Luigi Colani byl svérázný vizionář průmyslového designu

V úterý 16. září 2019 proběhla světovými kulturními médii smutná zpráva. Luigi Colani, všestranně nadaný designer nejen automobilů, ale i kuchyňského nádobí, nabíječek na mobily či závodních silničních kol, zemřel ve věku 91 let. Čtu jeho životopis, poslouchám jeho specifický, razantní hlasový projev v několika rozhovorech, které v minulosti médiím poskytl, a zírám s otevřenými ústy. Ten starý pán měl totiž v mnohém ryzí pravdu. A stále by měl světu hodně co říci.

Včera jsem se prokousal k článku z německého časopisu Zeitmagazin, k rozhovoru úplně poslednímu. Je z loňského dubna. Profesor Colani navštívil rodné Německo (ač původem Ital, Polák, ale i Íránec) a vyprávěl o životě, o současnosti a o tom, zda by některé věci udělal v životě jinak. Pár by jich jistě bylo. Někdejší playboy večírků, dramatický kritik současného designu, a zejména toho automobilového, neměl nikdy čas na své dva syny, které světu zanechal. Když přišel na autosalon, třeba ve Frankfurtu, neměl problém reportérům na mikrofon sdělit různá šokující tvrzení. „Nové Bugatti Veyron? Bedna hnoje!“, odsekl. Býval často příliš nevybíravý, příliš dramatický a kritický vůči svému profesnímu okolí. Němečtí kolegové ze světa umění, designu i architektury ho v lásce vůbec neměli.

Velkou část sklonku produktivního života strávil v Šanghaji. Stal se profesorem designu a učil se poznávat asijskou kulturu. Asiaty zase naučil svému citu pro design, který vychází přímo z přírody kolem nás. Všechno důležité na světě je kulaté nebo elipsoidní. „Proč vyrábět krabice, proč se tak zarputile držet ostrých geometrických úhlů,“ říkal profesor Colani. Proč tedy zakotvil natrvalo v Číně? Částečně to bylo díky jeho kořenům ve střední Asii, byť se narodil v Berlíně, tatínek byl Ital a maminka Polka. Předkové z otcovy strany však pocházeli až z Iráku. Měl v sobě asijské geny a rád to také o sobě veřejně tvrdil.

Asiaté jsou z velké části budhisté. A Colani vysvětluje: „Budhisté se nedívají na Zemi svrchu. Jsou zakopáni v zemi a na úrovni očí leží tráva, květiny. Tam lezou broučci a mravenci. Všichni tvorové jsou bohové, a i to byl důvod, proč mě okamžitě přijali. Jsem jejich mluvčím, jelikož navrhuji aerodynamická auta na bázi tvaru žraloka anebo nabíječku na telefon, která vypadá jako brouk potápník.“ Strávil 90. léta v Japonsku a neskromně tvrdil, že Japonce naučil konečně nekopírovat evropský sofistikovaný design či americký velikášský. Nakonec japonská auta 60. až 80. let byla plná volněji interpretovaných amerických automobilů. Toyota Crown s velkou chromovanou maskou i veleúspěšný Datsun 240Z, to vše byly snahy o vlastní interpretaci úspěšných automobilů, ať už vzešly z projekčních kanceláří designerů z Itálie, Británie nebo Spojených států. Colani Japoncům hodně pomohl otevřít oči a nalézt vlastní identitu.

Rozhovor pro Vernissage TV Classics z Karlsruhe je už dvanáct let starý, přesto mi v uších mnoho vyřčeného velmi rezonuje. Slyším z něj toho „starého“ Colaniho plného síly a energie. Evropané i Američané už podle něj nejsou vůbec hladoví po objevování nového světa, po zvyšování své životní úrovně i kvality života jako takového. Dle Colaniho jsme pohodlní. Zatímco Asiaté jsou na vzestupu. Mají peníze, hlad i chuť tvořit nové věci. Jsou také vynikající řemeslníci. „Každý den objevujeme nové materiály a mí němečtí kolegové se přitom drží zpátky. Kopírují jeden od druhého, jeden před druhým nechtějí vyčnívat. Vlastní nápady vyměnili za konvence, nedívají se do budoucna a svět ničím nepřekvapují.“ Přesně takhle to říká. Colani byl silně popuzen neschopností evropského průmyslu, nejen automobilového, přijmout jeho návrhy a zkusit je realizovat. „Vše trvá strašně dlouho, Němci se chovají jako kostky margarínu, vyskládané přesně jedna vedle druhé v regále,“ říká napřímo a bez obalu.

V Číně je všechno jinak. Pojem design zde byl dlouho zakázaným slovem. Jenže režim pochopil, že se musí otevřít části západní ekonomiky i jejímu způsobu myšlení. Každý nápad tu jde často ihned do výroby a pak se teprve tříbí ty úspěšnější od těch, které budou nadále zapomenuty. Colani byl až do svého skonu očividně asijským způsobem myšlení velmi očarován. Domníval se, že naše západní civilizace je za zenitem. Záměrně nechávám otevřenou otázku, zda říkal trefnou pravdu, anebo se mýlil. Projděme několik Colaniho stěžejních automobilových invencí i tvarů, přičemž nechám na vás, zda jeho filozofii spíše s nadšením přijmete, anebo své paty zaryjete do země, abyste se pokusili přibrzdit silný tah nastupující budoucnosti.

