Le Mans Classic – Nejlepší automobilová akce už za týden!

Gentleman ležérně projíždí francouzským venkovem ve svém hnědém Porsche 911 S, míjí křižovatku s výhledem na malebné květinářství. V záběru se mihne dívka s dlouhými plavými vlasy. U Maison Blanche, na části staré závodní dráhy se však zastaví a dramaticky přimhouří oči. Nepřipomíná vám to něco?

Existuje tedy stroj času, který umí člověka přenést do roku 1971? Já myslím, že jo. Le Mans existuje a film se Stevem Mc Queenem si vybavíte ihned, jakmile přijíždíte k závodnímu okruhu.

Každé dva roky se můžete účastnit fantastických historických závodů Le Mans Classic. A závodí se tu. A s opravdovými starými auty v šesti kategoriích z let 1923-1981. Na letošní ročník je přidané startovní pole vozů skupiny C pro vytrvalostní závody z let 1982-1993. Takže uvidíte i legendární Jaguar XJR-9 ve fialové kamufláži Silk Cut! A do toho přijede přes sto tisíc diváků. Prý že nás benzínových hlav je málo. Nejvíc jich přijede tradičně z Británie stanovat a probdít víkend plný zážitků. Jakmile vidíte a slyšíte ta auta, odpustíte i fakt, že k tak skvělým závodům pijete francouzské pivo z eko-kelímku!

Já to letos osobně bohužel nedám, ale jaké jsou mé dojmy z minulých ročníků?

Projíždím dlouhou rovinou v borovém lese a najednou se objeví kruhák s bílo-červeným pruhovaným obrubníkem a cedulí Arnage vpravo, Mulsanne vlevo. Rovně je to do Le Mans. U toho se prostě musí rozbušit srdce. Najednou jsem po dvou letech zase tam. Už posledních sto kilometrů potkáváme na silnici samá anglická klasická auta. Kde jinde vidíte u silnice stát čtyř a půl litrový Bentley „Blower“ s kompresorem z třicátých let a jeho aristokraticky vyhlížejícího majitele vrtajícího se zrovna v karburátoru? A k tomu navíc trochu prší a člověk si najednou myslí, že se svět buď naprosto zbláznil, anebo spím a sním, že už jsem v automobilovém ráji. Vždyť auto podobné hodnoty jsem naposledy viděl o den dříve naleštěné v prostorách famózního automobilového muzea v Mulhouse. A teď v něm někdo v dešti a blátě jede na „čumendu“ kempovat v Le Mans.

Přesně v tomhle momentě se ve mně mísí pocit štěstí, ale taky naštvanosti, že jsem já vůl byl tak pohodlný a ustrašený a nedojel na místo klasickým autem. Argumenty, že Angláni to mají do Le Mans podstatně blíž, moc neobstojí. A navíc jsem to tak už udělal třikrát po sobě! Vždycky jsem prostě vyjel nějakým autem, které by ve starém Topgearu představovalo to plíživé, hnusné, ale funkční záložní auto producentů. A s takovým přeci jet nechceš. Já vím, někde u Ambergu bych už byl v padesát let starém MG asi totálně spařený. A do Le Mans to měl ještě dalších tisíc kilometrů. Ale to utrpení by stálo za to. Nakonec zdolání tisícikilometrové vzdálenosti do Le Mans ve starém kupátku, které zvládá bez drobnějších poruch ujet maximálně pár set kilometrů, by šlo bez potíží připodobnit k slavné cestě Cimrmanů na severní pól. Nyní můžu jen konstatovat: „Nejel, nezlikvidoval se, nezamazal, nezažil… Blbec! Dojel tam v moderní Mazdě MX5 s klimatizací! A další zbytek výpravy v MGB V8, starém Porsche anebo sympatická partička brněnského Ford clubu v Cortině, Escortu i s předsedou klubu „Tatou“ v dieselové Granadě." No, mimochodem, v předposledním ročníku mě s mým tátou tahle Granada pomohla přes kabely nastartovat naše moderní BMW 530xd, kterému se nějakou záhadou během kempování vybila baterka. Granada rulezz…

Dost bylo ale lamentování nad tím, že jsem na místo přijel v krajně nestylovém hávu. Byl jsem přece tam, a to se počítá. Asi vás zajímá, o čem ta akce je a proč si máte začít balit batoh.

