Článek
Poprvé jsem Magnuse Walkera potkal před pěti lety na autosalonu v Ženevě. A upřímně, nevěděl jsem, kdo to je. V únoru 2015 jsem byl ale v Los Angeles na návštěvě u něj doma a viděl jsem všechna jeho auta. A před pár dny jsme se setkali na autosalonu v Paříži - krátce jsme si potřásli rukou a dostalo se mně pozvání, ať někdy přijedu znovu. Nevím, zda si mě pamatoval, ale vím, že neradno lidi soudit podle vizáže.
Magnus Walker se narodil 7. června 1967 ve Velké Británii, v půlmilionovém Sheffieldu. V devatenácti se objevil v Americe jako student na letní brigádě kousek od Detroitu, druhá brigáda ho pak zavedla do Los Angeles. Ale nebyl vzorný školák, co jede do Států za odměnu. Magnus Walker se totiž vykašlal na školu a brigádničil hlavně proto, aby si vydělal peníze na něco málo k jídlu a k pití. S našetřenou tisícovkou dolarů si to z Detroitu zamířil do Los Angeles, kde cítil největší příležitost. Přespával po vagónech, přivydělával si, jak to zrovna šlo, a hledal si stálou práci. A taky běhal. Dodnes si myslí, že běhání mu ukázalo cestu, naučilo ho vyrovnat se s konkurencí a možná mu i zachránilo život. Běhal na základní škole a běhal i v době, když přijel podruhé do Ameriky. „Miloval jsem rockovou muziku, což bylo dané i tím, že ze Sheffieldu pochází spousta dobrých kapel. A kdyby nebylo běhání, bůh ví, jak bych dopadl, protože první dva roky jsem se v Americe jen tak protloukal a byl jsem téměř bez peněz. Měl jsem spoustu kamarádů v rockových klubech, kámoše z ulice, bylo to takové to mladé a nespoutané období. A běhání mě drželo nad vodou.“
Tři řady po pěti autech, to je hlavní garáž Magnuse Walkera. Další auta jsou volně po domě nebo vzadu v dílně
Magnus si práci našel až na jaře v roce 1989, kdy na Boardwalk ve Venice prodával kazové oblečení od firmy Gap. A pak se mu rozjel byznys ve velkém stylu, i když vlastně náhodou… „Jedny z těch kazových kalhot jsem si přešil. Normální věc, když nemáš prachy. A viděl je na mně Taime Downe z metalové kapely Faster Pussycat a chtěl rovnou osmery. Prodal jsem mu je po pětadvaceti dolarech kus. A tak jsem se do toho pustil víc, přešíval jsem oblečení a najednou jsem za víkend vydělal klidně i dva tisíce dolarů,“ vzpomínal Walker na střeše obrovského dvoupodlažního domu v bývalé umělecké čtvrti v Downtownu. V té době už byl se svojí ženou. A protože ve dvou se to lépe táhne, založili si módní značku Seriously clothing. Jeho oblečení začala nosit Madonna, Alice Cooper, Victoria Beckham i Bruce Willis... Opravdový boháč se z tohoto chlapíka z ulice stal ale teprve až ve chvíli, kdy začal šít klobouky. „Na přelomu let 1990 a 1991 byla válka v Perském zálivu, takže všechny zachvátila vlastenecká horečka a každý chtěl nosit americké motivy. Začal jsem vyrábět červené, bílé a modré klobouky s hvězdami a pruhy. Šel jsem s nimi na módní přehlídku a do dvou měsíců jsem měl kontrakty se zábavními parky Six Flags, Magic Mountain a Universal City. Fyzicky jsem ale nemohl zvládnout ušít ty klobouky dostatečně rychle, a tak nezbylo, než si na to najmout lidi. Ovládl jsem celý trh a vydělal svoje první velké peníze.“
A protože investicím do cenných papírů či akcií Magnus Walker nikdy moc nerozuměl, vzpomněl si na slova svého táty, který mu vždycky vtloukal do hlavy, že nejlepší je investovat do nemovitostí. Koupil tedy obrovskou a vybydlenou tovární budovu a společně se ženou ji dali dohromady.
