Marian Chytka: dříve právník, dnes světově úspěšný fotograf

Marian Chytka pochází ze Vsetína a je mu rovných 30 let. Původně studoval práva, ale kariéra obleků a odborné terminologie ho příliš dlouho nedržela. Když se dál rozhodoval, co dělat, fotoaparáty a objektivy byly jasná volba. Marian se v oboru sportovního „cvakání“ našel a postupně se vypracoval až mezi elitu. Dnes létá po celé planetě a pořizuje úchvatné snímky největších hvězd motorsportu. Výjimkou není ani náročná dakarská rallye nebo světové závody v různorodém prostředí.

Jak vsetínský rodák začínal, co fotí rád, co naopak ne, jaké to je „cvakat“ dakarskou rallye a co dělal v době krizového stavu? Český talent, jehož snímky jste mohli vidět i v našem uměleckém blogu, nám prozradil více.

První zrcadlovku jsem dostal asi před 11 lety k Vánocům, abych na cross-country rally v rámci Česka a střední Evropy fotil bratra, který aktivně závodil. Největší zlom nastal v roce 2010, kdy jsem se poprvé podíval na Dakar. Tam mě sportovní focení asi nejvíc chytlo, proto jsem v roce 2011 pravidelně objížděl závody světového poháru cross-country rally, a už v roce 2013 jsem vyjel lovit dakarské závodníky na vlastní triko.

Po sečtení se můžeme dostat klidně na čtvrt milionu korun na osobu s tím, že do toho nezahrnuji fotografickou techniku a pořízení mediálního auta, které musí být speciálně upraveno. Samotné foťáky a objektivy mají hodnotu několika set tisíc. Nutné výdaje jsou za akreditaci, dopravu štábního automobilu, různé poplatky, palivo, letenky, hotely a stravu. Dakar se nedá zvládnout v jednom člověku, proto je potřeba spolehlivý tým, a to jsou další výdaje, nejen v poplatcích, ale také za odvedenou práci.

Už jsem ve fázi, kdy opravdu nemohu vše stíhat sám. Často se mi stává, že jsou týdny a víkendy, kdy bych měl být zároveň na dvou až třech různých místech na světě a fotit. To se vážně nedá, proto využívám služeb i jiných fotografů, například Jirky Šimečka, Kuby Fruhaufa nebo Honzy Stárka. Letos na Dakaru s námi byl taky Kuba Fišer a Pavel Mothejl.

Často mi pomáhá bratr, který sice není profesionální fotograf, ale za ty roky se mnohé naučil. Letos na Dakaru jsem se ale musel obejít bez něj, když se tam vydal jako spolujezdec Martina Prokopa.

Uvidíme, jak se situace bude vyvíjet dál, ale spíše to vypadá, že se vrátíme zase zpátky do toho režimu, že bráchu budu při závodění, i když „jen“ na sedačce spolujezdce, fotit.

Osobně musím být i manažer, protože zajišťuji akreditace, fakturace, komunikaci, nákup letenek, rezervace hotelů nebo aut a v neposlední řadě jsem také marketér, který se stará o budování značky a propagaci. Opravdu to tedy není jen o focení.

Zamiloval jsem se do Dakaru – osobně i z hlediska práce. Předchází tomu náročné přípravy a zařizování, takže jakmile začne samotná akce, spadne ze mě obří balvan. Ale tím to zajisté nekončí, protože každá akce je tvůrcem zajímavých příběhů.

Letos se nám hned první den pokazilo auto, ukradli mi foťák, jindy mě na Dakaru srazila motorka, nedopatřením jsme také zapadli na trati v protisměru a vyřítil se na nás kamion. Do toho různé bloudění nebo hledání cest. Občas se však poštěstí zažít něco opravdu výjimečného.

Z paměti asi nevymažu jízdu s Kenem Blockem v 1400koňovém Hoonicornu nebo focení loňské výměny strojů mezi Lewisem Hamiltonem a Valentinem Rossim. Být jeden z mála, kdo se dostal na takovou akci, která se jen tak nezopakuje, je nezapomenutelné.

Musím předeslat, že sice každá práce má nějaká negativa, nicméně u mě pozitiva převažují. Někdy je únavné cestování – když se jeden den vrátím z jednoho konce světa, občas se mi nechce další den cestovat zase na konec druhý.

Některé akce nejsou tak záživné, ale člověk jet musí. Focení mě zkrátka živí. Na světě existuje také určitá provázanost, kdybych s velkou spoustou lidí celoročně nespolupracoval, na můj oblíbený Dakar bych se asi nedostal.

Doma musím také řešit administrativu, a to mě občas štve. Jsem raději fotograf než úředník.

Jelikož fotím 99 % věcí v zahraničí, tak je pro mě nemožnost cestování docela významné omezení, ale tak jako tak byly všechny akce, které jsem měl fotit, zrušeny. Díky tomu nezbývá nic jiného než čekat. Nikdy jsem nebyl tak dlouho zavřený doma a vůbec v Česku, takže je to nápor na psychiku, ale snažím se v dovzdělávat v rámci focení, především v postprodukci.

K tomu mi posloužilo focení modelů v měřítku 1:43. Ty jsem zasadil do přírodních scén, podobných Dakaru a pokusil se je vyfotit tak, aby vypadaly jako skutečné. V současnosti čekám na schválení jednoho velkého projektu v rámci těchto modelů – snad se to povede.

Mimo vzdělávání a focení modelů jsem také rozjel živé rozhovory a podcasty se svými kolegy – sportovními fotografy. Snažím se něco přiučit i od nich. Hlavní náplní je ale předat dál cenné zkušenosti ostatním začínajícím fotografům.

Chystám též sérii workshopů na téma focení motorsportu a v neposlední řadě se snažím i lehce přeorientovat na focení běžných aut, tedy směřovat mimo motorsport. Mám spoustu přátel i klientů mezi sběrateli a vlastníky zajímavých kousků, takže už jen čekám na to, až budu moci plnohodnotně vycestovat a nafotit nějaké impozantní vozy.

Tak to byl Marian Chytka. Mohl z něho být právník, ale nakonec se vydal cestou fotografa, za což jsme vlastně rádi, jelikož jeho práce opravdu stojí za to. Pokud vás práce vsetínského rodáka zajímá, mrkněte na jeho Facebook pojmenovaný MCH Photo.