Lincoln Continental Town Car Bradford Coachworks Limousine

Je to pořádný klasický hranatý sedan ze sedmdesátých let s velmi slavným jménem – Lincoln Continental. To jméno je na světě známé od roku 1939 a s malými přestávkami existuje dodnes. Suchopárnou historii starých luxusních korábů s honosnými tvary si ale nechme, až budou hlavními hrdiny mého článku. Pojďme přeskočit do jednoduše hranatých sedmdesátých let. V roce 1970 se totiž na trh dostala tato pátá generace s designem Buzze Grisingera, která už ale neměla sebevražedné dveře, což bývalo pro starší modely typické.

Lincoln nabízel dvou- nebo čtyřdveřové verze s bezrámovými dveřmi, pro limuzínu se samozřejmě hodí právě ty druhé. Design nevázal na o rok dříve představený Continental Mark III, tedy kupé verzi luxusního křižníku. Po něm auto podědilo i podtlakem ovládané mrkačky, které trochu uhladily vzhled auta. Na té levé je ozdobný nápis s označením auta. Znáček na vrcholku masky je na pružince, aby se ohnul v případě nárazu, a do nabídky se po několikaleté pauze dostal až v roce 1972. O tři roky později prošel model větší modernizací a od sourozence Mercury se začal víc odlišovat. Naopak byl vizuálně velmi podobný kupé Continental Mark IV. Hlavně maska byla nově více orientovaná na výšku. A ten bumerang na zadní kapotě je televizní anténa. V roce 1978 se pak modernizace zaměřila na interiér a změnila se palubní deska.

I když byl rozvor dokonce nepatrně kratší, celkově byl Continental jedním z nejdelších aut od modrého oválu, a to díky pětimílovým nárazníkům (standardně od roku 1973). Do většiny amerických garáží se zkrátka tohle auto ani nemohlo vejít. Ve skutečnosti bylo jedním z nejdelších aut na světě vůbec, a to počty vyrobených kusů převyšoval opravdové rekordmany, jakými byly Mercedes-Benz 600 a ZIL 4104. To se samozřejmě bavíme o sériové verzi, tyto přestavěné limuzíny byly se svou délkou ještě někde jinde a připomínají automobilový ekvivalent Titanicu. Jenže slovní spojení „malý Lincoln“ stejně nešlo nikdy moc dohromady, takže je vlastně vše v pořádku. Širší dveře usnadnily přístup na všechny tři řady sedadel (ta prostřední je proti směru jízdy). V nich se nachází pohodlná křesla, která vás rozmazlí, a na dlouhé cesty už jiným autem nebudete chtít vyrazit.

Označení Town Car tehdy bylo u značky Lincoln stupněm výbavy. Některé prvky v interiéru byly čalouněny kůži a vinylem, který se dostal i na střechu auta. Nechyběl ani dřevěný dekor, měkké koberce s dlouhým vlasem a velmi pohodlná modrá mikroplyšová sedadla. Bohatá výbava obsahovala například i otevírání kufru, nastavitelnou polohou volantu, elektricky ovládaná sedadla, automatickou klimatizaci a někdy i hodiny od společnosti Cartier. Ani centrální zamykání nebylo v té době ještě úplnou samozřejmostí ve výbavě, nicméně Lincolnu nemohlo chybět.

Luxusní limuzína je výrobkem firmy Bradford Coachwork. To byl v té době oficiální dealer automobilů Ford a největší prodejce Lincolnů v Los Angeles. Údajně vzniklo jen dvacet těchto aut. Rámová konstrukce usnadnila prodloužení, a to až na finálních 6,8 metru. Zatímco běžný Continental je vážně velký, v rámci limuzín je tenhle konkrétní prcek, novější Lincolny byly klidně dlouhé 7 až 8 metrů.

Auto uveze 8 lidí (3+2+3), ale počítáno bylo stejně hlavně s řidičem a jedním pasažérem. Ten si vzadu užíval cestu zpříjemněnou minibarem, televizí, videopřehrávačem (mimochodem Míra originální přehrávač shání, takže kdybyste o něm věděli…), vlastní nezávislou klimatizací a rádiem. Šoférovi zase jízdu usnadnil tempomat a zpříjemnilo rádio. Elektrická okna jsou samozřejmostí (tady se nedávno opravovala), ale elektrika umí vytáhnout i skleněnou přepážku mezi řidičem a zadní částí limuzíny. A když je sklo nahoře, tak vás šofér opravdu neuslyší. Na mou výzvu, aby pořádně přidal, totiž nereagoval.