Jestli jste si, kdy mysleli, že třeba váš Golf GTI s laděným výfukem vydává famózní zvuk, buďte si jistí, že v kempu Carting Nord váš příjezd nikdo nezaregistruje. Pak zjistíte, že vaše okolíkované stanoviště pro váš stan a miláčka je přímo vedle tří naprosto dokonalých replik Fordu GT40 a přes uličku bydlí potetovaní členové manchesterského TVR car clubu. A ti co chvíli porovnávají kvalitu decibelů nerezových výfuků Grifithu a Tuscanu. A všechny nás po další tři dny bude spojovat smradlavý hajzlík s umývárnou obklopený devět set jedenáctkami anglického Porsche car clubu. Při courání kempem minete bez povšimnutí Buggati Veyron. Koukali jste totiž po Fordu GT40, co stál o kus vedle. Umíte si snad představit lepší místo, kde trávit víkend? Já tedy ne. Je to silně inspirující místo. Například hned v pátek ráno, čekaje ve frontě na ranní toaletu, jsem si definitivně uvědomil, že moje příští auto bude muset být modrá devět set jedenáctka z osmdesátek. Ona totiž ta konkrétní měla i na bočním okénku nápis „for sale“.

Kemp je famózní, ale přijel jsem přece kvůli závodům. Jak atmosféru tedy popsat. V paddocích v srdci závodiště se celý pátek maká, ladí motory a postupně vyjíždí na měřené jízdy ta nejlepší závodní auta, co kdy byla vyrobena. Najdete tam jakoukoliv legendu a nad každým tím závoďákem můžete slintat hodiny a hodiny. Pak si k tomu ještě přivodit lehkou hluchotu, protože se jednoduše nedokážete odtrhnout od motorového prostoru závodních Porsche 917, přesně těch z filmu Le Mans v barvách Gulf Racing. Cítím se absolutně šťastný, lehce nahluchlý s plnými plícemi benzinových zplodin. A takových paddocků je v areálu šest. Češi tu mají pravidelně zastoupení, a to dokonce úžasný závoďák Škoda 1101 Sport z roku 1949 ze soukromé sbírky Jana Egidiho, letos reprezentovaný posádkou Velebný/Kafka.

A která skupina je ta nej?

Jestli si myslíte, že Porsche 917, Jaguary C-Type, nebo skupina modernějších vozů, ve které si vzájemně strouhají boky BMW M1, tak jste překvapivě vedle. To nejúžasnější utkání gentlemanů jsem doposud zažil při úvodní jízdě skupiny nejstarších předválečných strojů. Asi v půlce závodu začalo pršet, no přesněji lít jak z konve. Stál jsem tedy u „Dunlop“ zatáčky zmoklý jako slepice a sledoval, co se bude dít. Místo očekávaného přerušení závodu a rychlého odvozu těch legendárních dědečků mnohamilionových hodnot do paddocku pod saténové plachty jsem zažil fakt neobyčejný zážitek. Najednou se v tom mokru objeví tři červené Astony Ulstery před zatáčkou a je naprosto jasné, že se do ní vejdou tak maximálně dva. Zatají se mi dech. Sakra, přece to nerozsekají, jaká by to byla škoda. A najednou už lítají v hodinách okolo trati. Naštěstí v tom místě je zrovna slušná vyasfaltovaná bezpečnostní plocha kolem trati, takže se nic nerozbilo. Všichni jedou na starých uzounkých gumách, prostě replikách něčeho, na čem se závodilo ve třicátých letech. A ta auta prostě zoufale nedrží. Každé jede naprostou hranu, samá kontra a mazlení s plynem a každý čtvrtý, co projede, zoufale „hodinaří“. Když zase trať začala osychat, nabíralo se na tempu. A ačkoliv jízda předválečných závoďáků vypadá lehce zpomaleně, tihle chlapi jedou furt neskutečnou hranu. A nemají pásy.

V dalších skupinách to vypadá dost podobně, všichni jedou na dobových replikách, klasických závodních Dunlop a je vidět, že dřina na velkém věnci volantu a řízení zadní nápravy plynem je ta nejpřirozenější věc, co jejich piloti dělají. V jednom ročníku, který jsem navštívil, startoval i Chris Harris, malý usměvavý mužík v Jaguaru D-type. Dnes je hvězdou pořadu Top Gear. V jedné noční rozjížďce, kam jsem se s dalšími diváky nějak nachomýtl v paddocích, jeho Jag nechtěl nastartovat. Tak jsme tehdy ještě budoucí hvězdu nejsledovanějšího pořadu o autech asi s dalšími třemi chlápky roztlačovali. I o takových zážitcích je Le Mans Classic.

Právě asi aby ze závodů zůstala nadobro pouze automobilová delikatesa, koná se Le Mans Classic jen každé dva roky. Garážníci, kdo jste ještě neviděli, ještě si stihnete zabalit stan i spacák. A ve středu vyrazte směr Le Mans. Že bych na poslední chvíli taky změnil plány, rozbil záložní prasátko, nastartoval nějaký sporťák a jel znovu?