Legendární stříbrné šípy – Mercedes-Benz W25

Začátek třicátých let minulého století byl složitým obdobím – světová ekonomika zažívala velkou hospodářskou krizi, jejíž dopad na automobilový průmysl byl nevyhnutelný, a nouzi poznal i motoristický sport. Vysoká nezaměstnanost a špatná ekonomika znamenaly, že Mercedes-Benz uzavřel své závodní oddělení, protože ani v roce 1932 nic nenasvědčovalo tomu, že by se situace v Německu zlepšila a umožnila závodění.

Na podzim téhož roku se ale objevila naděje do budoucna, když asociace motoristického sportu AIACR (Association Internationale des Automobile Clubs Reconnus) představila nová pravidla pro závody Grand Prix s platností od roku 1934. Hmotnost závodních vozů bez paliva, oleje, chladicí kapaliny a pneumatik nesměla přesahovat 750 kilogramů, ale jinak se na konstruktéry nevztahovala žádná další omezení.

Z pohledu dnešního motorsportu, vyžadujícího pravidla minimální hmotnosti, se omezení maximální hmotnosti zdá zvláštní, ale asociace AIACR chtěla bezpečnější závodění a snažila se omezit rychlost závodních vozů ve srovnání s těmi předchozí generace. Očekávalo se, že konstrukce aut bude vyžadovat menší, lehčí a slabší motory, ale úřady fatálně podcenily tehdejší technologický pokrok – v éře 750kilogramových vozů se výkony motorů více než zdvojnásobily.

Neodbytnost závodního manažera Alfreda Neubauera v přemlouvání společnosti se navíc nakonec setkala s úspěchem – Mercedes-Benz se v roce 1933 vrátil k závodění a zahájil vývoj nového závodního vozu. S převzetím Německa národními socialisty se však změnily i podmínky pro motorsport, protože nový režim podporoval automobilovou ekonomiku, přivlastnil si odpovědnost za projekty výstavby dálnic, snížil daně na nová auta a podpořil hlavní výrobce v závodění.

Budoucnost pro motorsport se v Německu rázem zlepšila a nová silná ekonomika, financovaná štědrou vládou, odstartovala jedno z nejdivočejších období v motoristickém sportu. A tak se na scéně objevil i nový rival pro Mercedes-Benz – legendární Auto Union vznikl v roce 1932 spojením čtyř saských výrobců automobilů Audi, DKW, Horch a Wanderer. Rivalita mezi trojcípou hvězdou a čtyřmi kruhy definovala evropské závodění až do začátku druhé světové války.

Jakmile v Mercedesu schválili návrat k závodění s novým vozem s označením W25, Alfred Nebauer začal sestavovat nový závodní tým a jeho zájmu neunikl ani Rudolf Caracciola, který musel strávit několik měsíců v nemocnici s vážným zraněním nohy po nehodě v Monaku v roce 1933. Součástí týmu se stali také jezdci Manfred von Brauchitsch, Luigi Fagioli, Hanns Geier a Ernst Henne.

Konstruktéři pod vedením hlavního inženýra Hanse Nibela pracovali pod značným časovým tlakem a zbrusu nové auto s motorem vpředu bylo ve skutečnosti spíše konzervativní ve srovnání s konkurenčním vozem Auto Unionu s revoluční koncepcí s motorem uprostřed. Spojením kompresorem přeplňovaného 3,4litrového řadového osmiválce, nezávislého zavěšení kol a převodovce namontované přímo na zadní nápravě však vznikl budoucí vítěz.

Zatímco se asociace AIACR novým omezením snažila omezit sílu motorů, závodní týmy si nová pravidla vyložily po svém – největší podíl hmotnosti určily co nejvýkonnějšímu motoru a následně se snažili odlehčit zbytek konstrukce vozu. Mercedes-Benz W25 s osmiválcem o 320 koních (235 kW) už při prvním testování jezdil rychlostmi přesahujícími 250 km/h a později rychlost ještě vzrostla, když s novou směsí paliva motor vyvinul až 354 koní (260 kW).

Závodním debutem Mercedesu-Benz W25 se měl stát závod na dálničním okruhu Avus v Berlíně v květnu 1934, ale kvůli technickým problémům byla účast na poslední chvíli zrušena. Poprvé se tak W25 postavil na startovní rošt až o týden později, začátkem června na mezinárodním závodě Eifelrennen na Nürburgringu. Tehdy se poprvé objevila přezdívka „Silberpfeil“ (česky Stříbrný šíp), když tým Mercedesu z vozů při technické přejímce narychlo obrousil bílou barvu, aby dokázal, že nový vůz splňuje zpřísněná pravidla. Alespoň tak vypráví legenda, protože jinak se tento závod ještě nejel podle nových pravidel.

Mezinárodní závod Eifelrennen v roce 1934 byl pro Mercedes-Benz W25 prvním ostrým startem a zároveň také prvním vítězstvím, protože Manfred von Brauchitsch získal zlato s průměrnou rychlostí 122,5 km/h, přičemž stanovil nový rychlostní rekord na okruhu. Tovární tým s trojcípou hvězdou se však teprve rozehříval, protože následně zvítězil v závodě Klausen ve Švýcarsku, v Coppa Acerbo v Pescaře a ve Velké ceně Itálie v Monze.

Závod v Monze byl pro Mercedes-Benz napínavý, protože s přibližně 1 300 zatáčkami byl nejnáročnějším podnikem sezóny 1934. Rudolf Caracciola nebyl po nehodě v Monaku v roce 1933 v ideální kondici a trpěl značnými bolestmi, takže se v polovině soutěže vyměnil za volantem svého vozu se startovním číslem 2 s týmovým kolegou Luigim Fagiolim, jehož vlastní vůz předčasně skončil kvůli technickým problémům. Ten uhájil Caracciolův náskok a s jeho vozem získal zlato.

Jezdci Mercedesu zazářili i v dalších závodech ve Španělsku a na Masarykově okruhu v Brně a v následující sezoně 1935 ještě potvrdili svou dominanci. Mercedes-Benz byl nejúspěšnějším a nejrychlejším výrobcem na startu a v nové sezóně startoval s výrazně vylepšeným modelem W25 – výkonnější motor M 25 C s 4,3 litrovým objemem produkoval extrémních 494 koní (363 kW)!

Mercedes-Benz doslova ovládl sezónu 1935, když Rudolf Caracciola ve špičkové formě vyhrál Velkou cenu Tripolisu, závod Eifelrennen, Velkou cenu Francie, Velkou cenu Belgie, Velkou cenu Švýcarska a Velkou cenu Španělska. Vedoucí jezdec „Stříbrných šípů“ tak získal titul mistra Evropy, udělený ten rok poprvé. A to nebylo všechno – Luigi Fagioli v témže roce vyhrál také Velkou cenu Monaka, závod na okruhu Avus a Velkou cenu Barcelony. S modelem W25 se pak krátce závodilo i v roce 1936, kdy s výkonem sníženým na 449 koní (330 kW) zvítězil jen v Monaku a Tunisu s Caracciolou za volantem.

Automobilka s trojcípou hvězdou ukázala své schopnosti už v prvních dvou sezónách po návratu do vrcholné disciplíny motoristického sportu, ale to byl teprve začátek. V následujících letech totiž představila ještě pokročilejší závodní bestie a také se snažila o dosahování rychlostních rekordů na nových německých dálnicích. Ale o tom si povyprávíme zase příště.