Lincoln Town Car Royale – Řidič, ten tvrdý chleba má

Za normálních okolností by se tenhle černý Lincoln projížděl po širokém bulváru Las Vegas zvaném „The Strip“ a vozil vášnivé hráče i chlapíky z ciziny, kteří se třeba zrovna loučí se svobodou. Jistě si dopřejí ještě pár panáků v pojízdném baru a na klíně svezou nějakou místní taneční umělkyni. „Můj“ černý Lincoln je v tomto ohledu ideální služebník. Vlezl jsem si na chvíli dovnitř, prošel tou dlouhatánskou uličkou a rozvalil se na rozměrné pohovce, jakou nemáme ani doma v obýváku. Uvnitř může cestovat až osm lidí, když vynechám šoféra. A každý si najde své pohodlí a spoustu místa. Bar naproti mně by asi uměl vyprávět příběhy. A možná nejen ty z Las Vegas.

Auto se k nám do Česka dostalo někdy před osmi lety, kdy ho na aukci v USA vyhrál bývalý majitel společnosti AAA Auto, Anthony Deny. To už měl za sebou Lincoln nějakých osm let služby v USA, kde vozil různorodou VIP klientelu. Tady u nás už spíš sloužil jako firemní maskot, který občas pro zábavu svezl nějaké klienty, nebo se s ním pořádala zážitková jízda na firemní večírek. Na silnici s ním působím jako exot, ale překvapivě není tento Lincoln jediný exemplář svého druhu v naší zemi.

Prodloužených Lincolnů jsem po Praze už několik potkal, a dokonce se dají tahle auta i soukromě pronajímat, pokud by se vám zachtělo, třeba na svatbu, rozlučku, oslavu narozenin nebo tak nějak. Překvapilo mě, že tenhle (stále jen čtyřkolový) kolos může obsluhovat kdokoli, kdo vlastní obyčejný řidičák skupiny B, protože auto se svojí celkovou hmotností vejde akorát přesně do limitu tří a půl tuny a odveze maximální počet povolených cestujících v rámci řidičské skupiny B.

Lincoln byl vždycky ozdobou amerického automobilového průmyslu. V padesátých i šedesátých letech mezi sebou soupeřily automobilky Cadillac a Lincoln v tom, které auto bude mít větší ploutve a co vše půjde ovládat na servomotory. Klimatizace a skutečně komfortní větrání i chlazení bylo samozřejmostí, kvalitní kůže a designová nápaditost součástí balíčku. Pokud vás značka Lincoln baví a fascinuje, krásnou prakticky ucelenou sbírku starých Lincolnů, zejména modelů Continental, naleznete v automobilovém muzeu v Nové Bystřici. Je to moc prima výlet.

Model Town Car už znamenal pro Lincoln modernější éru. Nebyl nikdy úplně tou vlajkovou lodí, tahle role přísluší jedině luxusnějšímu Continentalu, ale se svými pěti a půl metry do délky nebyl ani Town Car žádný drobek. První generace se začala vyrábět v roce 1981 a až do roku 1997 byla technika těchto limuzín silně konzervativní a nadneseně řečeno stejná. Pod hranatou dlouhou přídí se ukrýval osmiválec Ford řady „Windsor“, který měl objem 4,9 litru a dokázal vyvinout akorát tolik síly, kolik bylo komfortně potřeba. Tyhle hranaté Town Cary uvidíte snad v každém starším americkém filmu, fungovaly jako hotelové taxíky i auta pro ředitele firem nebo vyšší úřednictvo.

Model, ze kterého specializovaná firma Royale vyrobila prodlouženou limuzínu, pochází už z poslední, třetí generace Lincolnu Town Car. Začal se vyrábět v roce 1998, měl zaoblené tvary a nový modulární osmiválec už o rozvodu OHC a objemu válců 4,6 litru. Ten samý motor jste mohli mít v mnoha amerických Fordech té doby včetně nejpopulárnějšího Mustangu. S lehkým kupé si snadno pohrál a dokázal jej vystřelit kupředu. S těžkým Lincolnem už to bylo spíš vlažnější. Jenže i sériový Town Car je autem pro reprezentaci, pohodu v kabině a plynulou jízdu. Komu poklidné bublání krajinou nestačí, musí se zkrátka poohlédnout jinde.

