ose.
Maz se ale dočkal i kritiky, prý měl velmi špatnou manévrovatelnost. Zejména ve stísněnějších prostorech se s ním manipulovalo hůře, než s běžným tahačem. Spojení kabiny s modulem motoru stěžovalo přístup k jeho servisu nebo údržbě, nemožnost jízdy bez návěsu také komplikovala provoz. To ale nebyly hlavní problémy, které odsoudily MAZ k neúspěchu. Vaz mu totiž zlomil pád Sovětského svazu a konec financování tohoto projektu vládou. Jeden z prototypů skončil v sídle firmy, o osudu zbylých dvou není nic bližšího známo.
