Martin Prokop – Kluk, který nosí oblek i závodní kombinézu

Napřed mi dovolte trochu „nudných“ statistických údajů. Juniorský mistr světa v rallye v roce 2009. Třikrát v rámci mistrovství světa v rallye dojel na čtvrtém místě, což je nejlepší český výsledek. Třikrát vyhrál zkoušku na mistrovství světa. S počtem 123 startů v MS nejenže jasně kraluje českým jezdcům, ale taky mu patří celková osmnáctá příčka v počtu startů ze všech pilotů vůbec.

Jen pro srovnání – Jan Kopecký startoval na mistrovství světa 58krát a nejlépe dojel pátý, Pavel Sibera má 54 startů (nejlépe 10. místo) a za nimi je Roman Kresta s 38 starty a jedním pátým místem celkově. Za Prokopem jsou ve světovém žebříčku v počtu startů taková jména jako Stiq Blomqvist, Thierry Neuville, Ott Tänak nebo Richard Burns.

Před pěti lety propadl Martin Prokop dálkovým soutěžím a hlavně fenoménu jménem Dakar. Na něm dojel postupně čtrnáctý, jedenáctý a sedmý, v roce 2019 překvapil šestým místem mezi auty (jen kvůli pomoci soupeři nebyl pátý, získal za to cenu Fair play) a zároveň se tehdy stal nejrychlejším soukromníkem v poli.

Když mu celý ten výčet servíruji, tváří se snad až ostýchavě. „No, asi už to tak bude, ne?“ říká s trochou zaváhání. „Ale takhle to vypadá jako docela dobrá kariéra, ne?“ dodává po chvíli mlčení, když si to všechno srovnává v hlavě. Nahlas se u toho zasměje. Jsme v hospodě, máme před sebou hrachovou kaši s uzeným a čerstvou plzeň a vsadil bych se, že v lokále nebude moc lidí, kteří by věděli, že tam s nimi sedí nejlepší český rallyeový závodník (čistě statisticky) a zároveň chlapík, který už druhým rokem řídí velkou rodinnou firmu.

Když hledám podklady k článku, nacházím nejen velmi zajímavá čísla, ale taky spoustu fotek, kde je mladičký Prokop bez vousů, s baculatými tvářemi a s věčným úsměvem na rtech. „To už je dávno,“ říká. Ano, je to dávno. Dnes osmatřicetiletý jezdec seděl v závodním autě prvně v roce 2001. Byl to rallyesprint v Okříškách, Prokop jel s Felicií a byl z toho prý „pořádně vykulený“.

V dalších dvou sezonách startoval s půjčeným Lancerem Evo, pak přesedl do Octavie WRC, následně pak do Suzuki Ignis a poté do Citroënu C2. K dnešnímu dni má za sebou 195 startů v rallye.

„Nejlepším obdobím v rallye ale stejně bylo to juniorské. Objevovali jsme svět, a to doslova, najednou jsme závodili v různých zemích, na různých površích, s těmi nejlepšími. Byli jsme v laufu, šli jsme neustále nahoru, posouvali jsme se… A podobné to pak bylo o pár let později, když jsme začali závodit s WRC.“

Je zajímavé, že s výjimkou jedné sezony vedle něj vždy seděl starší spolujezdec. „Nikdy jsem nad tím prvoplánově nepřemýšlel, vždy se to tak sešlo. Ale teď vím, že jsem se od nich strašně moc učil. Ať to byl Julius Gál, Petr Gross nebo Honza Krečman, všichni mi toho spoustu předali. A úplně nejvíc pak Jenda Tománek, který přišel k týmu se zkušenostmi z mistrovství světa, a to dodalo našemu ježdění úplně jiný rozměr.“

Teď vedle něj už druhý Dakar bude sedět Viktor Chytka, mladý právník, bratr fotografa Mariana Chytky, který se na loňském Dakaru osvědčil a kterého si Prokop vedle sebe posadil i na testech rallyeového auta. „Pokaždé mi to trochu připomene, že už nejsem úplně nejmladší. No ale co už,“ směje se Prokop. „Hlavní je, že si rozumíme a že Viki dělá svou práci dobře.“

Když Martin Prokop v roce 2009 s předstihem vyhrál juniorský titul mistra světa, mnozí si mysleli, že je to vstupenka do nějakého továrního týmu. „No… Byli jsme první vítěznou juniorskou posádkou, která nedostala angažmá v nějakém továrním týmu,“ krčí rameny. „Jasně že to tehdy mrzelo, ale ta doba byla fakt zlá, byla globální ekonomická krize, svět se změnil, dotklo se toho všech týmu ve WRC… Prostě to tak dopadlo no. Ale je škoda, že se to tenkrát nepovedlo. Byli jsme v laufu, měli jsme rychlost, dravost i zkušenosti… Kdo ví, jak by to nakonec vypadalo,“ loví Prokop ta správná slova.

