Luxusní ojetiny včera a dnes: Máme to s výběrem snazší?

Nebudu pátrat nijak zásadně hluboko. Moje zkušenosti s nakupováním prvních aut sahá kamsi do doby po roce 2000. První auto, které jsem koupil za nějaké peníze z brigád, byla zelená Simca 1301. Ale to už byl veterán i před těmi necelými dvaceti lety. Té se dnešní blog týkat nebude. Rodiče tehdy jezdili Octavií TDI a byli na ni patřičně hrdí. Občas jsem ji směl i řídit. Měl jsem čerstvý řidičák. Přišla mi tehdy velká, tichá a rychlá.

Před pár dny jsem shodou okolností jednu podobnou řídil. Jedničková „Oktávka“ TDI najednou působila malá, hlučná a pomalá. Ujel jsem s ní asi sto kilometrů a těšil jsem se na to, až budu v cíli. Na cestování do Chorvatska ve čtyřech a s gumovým člunem v kufru jako tehdy bych se asi už příliš netěšil. Přesto je každý zachovalý kus dodnes dobré auto – jednoduché, úsporné a svým způsobem i kvalitně postavené. Punc někdejšího luxusu však dokonale vyprchal.

Zatímco táta kupoval auta zásadně nová a riskovat nehodlal, já jsem si vždycky troufal na nějakou zajímavější ojetinu, koupenou za zlomek původní cenovky. A tak se stalo, že jsem po návratu z první práce v Anglii ještě jako student koupil v bazaru Audi 100 2.8 Quattro z roku 1994. Mělo najeto přes 200 tisíc kilometrů, kompletní historii. Původním majitelem audiny byla sklárna v Dubí u Teplic. To auto stálo nové jistě dost přes milion korun a po deseti letech jsem ho mohl mít za nějakých sto dvacet. I se štosem docela drahých faktur za servisy. Nekupte to! Technika starého Audi byla ještě okolo roku 2004 dost moderní na to, aby mě dokázala ohromit výkonem, pohodlím i trakcí stálého pohonu všech kol s uzávěrkou diferenciálu.

Asi po roce vlastnictví jsem dospěl ke konstatování, že tloušťka mého bankovního konta stačila leda tak na uživení úsporné Fabie. Udělal jsem tehdy tu klasickou chybu a koupil ojetinu za lákavý peníz, ale nemyslel už na její drahý provoz. A to se na ní v podstatě nikdy nic neporouchalo. Údržbu jsem zvládal takřka svépomocí. První oprava nefunkčního čidla ABS a první faktura ze servisu Audi v kombinaci s velkým apetitem šestiválce ale urychlila rozhodnutí auto prodat a koupit si něco, co víc odpovídalo mé finanční situaci. Jezdil jsem pak nějakou chvíli v Opelu Corsa 1.5 D a asi si dovedete představit, jak moc mě to bavilo…

Přeskočím pár let a pár dalších zajímavých ojetých aut, která jsem vystřídal. Na všechny by tu nebyl prostor; jinak bych to nedopsal a vy jistě ani nedočetli. Spojoval je jeden jmenovatel – dobrá spolehlivost. Částečně jsem měl na výběr ojetin štěstí, částečně taky pořádně vybíral a nenechal se jen tak snadno napálit „bazarníkem“.

BMW 523i E39 z roku 1997 jsem sehnal ve vyloženě excelentním stavu. Dodnes se nemůžu zbavit dojmu, že šlo o jedno z nejkvalitněji postavených aut, která jsem měl. Za několik let na něm přibylo minimálně sto tisíc kilometrů a nikdy se na bavoráku nic neporouchalo. Potřeboval jen klasickou údržbu s včasnou výměnou oleje i filtrů.

U motorů BMW M52 i pozdějších M54 se příliš drahých problémů nevyskytovalo. Některé motory měly problém s vyšší spotřebou oleje, jiné po čase vyžadovaly renovaci řetízkového rozvodu natáčení profilů vaček (VANOS) anebo se na nich řešily různé úniky olejů či chladicí kapaliny. Chladicí kapalina se často ztrácela přes domeček termostatu anebo vodní pumpu.

Přístup k motoru byl výborný, díly za rozumné ceny, zejména vzhledem k třídě automobilu a jeho původní cenovce. K opravám nepotřeboval být technik současně šikovným „ajťákem“, který umí kouzlit ve složité diagnostice a hledá často zapeklité softwarové chyby řídicích jednotek. Nejčastěji porouchaná elektronická součástka byl „ježek topení“, reostat ovlivňující správný chod větráků automatické klimatizace. Často těmto vozům časem odcházely i pixely zobrazení na digitálním přístrojovém štítu. Byly to řešitelné banality.

Pointa je, že před nějakými patnácti lety šlo koupit původně drahé auto vyrobené v „devadesátkách“ za zlomek původní ceny a relativně nízkonákladově ho i provozovat. Tahle auta kupovali lidé, jako jsem byl já. Na nové auto vyšší střední třídy by rozhodně neměli peníze, ale současně chtěli jezdit pěkným fárem. A ono to vážně šlo. Pochopitelně, že tu byly značky, které představovaly finanční servisní katastrofu, ale to už bychom mířili do té nejluxusnější třídy. Také jsem měl před lety zálusk na Jaguar XJR, tehdy bratru za nějakých 350 tisíc. Ale na provoz bych býval nejspíš jistě neměl peníze. S pětkovým bavorákem to celkem šlo.

