Článek
Když se řekne vrcholová rally, většina lidí si představí řvoucí přeplňované čtyřkolky, které s drtivou efektivností a teatrálním projevem letí krajinou, já osobně to ale mám trochu jinak. Mně se nejvíce líbilo období, kdy se rallyová auta více podobala těm sériovým a hlavně, když jezdila krásná kupé s pohonem zadních kol a ostrým točivým čtyřválcem – tedy zejména v sedmdesátých letech. Mými rallyovými hrdiny jsou stroje jako Ford Escort či Opel Kadett, které rozevlátě hledají trakci s dobovými hrdiny za volantem. Bohužel, dnes se jedná o automobily, které v plném zápřahu uvidíte maximálně na rally legend. Vždy mě však zajímalo, jak asi podniky v té době vypadaly. A teď jsem konečně dostal možnost do všeho toho kolotoče trochu nahlédnout, tedy alespoň částečně.
Vůz na fotkách je totiž tréninkový automobil Anderse Kullänga, což je skandinávský závodník, který před čtyřmi lety ve věku 68 let tragicky utonul. Jenže i když nepatří k nejznámějším jezdcům, zapsal se do dějin rallyového sportu dosti výrazně – nejen, že v roce 1980 vyhrál švédskou rally s Opelem Manta 400, ale hlavně měl svou řidičskou školu, kde vychovával i taková esa jako je Sebastian Loeb či Colin McRae. Žlutočerné kupé pak Kulläng používal počátkem sedmdesátých let pro najíždění trati. Nechybí tedy dodatečná „rallyová“ výbava, jako je upravený podvozek, polorám, světelná rampa, přídavné budíky či tripmaster, kterým se zaznamenává vzdálenost mezi zatáčkami při psaní rozpisu.
Samotný Kadett B přišel na trh v roce 1965, a to v úctyhodném počtu osmi karosářských variant! My měli k dispozici kupé se sníženým odporem vzduchu díky jinému řešení C sloupku, které přišlo v roce 1971, s největším motorem 1.9 CIH v nejsilnější variantě Rallye Kadett, která byla dále nadopována továrním tuningem z 90 na 106 koní (takzvaná verze HL). Nejsportovnějšího Kadetta té doby poznáte snadno podle černé matné kapoty, která měla údajně pohlcovat odrazy od jinak žlutého laku při ostré jízdě.
Nutno říci, že auto je to vážně krásné, se splývavou zádí, nádhernými světly, štíhlými kompaktními tvary a prohnutým zadním sklem. A co teprve uvnitř! Zapadám do měkkých, ale důsledně obepínajících sedadel, kde sice chybí hlavová opěrka, řidiče však udrží tam, kde by měl být. Volant je krásným kormidlem s věncem vystrčeným více k řidiči a kovovými rameny. Tady se okamžitě cítím fantasticky!
Trochu jsem se však bál, že z chování na silnici bude vyzařovat archaičnost vozu. Nebylo by to poprvé, kdy starší auto nedokáže dostát své auře, tvarům či technickým předpokladům. Jenže v tomto případě je vše naopak. Kvedlám tenoučkou řadičkou a nestačím se divit, jak má plně synchronizovaný čtyřstupňovým manuál přesné a jasně vymezené dráhy. Řízení má jen menší vůli okolo středu, jinak je ale přesné, mechanickým citem oplývající a i přes absenci posilovače není zatáčení příšerná posilovna.
A co teprve motor – krásně zvučící čtyřválec má skvělé reakce, chuť se vytáčet i překvapivě silný zátah v otáčkách. Čtyřkvalt má krátké odstupňování, takže i na čtyřku do kopce má auto chuť jet. A co je nejlepší, jede dokonce tak, že ani na dálnici nebudete za brzdu. Udávaná maximální rychlost 178 km/h však přesto působí trochu naddimenzovaně. Ne snad proto, že by na to motor neměl, spíš jsou převody tak krátké, že ve 160 už budete odhadem točit někam k šesti tisícům otáček. Takové trápení jsem autu „dopřát“ vážně nechtěl.
Vyrazil jsem tedy raději na okresku, kde se můžeme původnímu účelu tréninkového rally auta více přiblížit. Dosti rozbitý kus asfaltu nebyl dle očekávání vůbec problémový. Kadett dokázal vše měkce odfiltrovat tak, jak to auta staršího data výroby, dělaná i na nezpevněné povrchy, umějí. Mnohem překvapivější však bylo chování v zatáčkách. Kdo by čekal naklánějící se měkkou bárku, ten se šeredně mýlí. Upravený podvozek spolu s polorámem uvnitř zajišťují dostatečně tuhou karoserii i nízkou míru náklonů, jak lze vidět také na fotkách. Co víc, Rallye Kadett se do zatáčky vrhá velmi ochotně, má přirozeně dobré vyvážení a skvěle citlivé ovládací prvky. Jen pro představu, chvíli jsem jezdil i s modernějším Kadettem GSi z roku 1985 a ten působil výrazně méně přístupně v zatáčkách, byl nepřesnější v nájezdu a s gumovějším řízením i řazením.
Ve výsledku mě však nejvíce překvapilo chování vozu v běžném pražském provozu, kdy si 35 let staré auto nezadalo v rychlosti i schopnosti podvozku ani s těmi svižněji řízenými moderními vozy. Snad jen v otázce brzd je nutno předvídat více dopředu. Vepředu jsou sice už kotoučovky, účinnost ale není nejlepší, byť se na poměry aut té doby rozhodně jedná o nadprůměr.
V hlavě však mám stále dobové obrázky rozevlátých rallyových Kadettů, říkám tedy fotografovi Danovi, že bychom měli vyzkoušet i tuto kratochvíli. Nacházíme utaženou zatáčku s trochou štěrku, podřazuji na dvojku, dávám plný plyn a záď se začíná krásně pozvolně klouzat. Velký volant se již sám přirozeně otáčí do kontra, stačí mu trochu pomoci pro ideální přesnost. Lehce povolit plyn, pomalu točit zase zpět ke středové poloze a je to za námi. Bez problémů, ladně a intuitivně. Sakra, jezdit s tímto autem rally musela být zábava! Zejména když jste měli ještě vychytanější techniku a kopu koní navíc.
Opelu se poslední roky příliš nedařilo, až letos má být konečně opět v černých číslech. Zajímavých sportovních aut s bleskem ve znaku za poslední dvě desetiletí zase tolik nebylo, je však velmi milé si připomenout, že v sedmdesátých letech uměla značka postavit špičkový kompakt v nespočtu variant a dát do něj i pořádný velký motor. Ostatně oněch světlejších období bylo v dlouhé historii značky hned několik, vzpomeňte si třeba na počátek devadesátých let, kdy byl Opel „něco“. Russelheimští tedy rozhodně mají, na co navazovat a doufejme, že se ještě někdy také dočkáme zábavného kupé s pohonem zadních kol, jako je tento Rallye Kadett!
Opel Kadett E
Krátce jsme si vyzkoušeli rovněž o skoro dvě dekády mladší tréninkový Kadett E v raritní verzi GSi s osmnáctistovkou a 115 koňmi. U tohoto modelu potěšil krásně točivý motor s pěkným zvukem, do zatáčky se mu však příliš nechtělo.