Jenže místo toho, aby zahořkl na celý svět, tak přesedl do Fordu Fiesta a začal závodit coby soukromník. „Měl jsem naštěstí tu možnost,“ říká pokorně. „Pořídili jsme slušnou techniku a dva týmy, jeden na produkční auta a druhý na šestnáctistovky, jsme sloučili do jednoho.“

Jestli jste si už stihli všimnout, že Prokop téměř vždy o svém závodění mluví v množném čísle, vězte, že to má dobrý důvod. Já osobně jsem si toho všiml už vloni, když jsem s ním byl na Dakaru, a vidím to i na závodech jetsurfů, kde se často potkáváme. Ta parta mechaniků kolem něj jsou totiž neuvěřitelní srdcaři a jedna velká fungující rodina.

Začalo se to všechno formovat kolem roku 2011 a kromě Prokopa jsou tam klíčové ještě dvě osobnosti. Jde o Quirina Müllera, jeho švagra, který je šéfem týmu, a šéfinženýra Ivana Matouška, který se v motorsportu pohybuje celé roky a k Prokopovi tehdy přišel z Charouzova závodního týmu. Všichni jsou důležití, každý má svou roli. A všichni si umí navzájem vyhovět.

„Snažíme se to udělat hezký. Nemůže to být jen dřina a povinnost. Třeba to, že máme na závodech svého kuchaře, to není nějaký výstřelek, ale prostě se chceme dobře najíst.“ A opět z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že když přijde čas oběda nebo večeře, schází se celý tým u velkého stolu, jak jedná velká rodina. I tyhle zdánlivé maličkosti dělají tým.

Jak už zaznělo hned v úvodu, tak Martin Prokop vyhrál jako soukromník čtyři rychlostní zkoušky v mistrovství a ve třech soutěžích dojel na čtvrtém místě. A speciálně tehdy v Německu chybělo málo, aby to bylo opravdu pódium. Teprve když začnete zkoumat statistiky, zjistíte, jak velký úspěch to je.

Když se Prokopa zeptáte, jak to vnímá on, začne trochu váhavě a zeširoka. „Když na to koukám zpětně, tak bych možná udělal spoustu věcí jinak, ale po bitvě je každý generál. Vždycky jsem tomu ale dal úplně všechno, co jsem mohl, hrál jsem s kartama, co jsem měl. V cíli jsem si párkrát zoufal, chtěl jsem víc, ale jsou to už uzavřené kapitoly. Teď, s odstupem času a snad i s trochou víc rozumu, to vnímám jako obří úspěch, cokoliv do šestého místa ve světě v konkurenci továrních týmů je prostě úžasný výsledek. Vážím si toho prostě víc, snad i proto, že už vím, jak těžké je uspět opakovaně a co všechno se k tomu musí sejít.“

Spousta fanoušků Prokopovi často vyčítá, že nestartuje v českém mistrovství, ale on na tom nic měnit nehodlá. Na českých rallye ho často potkáte v boxech nebo u trati mezi fanoušky, jenže on se cítí doma ve světě. „Česká rallye je fajn a určitě tady máme spoustu šikovných kluků, ale já prostě chci jezdit svět. Jako soukromníkovi mi nikdo nic nediktuje a je to moje volba. Já bych byl naopak rád, kdyby se čeští jezdci víc snažili do světa dostat, poslední dobou sleduju a moc fandím třeba Eriku Caisovi, který v tomhle má podle všeho taky jasno.“

Za poslední tři roky byl ale Prokop na startu mistrovství světa jen třikrát, pokaždé na Sardinii, což je soutěž, kterou absolutně miluje. Jenže i tohle se od příštího roku změní. „Na posledním startu mě to zase strašně moc chytlo. Objevilo se tam to nadšení, které před pár lety postupně vyhasínalo. Jel jsem se svým starým WRC Fionou a neměl jsem ambice na nějaký výsledek, protože ta nová auta jsou úplně někde jinde, ale strašně jsem si to užil. Takže v roce 2021 si umím představit start ve WRC 2 a že pojedeme vybrané soutěže po celém světě.“

Zbývá už jen zvolit tu správnou techniku, což nebude nic jiného než vůz kategorie R5. A Prokop k výběru přistoupil nejzodpovědněji, jak jen mohl – během dvou dní otestoval pět aut na dvou identických tratích. „Chtěl jsem mít přímé srovnání, šlo o čas i pocit. Favority mám dva, bude to buď Polo, nebo Fiesta. A rozlouskne se to brzo.“ Dálkové rallye ale opustit nehodlá…

Když si poprvé sedl za volant terénní Toyoty, neměl s jezděním v písku žádné zkušenosti. Učil se za pochodu, písek záhy nenáviděl. Ale bral to jako motivaci. „Je to jiné než rallye. Místo krátké koncentrace a jednoho závodního víkendu jedeme každý den stovky kilometrů a celý Dakar trvá dva týdny. To, jak všichni závodníci říkají, že to milují i nenávidí zároveň, je pravda.“