Klasická koncepce platformy od Fordu s vidlicovým osmiválcem vpředu a pohonem zadních kol zůstala zachována, jen se všechno mezi nápravami muselo prodloužit. Dalo se to udělat dobře, protože Lincoln u tohoto modelu sáhl po rámovém podvozku, poprvé od roku 1957. Aby se ušetřily náklady, nešlo o zcela nový podvozek, ale upravený z Mercury Marquis. Dalším příbuzným byl Ford LTD. S těmito auty sdílel Lincoln například tlumiče, pružiny a brzdy. Ty byly mimochodem od roku 1975 kotoučové i na zadní nápravě, čímž se Town Car chlubil jako jedno z prvních amerických aut. Brzdový systém navrhla firma Bendix.

Motor 460 (7,5 litru) byl původně určen výhradně pro Lincoln, později se dostal i do jiných modelů. V nabídce vydržel až do roku 1977, kdy z bran automobilky vyjel původně i tento Continental. Následná přestavba a prodloužení pak zabraly dealerovi celý rok, takže do provozu se limuzína dostala až v roce 1978.

Tehdy byl pro Kalifornii uvedený menší motor 400 cui (6,5 litru), který se vešel do tamních přísnějších emisních předpisů. A o rok později se stal standardem ve všech luxusních sedanech. Pozitivní vliv to mělo i na spotřebu, protože Continental této generace měl menší nádrž než jeho předchůdce. Jenže v tomto exempláři je ten silnější a nenažranější agregát disponující stádem 210 koní a točivým momentem 484 Nm. Na rozměry limuzíny jde o docela adekvátní hodnoty a ten hutný zvuk umí navodit parádní atmosféru. Mimochodem po dlouhém stání je dobré do něj ručně balónkem napumpovat trochu benzinu, než vyrazíte na cestu.

K motoru se dodával pouze třístupňový automat C6 s úžasně hladkým chodem a ostrá akcelerace se mi k němu ani nehodí. Už v sériové verzi váží auto kolem 2,4 tuny, takže se s ním rozjíždím důstojně pomalu, ale dokázal by i zahrabat. A když už tedy nějakou rychlostí jede, nemá moc rád změny směru. Korekce volantem by problém nebyly, posilovač Lincolnu samozřejmě nechybí, ale posiluje asi až moc. Řízení jde neuvěřitelně zlehka, a tak nemáte moc zpětné vazby, jak moc auto ve finále zatočí. No co, hlavně že je Lincoln pohodlný, to bylo pro jeho posádku stejně nejdůležitější. Vděčí za to i vzduchovému odpružení Monroe s kompresorem na zadní nápravě, které může řidič kontrolovat na manometru (takže ano, po délce auta se kvůli tomu táhne hadička). Houpavá charakteristika je opravdu parádní na delší cesty, a tak není divu, že s ním Míra vyrazil i na 250 kilometrů dlouhý výlet.

Výroba byla v Michiganu ukončena v roce 1979, o rok později dorazil na trh nástupce s ještě menšími motory. Sesterský Ford a Mercury se v tom roce výrazně zmenšily, takže Lincoln zůstal posledním tradičním velkým americkým sedanem (koncernu GM byl předhazován „netradiční“ pohon předních kol Cadillacu Eldorado). Výroba Continentalu pak běžela až do roku 2002, kdy se z nabídky poroučela kulatá devátá generace, v roce 2009 ji nahradil Lincoln MKS. Od roku 2017 je ale Continental zpět ve své desáté generaci, ovšem pouze s vidlicovými šestiválci. Jenže otočí se někdo za ním tak jako za jeho staršími kolegy? Jasně, já vím, že tahle hranatá věc není tou nejpopulárnější generací, i tak svými majestátními rozměry a luxusním vzhledem dovede zaujmout okolí na první pohled. A ceny jsou ještě poměrně přijatelné – od dvou set tisíc korun po milion, záleží na stavu a vzácnosti verze. Nebo si za 435 tisíc korun kupte přímo tento zrenovovaný, který se na naše území dostal z jednoho muzea v Nizozemsku.