Dnes se jede Le Mans 24h. Nejslavnější vytrvalostní závod na světě pamatuje úspěchy i smrt

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nic neprověří výdrž závodních vozů i odolnost jezdců tolik jako vytrvalostní závod trvající nepřetržitých 24 hodin. Právě s takovou ideou se zrodil závod v Le Mans, který se s drobnými přestávkami (v roce 1936 kvůli velké ekonomické krizi, mezi roky 1940–48 kvůli druhé světové válce a rekonstrukci) jezdí již od roku 1923. A za tu dlouhou dobu už okruh La Sarthe zažil vše – slavné triumfy, zklamané naděje, dominantní vítězství i těsné finiše, pokořené rekordy a techniku, hrdinské výkony nebo ošklivé havárie. Již před lety jsme pro vás vybrali ty nejlepší příběhy všeho druhu, které jsme se rozhodli letos připomenout.

Právě v prvních ročnících závodu v Le Mans si automobilky Bentley a Alfa Romeo začaly budovat svou pověst. Čtyři triumfy v řadě (1927–30) přinesly slávu neohroženým Bentley Boys za volanty „nejrychlejších náklaďáků světa“, jak vozy Bentley nelichotivě nazval Ettore Bugatti. Pak přišlo období vlády italského čtyřlístku (1931–34), jasný důkaz, že Alfa Romeo má prostě sport v srdci.

Moderní Le Mans se jezdí v režimu „sprint na 24 hodin“ a posádku obvykle tvoří tři jezdci, kteří se pravidelně střídají. Dříve bývalo tempo uvolněnější, ale i tak to v pouze dvoučlenné posádce musel být hrozný zápřah. Co je ale naprosto k neuvěření, byli tu i piloti, kteří celých 24 hodin odjeli prakticky sami!

V roce 1950 Louis Rosier sdílel vůz se svým synem, ale kromě 45 minut odjel celý závod sám. Pierre Levegh to o dva roky později vzal komplet na sebe, když svého parťáka Reného Marchanda jednoduše nenechal řídit. A aby to bylo ještě neuvěřitelnější, závod skoro vyhrál – ještě hodinu před koncem svůj pomalejší Talbot-Lago vodil před továrním Mercedesem 300SL, pak ale nejspíš kvůli únavě špatně podřadil, přetočil motor, zlomil ojnici a musel odstoupit.

Na startu proti sobě tehdy stály vozy Ferrari, Jaguar a Mercedes, které pilotovali ti nejlepší jezdci světa – Fangio, Moss, Hawthorn, Levegh, Kling, Fitch a mnozí další. Kolem okruhu se proto tlačilo přes 300 tisíc diváků těšících se na závodní drama. Místo toho se dočkali masakru. Ve 35. kole Hawthorn na Jaguaru nečekaně odbočil do boxů (byly prostě při kraji trati, nikoliv oddělené boxovou zdí, jako je tomu dnes), Macklin s Austin-Healeym se mu snažil vyhnout, ale vjel přímo do cesty Leveghovu Mercedesu 300SLR – ten se po srážce vznesl do vzduchu a dopadl přímo mezi diváky na hlavní tribuně, po nárazu se navíc okamžitě vzňal (karoserie byla z hořčíkové slitiny jménem elektron, která hořela ráda a rychle) a jeho trosky rozsévaly smrt.

Výsledkem bylo přes 80 mrtvých a 200 raněných, šlo tak o největší tragédii v dějinách závodění. Pořadatelé nechali závod pokračovat, protože se báli, že diváci opouštějící okruh ucpou silnice a nedovolí průjezd sanitním vozům. Mercedes se ze závodu okamžitě stáhl (a na dlouhou dobu ze závodění vůbec) a mnoho zemí zakázalo závodění kompletně (většinou jen na pár měsíců, ve Švýcarsku však tento zákaz vydržel až do roku 2018). Vedení okruhu La Sarthe v důsledku nehody přikročilo k vytvoření oddělených boxů.

Letos je to 62 let, co Aston Martin získal své jediné celkové vítězství. Do Le Mans přivezl tři speciály DBR1 v typické zelené British Racing Green a tři silné posádky. Dvojice Moss/Fairman první polovinu závodu bojovala o vedení s největšími soupeři, posádkou Behra/Gurney na Ferrari 250 Testarossa, ale obě auta skončila kvůli technickým problémům. Do vedení se tak dostal Carroll Shelby a Roy Salvadori, kteří bez problémů dovezli auto do cíle. Na druhém místě skončil další Aston s domácí posádkou Trintignant/Frére, za nimi pak zela 25kolová mezera před třetím v pořadí. Auta prý i po těch 323 kolech a 4321 ujetých závodních kilometrech (s průměrnou rychlostí 180 km/h) byla v nejlepší kondici, akorát kvůli spojkovému pedálu umístěnému u výfukového potrubí si Salvadori a Trintignant ošklivě popálili chodidla.