Podle Prokopa je samozřejmě rozdíl v tom, jak se řídí WRC a Shrek, ale říká, že kouzlo je v něčem jiném. „V rallyeovém autě jedete v závodě i na testu na jasně dané trase a bojujete o každou vteřinu. Baví mě to, ale neumím si představit, že bych si šel jen tak zablbnout s wéercéčkem, prostě si jít jen tak zajezdit. A pak jste na testu se Shrekem v dunách, jedete si nazdařbůh, kam chcete, šplháte vzhůru, pak tobogán dolů, skoky, rychlost… Je to v tom kus svobody.“

Jenže když jede závod, nemůže si jet, kam se mu zlíbí. Bojuje s časem, poslouchá navigátora. „Ale i tak je to víc o úsudku. Někde ubereš, aby jsi pošetřil techniku, jinde se vrhneš na větší dunu, protože cítíš, že by to mohlo vyjít. Jasně že je to závod, ale je to úplně jiné než běžná rallye.“

Na Dakaru Prokop miluje i to, že člověk musí podávat maximální výkon celých čtrnáct dní řadu hodin v kuse. „Už to dávno není takový ten Dakar, co jsem znal jako dítě. Pořád mě ale fascinuje jedna věc – ta různorodost jezdců a vůbec všech, co jsou na startu. A i když se tam už dávno nesedí večer u společného ohně, tak pořád věřím, že tam ten duch původního Dakaru je.“

Nebo je snad lepší napsat, že když neřídí velkou rodinnou firmu, tak závodí? Fanoušci znají Martina Prokopa většinou jen v závodní kombinéze, ale on umí nosit i oblek a kravatu. Kamiony firmy Jipocar potkáváte na silnicích každý den, když jeho táta v roce 1990 koupil první Avii, nejspíš netušil, že je to start velké logistické společnosti, která má aktuálně přes tři sta kamionů a zajišťuje dopravu nejen v rámci Evropy, ale celého světa.

„Tátovi jsem společně se svou sestrou pomáhal už dávno, ale před nějakými dvěma lety, bez nějakých příprav a velkých řečí, mi táta před velkou poradou podal svou aktovku a říká: ‚Ode dneška to budeš řídit ty.‘ Pořád je ve firmě, pořád se s ním radíme, ale těch pracovních povinností už mám teď výrazně víc než těch závodních. Takhle s odstupem času si moc dobře uvědomuji, že mě táta napřed nechal řídit závodní tým, abych pochopil, jak to funguje, jak pracovat s lidmi, a pak přišel na řadu byznys. Občas mi bylo líto, že mě hodil do vody a nechal mě plavat, nikdy totiž nebyl ten, který by pořád radil a ukazoval, ale teď mu jsem za to vděčný.“

Martin Prokop přitom říká, že celý ten proces, kdy se zapojoval do řízení firmy, byl vlastně absolutně přirozený a nenásilný. V Jihlavě, kde je sídlo společnosti, má zároveň sídlo i jeho závodní tým MP Sport.

„I když jsem v práci, jsem denně s klukama z týmu v kontaktu. Zastavím se tam ráno na kafe, zastavím se tam odpoledne, ale všechno to vede můj švagr Quirin Müller, který je v týmu od roku 2008. Já možná dělám ta zásadní rozhodnutí, ale vždy po poradě s ním a s Ivanem Matouškem. Řídím tým přes WhatsApp, ale kdyby se mě někdo ptal na nějaké administrativní věci, kolik máme sad gum nebo jaké tlumiče, tak prostě nevím.“

Kaši i uzené už máme dávno v sobě, stejně jako tři piva. Je čas na poslední dvě otázky, ty jediné jsem měl od začátku připravené.

„Je ti 38 let, vzpomínáš na to, jak ses cítil, když ti bylo 25?“ Rozesměje se. „To je dobrý, na to se mě snad ještě nikdo neptal!“ Pár chvil přemýšlí a pak říká: „Byl jsem plný ideálů, všechno bylo přede mnou, svět byl velkej a my bezstarostní. Vidím vysmátého kluka plného nadšení, dost daleko tomu, aby byl komplexní závodník. Vidím radost a chuť. Dnešní závodníci jsou v pětadvaceti úplně někde jinde, jsou strašně dospělí. V tohle se ta doba hodně změnila.“

„A jak vidíš sám sebe v padesáti?“ Rozesměje se podruhé. A tentokrát nepřemýšlí ani chvilku: „Budu rád, když v sobě budu mít alespoň kus toho pětadvacetiletého kluka.“

Loučíme se. A já se těším, až se zase potkáme. Nejpozději to bude 27. prosince večer na letišti v Praze, kdy společně s dalšími českými závodníky letíme na další Dakar. „Bude to zábava. Udělali jsme všechno proto, abychom zapomněli na to loňské dvanácté místo. Nemáme moc natrénováno, ale o to větší máme chuť.“

Jsem si jist, že Prokop bude do cíle v Jeddahu spěchat. A pak ještě víc domů. Jestli totiž všechno půjde podle plánu, tak čtyři dny po návratu nepojede do práce do Jihlavy, ale s ženou do porodnice. Tak hodně štěstí!