Myslím, že se všichni už spíš těšíte na moje dojmy z šoférování limuzíny, která je delší než dvě kompaktní evropská auta. I limuzína na obřím rozvoru mezi nápravami (celých 6 metrů!) si musela totiž vystačit jen s jednou natáčecí nápravou a druhou pevnou. Poloměr otočení je tak velký, že by skoro nestačila běžná autobusová točna a já se zkrátka musel naučit si správně do křižovatek a zatáček nadjíždět. Když jsem si auto vyzvedával na poměrně plném parkovišti areálu pražské centrály Áček, měl jsem vážně dost strach, abych se tím labyrintem mezi zaparkovanými auty nějak propletl. Otáčení a couvání je vlastně horší, než kdybych jel s dlouhým vlekem. Tam se naučíte principy couvání a víte jak na to. Tady je potřeba vážně mít dostatek prostoru, to je to nejdůležitější.

Nápad, že bych vyzvedl své kamarády před smíchovskou kanceláří Seznamu, vzal rychle za své, do vnitřní Prahy jsem se s tímhle kolosem regulérně bál vjet. Už jsem živě viděl, jak zablokuji křižovatku někde v centru přes tři pruhy, všichni budou troubit, tramvaj neprojede a já si budu muset radši rychle zatáhnout ta ztmavená okénka, aby nikdo nepoznal, co za umělce zrovna sedí za volantem. Vyrazil jsem tedy radši na projížďku opačným směrem, tedy za město. Až do Zdib je to jen dlouhá rovina a byl čas si na rozměry auta aspoň trošičku zvyknout.

Po asi třetím úspěšně projetém kruhovém objezdu jsem nabyl větší důvěry a šinul jsem si to po široké silnici plynulou osmdesátkou směrem k Mělníku. Znám jedno opuštěné nákladové nádraží v Kralupech, kde jsme už jednou fotili automobilové veterány, a já věděl, že tam se s touhle limuzínou určitě půjde i otočit. Zajet do nějaké úzké uličky, to se stane úplně samo, ale zjistit, že za ostrý roh nezabočíte a pak musíte stovky metrů odcouvat, to už je jiná. Jel jsem zkrátka na jistotu a žádné velké experimenty se nekonaly. Na ploše nákladového nádraží jsem si dokonce zkušebně zajel pár koleček, abych si osahal, jak auto mění směr jízdy a co se bude dít, když zatočíte i trošku víc zostra.

Je to zvláštní pocit. Představte si vaše běžné auto, jen kdyby ho někdo rozřízl napůl a mezi ty půlky navařil čtyřmetrovou traverzu. Rádo jede rovně. Zatáčí s takovým zvláštním zpožděním, a jakmile se rychlost jen trošičku přežene, hrnula by se přední kola ze zatáčky rovně ven. Tohle auto bylo zkrátka vymyšlené přesně pro ty široké bulváry v Las Vegas. Šoféři si s ním po Praze vážně užijí a musí už mít ty trasy dobře najeté a vědět, do kterých uliček v centru vážně nezajíždět. I autobus mi totiž minimálně ze sedadla pasažéra připadá obratnější.

Řídit prodlouženou limuzínu byl však zážitek, jaký se hned tak nebude opakovat. Lincoln jsem s díky vrátil zpět na místo, zkušeně zacouval do řady mezi zaparkovaná auta, kde původně stál, a otřel si pot z čela pod čepicí. Měl jsem radost, že jsem to nakonec zvládl bez ztráty kytičky. A také už konečně vím, že řídit prodlouženou limuzínu není žádný med, spíš velká dřina. Všem jejich šoférům skládám hlubokou poklonu.