„Dole jsme bydleli a měli sklady, horní pokoje jsme pronajímali filmařům. Má to tady asi 2400 m2 a už dávno tady nebydlím. Budova je z roku 1906 a udělali jsme si ji podle svého gusta. Chtěli jsme prostě sklad a dílnu, a taky bydlení, kde by nám bylo dobře.“ Vzpomínám si, že jedna ložnice byla v gotickém stylu, knihovna vypadala jako z Hvězdných válek a Magnus zmiňoval, že se tady točí i videoklipy. Nevím, vsadil bych si spíš na porno. „Točilo se toho tady opravdu hodně,“ krčí Magnus rameny. „Třeba film Můj soused zabiják 2. Nebo reality show America's Next Top Model, Pussycat Dolls Present: The Search for the Next Doll či The Contender se Sugar Ray Leonardem. Točili jsme snad 150 dní v roce.“
Jedna z mnoha ložnic v domě Magnuse Walkera. Kdyby tak stěny uměly vyprávět...
Magnus Walker koupil první „devětsetjedenáctku“ v roce 1992. „Jako desetiletý jsem se do Porsche zamiloval na autosalonu v Londýně, kam mě vzal táta. Dostal jsem lístky jako dárek k narozeninám a dodnes si pamatuju na černou 911 Turbo. Jen co jsme se vrátili domů, poslal jsem do Porsche dopis, že bych pro ně chtěl pracovat. A kupodivu odepsali, ale že prý se mám ozvat, až vyrostu.“
Porsche 911 T z roku 1971 je Magnusovo nejoblíbenější
První Carreru z roku 1974 tehdy koupil za čtrnáct tisíc dolarů a lehce ji poladil k obrazu svému. „Nejsem nijak dobrý mechanik, ale jsem šťastný, že vím, co chci. Líbí se mi styl cafe racerů a hltal jsem období, kdy si američtí vojáci, kteří se zrovna vrátili z války, stavěli svoje hotrody. A tak jsem ani moc neváhal, když jsem říznul do svého prvního auta. Někde jsem něco ubral, jinde něco přivařil, nakoupil jsem pár věcí na ebai a pak se je na auto pokusil namontovat. A pak… pak jsem všechno naložil a nechal to smontovat lidmi, kteří autům opravdu rozumí.“
Svoje první Porsche už Walker dávno nemá - prodal ho, aby mohl koupil jiné, a samozřejmě, že toho lituje. Teď jich má v garáži více než třicet, většinou jde o modelovou řadu 930. „Porsche 911 se mně ze všech líbí nejvíc,“ krčí rameny. „Pár věcí si na autech udělám sám, ale jinak zaměstnávám dva mechaniky na plný úvazek a koukám se jim pod ruce. Jsem s nimi v dílně a to je ta nejlepší škola.“
Celý ten dům je ateliérem, dílnou a skladištěm zároveň
Na rozdíl třeba od Singeru nebo Rufu, dvou známých úpravců, Magnus Walker nestaví auta v zájmu jejich ještě vyšší rychlosti, ani proto, aby je prodal. „Mám rád originální a funkční věci. Miluji patinu. Nestavím auta proto, aby vyhrávala závody, nebo abych na nich vydělal peníze. Dělám je podle sebe a pro sebe, a to že jsem založil značku Urban Outlaw a začal prodávat napřed oblečení a pak kola a světla, to spíš tak nějak vyplynulo z poptávky.“ Když jsem se Magnuse ptal, jestli neuvažuje, že by tuhle filozofii změnil, zavrtěl hlavou. „Mám seznam lidí, kteří chtějí auta, ale nechci se dostat do pozice renovační firmy. Mám strach, že by se z toho ztratila zábava. Prostě si auta raději stavím sám pro sebe než pro ostatní.“
Za slávou Magnuse Walkera v automobilovém světě je krátký půlhodinový film režiséra videoklipů Tamira Moscoviciho, který chtěl natočit dokument o Magnusovi a jeho autech. Když se v roce 2013 objevil snímek Urban Outlaw na festivalu Sundance, stal se doslova přes noc automobilovou celebritou. „Pár měsíců poté jsem dostal dopis z Porsche, svůj druhý v životě,“ vzpomíná. „Stálo v něm, že by byli moc rádi, kdybych k nim přiletěl na návštěvu. Že mi zaplatí letenku, ubytování a že se o mě budou hezky starat, protože značce Porsche dělám v Americe dobré jméno. A tak jsem do měsíce letěl do Německa a potkal se tam se spoustou zajímavých lidí, kteří se mě ptali na spoustu věcí a já se mohl ptát na spoustu věcí zase jich. Byl jsem nadšený jejich upřímností a pochopil jsem pár věcí, které mě na Porsche třeba štvaly, ale teď už se na ně koukám prostě jinak. Museli je tak udělat, protože jim to nařídil někdo jiný. Nebo kvůli tomu, aby splnili nějaké předpisy. Nebo aby přežili v prostředí, ve kterém pracují.“
Majitele jedné z nejzajímavějších sbírek Porsche byste si asi představovali jinak, což...?
