Článek
Biturbo vlastně není jen jedno, stejnou platformu mají luxusní a sportovní kupé Karif, Ghibli a Shamal. Ale je to právě Biturbo, které je asi nejznámější. Maserati jej uvedlo v prosinci 1981 a prodávalo jej až do roku 1988. Jenže ani pak to nebyl úplný konec, Biturbo prošlo důkladnou modernizací a bylo přejmenováno na Maserati 222.
Biturbo dostalo do vínku klasickou koncepci s motorem vpředu a pohonem zadních kol. Motor měl být vždy vidlicový šestiválec se dvěma turbodmychadly, aby dostálo svému jménu. Automobilka chtěla zohlednit, že má jít o první produkční auto s tímto motorem. Jenže třeba karburátor Weber byl jen jeden a na každém válci byly jen 3 ventily. Základem byl dvoulitr, nad ním byly ještě motory o objemech 2,5 a 2,8 litru. Nejslabší motor měl původ už v jednotce Maserati Merak. Ten nejsilnější se zase během výroby dostal až na 285 koní. V roce 1988 byl uveden model 2.24 se čtyřiadvaceti ventily, později se jménem Racing. Původně ale ještě bez mezichladiče.
Problémem bylo hlavně to, že jej všichni brali jako nástupce modelu Merak. Ten měl sice také vidlicový šestiválec, ale umístěný uprostřed. Všichni jej považovali za fantastické auto. Naproti tomu Biturbo bylo základní model, nejlevnější vstupenka do klubu majitelů Maserati. Mělo být levné a jednoduché a přinést značce víc peněz. Zkrátka Maserati pro normálního chlapa (nebo ženu), nejen pro boháče. Jenže kvůli tomu udělala automobilka řadu kompromisů.
Obyčejný a podle někoho tehdy dokonce nudný vzhled totiž nekorespondoval se sex-appealem, který sporťáky s trojzubcem ve znaku tradičně mívaly. Základní dvoulitr pod kapotou také nebyl žádný odvaz, větší 2,5litr měl v USA slabých 196 koní, často byl navíc spojen s třístupňovým automatem. Navíc bylo Biturbo proslulé špatnou kvalitou výroby, majitelé si po pár letech začali stěžovat na průsaky, několika z nich se nové Maserati naopak vzňalo. A první kusy navíc extrémně rychle požírala rez, což u drahého auta nebylo vítané. I tady se tradovalo o používání velmi nekvalitních plechů ze Sovětského svazu, jež tehdy způsobily problémy s korozí takřka všem italským automobilkám. Další kritiku sklízel interiér, který sice skvěle vypadal, ale byl z mizerných materiálů. Například palubka z falešné kůže začala praskat některým majitelům už po třech letech.
Celkem vylo vyrobeno 22 660 kusů tohoto modelu, který je fanoušky stále nějak opomíjen. Sice nabízel slušné zrychlení a dobré jízdní vlastnosti v zatáčkách, ale už to zkrátka nebyl supersport. A prý byl právě on důvodem, proč se Maserati stáhlo z amerického trhu. Vlastně to vypadalo po úspěchu Bory a Khasminu jako krok nazpět. Jenže nový majitel Alejandro de Tomaso chtěl hlavně zachránit automobilku před bankrotem, a to se mu s Biturbem povedlo. Vždyť se prodalo více než 40 tisíc kusů, což není na automobilku takového formátu málo. A Biturbo nebylo tak špatné, jak se dodnes traduje. Krabicovitý design měla spousta konkurenčních aut včetně třeba ikonického BMW E30. Ale nikdo jiný nenabízel v sériovém autě dvojici turbodmychadel, takže tohle Maserati bylo cool.