Chtěl být umělcem jako jeho otec. Jenže jako každý malý kluk, který vyrůstal v 30. letech, chtěl stavět auta, řídit je, byl jimi fascinován. První práce byla pro McDonnell Douglas ve Spojených státech. Učil se zde aerodynamickým principům a letecký design Colaniho velmi ovlivnil.

Díky znalosti práce s kompozitovými materiály v letectví se dostal zpět do Evropy, přímo do Francie, kde i studoval. Získal místo u značky Simca. Vyvinul pro ně lehkou závodní karoserii pro automobil, který se účastnil vytrvalostních závodů. Jejich lehké aerodynamické speciály získávaly vynikající umístění v objemových třídách do 750 cm3 a soupeřily například i s našimi Aero Minor v Le Mans. Pak pracoval ve Francii pro Deutsch-Bonnet, firmu známou pod zkratkou DB, která zaznamenala v 50. letech rovněž mnoho úspěchů v Le Mans. Překonal je až Colin Chapman se svým Lotusem.

Dodnes šokující a úchvatný design červené Alfy Romeo přitahuje mnoho pozornosti, pokud se tedy kdy vůbec dostane na veřejnost. Byly vyrobeny jen tři kousky a dva z nich se téměř zničily při testování na německé oválné dráze Avus v Berlíně. Zbytky obou vozů koupil tehdy Luigi Colani a postavil z nich funkční auto se svou vlastní karoserií ze skelných vláken. Pod přední kapotou je motor Alfa Romeo 1300 GT a ostře zkosená záď využívá Kammův efekt pro lepší přítlak zádě k silnici. Podobný design posléze uvidíme i u některých vozů TZ nestárnoucí karosárny Zagato. Červená Alfa Abarth se před lety dostala mezi předměty aukční síně Bonhams. Současný osud není úplně znám, nejspíše je v rukou soukromého sběratele.

Luigi Colani měl rád automobily Porsche. Hanse Ledwinku považoval za jednoho z nejchytřejších designérů své doby. Byl to on, který navrhl proudnicovou karoserii s centrálním trubkovým rámem v Tatře. To byl typ konstrukce, který Colani obdivoval. Historie často přináší veletoče a nebyl to Ledwinka, který ukázal světu lidové vozidlo – VW Brouka. Byl to Porsche, který se jistě Ledwinkovi občas díval přes rameno do jeho výkresů. Ferdinand Porsche i jeho syn Ferry myšlenku proudnicového malého auta s motorem vzadu dokonale rozvinuli, ale to už by byla jiná historie. Colani si pro stavbu svého roadsteru zvolil Porsche 356 a na jeho technickém základu postavil jen 550 kg těžký roadster s laminátovou karoserií. Stavěl se v Berlíně a mohl být vybaven buď motorem z VW Brouka 1200, anebo v častějším případě boxerem 1500/1600 s karburací Weber 40 IDF. Colani GT umělo být velmi rychlé a jeho vzhled dodnes oslovuje davy. Není bez zajímavosti, že i u nás se minimálně jeden kousek žluté barvy vyskytuje u soukromého sběratele a milovníka Colaniho designu.

V 70. letech Luigi Colani proslul jako přední průmyslový designer a realizoval spoustu úžasných projektů. Pro německý tým Eiffeland navrhl monopost F1 sezóny 1972 a v dalších letech se věnoval pro změnu zase efektivitě v osobní přepravě. „Sestrojili jsme funkční auto, které dokázalo spotřebovat jen 1,7 litrů na 100 kilometrů. A nikdo ho nechtěl vyrobit. Klíčem byla aerodynamika a nízká hmotnost. Bylo na technické bázi Citroënu 2CV, postavili jsme ho už před lety, v roce 1981.“ Colani se vysloveně vysmívá současným snahám automobilek, v nichž u sériových vozů prezentují úsporu paliva. Vždyť možností je daleko více, návrhy už jsou desítky let staré a stačilo by jen občas kopírovat to, co už dávno před námi vytvořila příroda sama, a nevyrábět krabice.

Colaniho geniální vize zasahují téměř všechny oblasti moderního života. Zabýval se návrhem perfektního letounu pro tisíc pasažérů anebo aerodynamického nákladního vozu. Ten dokonce před dvanácti lety v sedmi různých exemplářích postavil společně s firmou Siemens. Ale nikdo je nechtěl.

Obešel se svým návrhem všechny přední výrobce nákladních vozů a neuspěl kvůli obrovské byrokracii uvnitř zmiňovaného průmyslu. „MAN, Mercedes, všichni staví krabice, které jen tlačí obrovskou masu vzduchu před sebou a nechtějí udělat jedinou jednoduchou věc, jsou to hlupáci,“ hřímal Luigi Colani. Díky skvělé aerodynamice mají Colaniho náklaďáky o čtyřicet procent nižší spotřebu při shodné technice s konvenčními stroji. Úsporné jsou jen díky tvarům, které jsou cokoli jen ne běžné, zato jsou však nesmírně efektivní. Mohl bych pokračovat nerušeně dál. Luigi Colani je studnice inspirací pro celý svět. Byl neobyčejným člověkem, který se na věci díval očima nespoutanýma konvencemi a světu bude rozhodně navždy chybět.