Když jsem se po asi hodinovém povídání ocitl v Magnusově garáži, bylo to jako v jiném světě. Tři řady po pěti autech, vyskládané tak, jak s nimi jezdí nejčastěji. Úplně vepředu je 911 T z roku 1971, pestrobarevné auto s číslovkou 277, které je asi nejznámějším Magnusovým autem. „Koupil jsem ji na burze Pomona Swap Meet a neustále ji předělávám a vylepšuji. Ale hlavně s ní, skoro každý den, jezdím. Má sice závodní motor a závodní podvozek, ale nejde odolat.“ 911 T má oprýskaný lak a původně byla nejspíš žlutá. „Nikdy nebyla zrenovovaná v tom pravém smyslu, ale neustále se vyvíjí. Když auto renovuji, je to pro mě příliš schůdné. Moje závodní auto je jiné, je to jako vaše oblíbené staré džíny: má velkou duši, velký charakter a velkou patinu. Všechen oprýskaný lak od kamínků a opotřebení má původ na silnici. Miluji to.“
Procházel jsem mezi všemi těmi auty a kochal se. Můj průvodce byl tím nejpovolanějším, poslouchal jsem historii některých aut nebo se jsem dozvídal, v čem jsou jejich úpravy specifické. „Moje mentalita je bližší pouličnímu stylu café racerů. Mám všechny 911 z let '64 až '73, ale většina z nich je upravená tak, aby vypadaly a jezdily, jak chci já, ne ve smyslu tradiční renovace.“
Aktuálně je Magnus Walker spíš celebritou - žije hlavně z pronájmů budov v Los Angeles a spolupracuje s Porsche, kterému dělá tvář stejně jako třeba Walter Röhrl nebo herec Patrick Dempsey. Podnikání v módním průmyslu pověsil na hřebík před třemi lety, když značku Serious Clothing prodal, a určitě v tom svoji roli hrála i náhlá smrt jeho ženy Karen. Magnusova knižní autobiografie Urban Outlaw: Dirt Do not Slow Down, která vyšla 1. června 2017, mapuje nejen jeho kariéru v módním průmyslu, ale dotýká se i lásky k Porsche. Fyzicky už ale auta montuje jen občas, nicméně pořád s nimi jezdí. A rád.
Když ale bylo řečeno jedno, budiž zmíněno i druhé. Najdou se totiž tací, kteří Walkerovi nemohou přijít na jméno. Vadí jim způsob, jakým auta upravuje, že se nedrží originálu a svými zásahy auta nenávratně ničí. Vyřezané blatníky, přešité interiéry, uřezané okapnice… Někteří mají prostě problém s tím, jak Magnus Walker vypadá a do jaké role se stylizuje. Jemu je ale obojí upřímně jedno. Jde si za tím, co chce, a žije si svůj sen. Na chlápka, který začínal jako švadlenka, dost dobrý, co myslíte?