Pro naše garážové recenze ojetin se snažím vybírat spíše nevšední kousky. Auta, která často odpovídají mému vkusu. Vyloženě mne baví zkoumat, hledat, ptát se mechaniků, za jakých okolností by se dala provozovat dál v nějakých rozumných nákladech. Když píšu tyhle řádky, leží mně na stole klíček s nápisem Jaguar. Patří ojetině, kterou si zanedlouho představíme.

Je to kombík XF-S 3.0d Sportbrake. Jedná se o neobvyklý, ale velmi příjemný Jaguar, který má styl, rychlosti i praktičnost. Po pěti letech vás vyjde ani ne na třetinu jeho původní cenovky. U těchto typů ojetin se mi vždycky rozjasní nálada. Na první dobrou totiž působí jako fantastická koupě. Svezu se, zjistím, že na autě vše funguje, a bývám nadšen. Jenže co jeho provoz? A čím víc pátrám, čím víc se doptávám po zkušenostech, tím víc mi pak zamrzá úsměv z tváře. Můžu lidem taková auta s klidem doporučovat?

Jaguar je jen exemplární příklad. Těch zajímavých ojetin jsem si za poslední dva roky napůjčoval velké množství. Prezentoval jsem jízdně fantastické BMW M6, měli jsme Audi A5 Quattro 3.0 TDI, Mercedes CLS 500 anebo třeba japonské nevšední kupé Infiniti G37S. V jeho případě jsem dokonce neváhal a auto si po absolvování testu koupil a skoro celý rok provozoval. A kupodivu to nebyla žádná finanční sebevražda.

Ale po pár měsících používání zkrátka na každém pětiletém, původně drahém autě začnou přicházet problémy, objeví se věci, které by chtěly opravit. A faktury za opravy se kupí. Máloco zvládnete doma sami. Nejednoho pak z nákupu výhodné ojetiny začne bolet hlava. A když má vaše auto obzvlášť špatně identifikovatelnou poruchu, stává se z něj noční můra. Těch příkladů z praxe znám víc.

Jako příklad rád uvedu BMW 525d Xdrive z roku 2010, které sloužilo v naší rodině. Do nějakých 120 tisíc kilometrů a tří let stáří bylo fantastickým služebníkem. Pohodlné cestovní kombi s třílitrovým naftovým motorem, který byl nejen úsporný, ale i svižný a docela zvukomalebný. Jenže po skončení záruky sloužilo dál bez problémů jen dalších pár desítek tisíc kilometrů.

Dostalo se do stádia ojetiny, kterou jste snadno koupili jako čtyřleté auto za půl milionu. Auto, které se však již netěší záruce poskytované omezený čas výrobcem a všechny opravy musíte platit sami. Běžné servisní prohlídky stojí rozumně nízké peníze. Jenže první porucha auto na měsíc odstavila. Specialista na vozy BMW a posléze i jeden z hlavních dealerů BMW stále nemohl přijít na pravou příčinu sporadického padání převodovky do nouzového režimu. Na autě se mezitím vyměnilo i pár jiných opotřebených dílů.

Automatická převodovka nakonec dostala úplně novou mechatroniku. BMW se k situaci postavilo čelem a uhradilo vadný díl, přestože byl vůz již v pozáručním období. Ale práci a další díly, které už v záruce nebyly, nezbylo než zaplatit za vlastní. Investice představovala zhruba třetinu zbytkové hodnoty auta. A co víc… delší dobu jej nebylo možné používat, tím pádem bylo nutné zaplatit i za nějaké náhradní vozidlo. Koho taková situace kdy potkala a neměl zaplacenou prodlouženou záruku, jistě si v ten moment takříkajíc drbal hlavu za to, že nekoupil obyčejnější nové auto střední třídy a neužil si komfortu plné neomezené záruky výrobce.

A v tom je ten háček. Dívám se na elegantní bílý Jaguar a napadá mne přesně tahle věc. Za necelých půl milionu korun je to fantastické rodinné auto. Je pohodlné, kvalitní uvnitř, kožené čalounění je trvanlivé i příjemné na dotek. Design působí dodnes neotřele a jen málokdo pozná, že vůz není zbrusu nový. Jenže první velká pozáruční oprava může zabolet. Mnohdy nezbývá, než vyměnit velký a drahý celek přímo od výrobce. Oprava auta se stane takřka likvidační ranou pro člověka veskrze průměrných příjmů, který by si původně koupil roční Octavii se zárukou, jenže se nechal zviklat na neodolatelné pozlátko krásného vozu vyšší střední třídy za směšnou zbytkovou částku. A příliš možností víceleté prodloužené záruky ojetin na českém trhu není.

A jak jste na tom vy? Kupujete svá auta pro podnikání či soukromé účely vždy spíše nová, v záruce, a takříkajíc na jistotu? Anebo se nebojíte zariskovat a užíváte si nákupů ojetin vyšší třídy a věříte, že vás náklady na jejich provoz s trochou štěstí nezruinují? Děkujeme za vaše zkušenosti a názory!