Příběh odmítnutého Henryho Forda, který se rozhodl Enza Ferrariho porazit v jeho vlastní hře, je tak silný, že se dočkal zfilmování. Snad jste snímek už viděli, protože teď přijde spoiler: Henry Ford uspěl – Ford GT40 vládl v Le Mans čtyři roky. Nejslavnější je ale jeho první vítězství v roce 1966, kdy do cíle bok po boku přijela hned tři auta, a Ford tak bral celé pódium.

Triumf měl ale hořkou pachuť pro posádku Ken Miles / Denis Hulme, již sice projeli cílem jako první, ale pak organizátoři do výsledků započítali i těch pár metrů, které obě auta dělily na startu, a rozhodli, že druhý vůz v cíli ve skutečnosti ujel delší vzdálenost. Vítězem se tak stala dvojice Bruce McLaren a Chris Amon, kteří vyhráli nejtěsnějším rozdílem v historii Le Mans – o osm metrů.

Fantastický příběh napsal i poslední triumf GT40 z roku 1969 – dvojice Ickx/Oliver startovala na loňských autech, která už rychlostně zaostávala, což se Jacky rozhodl podpořit demonstrativní startovní chůzí k autu, jež vešla do historie. Dosud se totiž startovalo během k vozu, nastartováním a rozjezdem, ale piloti se často nechtěli zdržovat poutáním, což vytvářelo nebezpečné situace – na Jackyho popud se to naštěstí změnilo. Chůze a poutání pásů Jackyho ve finále příliš nezdrželo, a tak v poslední hodině došlo na dramatický souboj Fordu s Porsche, který Ickx vyhrál v posledním kole nejen rychlostí, ale i chytrostí. A tak se svým posledním vítězstvím GT40 krásně rozloučil s Le Mans.

Takový film už nikdy nikdo nenatočí! Nebyl totiž „jako ve skutečnosti“, velká část závodních záběrů byla reálná! Původně měl Steve McQueen dokonce přímo závodit (v posádce s Jackiem Stewartem), byl to ostatně jeho velký sen, jenže pak se do věci vložili nudní pojišťováci a zatrhli mu to. Závodu v roce 1970 se tak zúčastnil jen natáčecí štáb s 19 kamerami snímajícími atmosféru kolem trati a závodní Porsche 908 ověšené kamerami, jež zachycovalo divokost závodění přímo na okruhu.

O týden později začalo natáčení filmu, kam si Steve sezval ty nejlepší jezdce z celého světa – Jackyho Ickxe, Jo Sifferta, Dereka Bella, Jean-Pierra Jabouilleho, Richarda Attwooda, Rolfa Stommelena, Vica Elforda a ještě kupu dalších, aby dotočili dějové pasáže. K filmu prakticky neexistoval scénář a Steve chtěl mít všechno dokonale pod kontrolou, takže prakticky vyhnal původního režiséra Johna Sturgese a náklady vyrostly do šílených cifer. Ne, takový film už prostě nikdy nikdo nenatočí.

Mimochodem, závodní Ferrari 512 byla nakoupená od soukromníků, protože Enzo Ferrari odmítl film podporovat kvůli scénáři s vítězstvím Porsche.

Steve McQueen svůj vysněný závod kvůli protestům pojišťovny nakonec nejel, zúčastnila se ho však jiná hvězda stříbrného plátna - Paul Newman. Do automobilových závodů se zamiloval už při natáčení filmu Vítězství v roce 1969, že pak provozoval vlastní závodní stáj, určitě také víte. Ale možná vám uniklo, že se v roce 1979 účastnil čtyřiadvacetihodinovky v Le Mans. Spolu s Dickem Barbourem a Rolfem Stommelenem se střídal za volantem brutálního sedmisetkoňového Porsche 935/77 a rozhodně nebyl jen do počtu, zajel totiž skvěle náročný noční stint na promočeném a v mlze ponořeném okruhu La Sarthe.

Tým dokonce jel o vítězství do momentu, kdy necelou hodinu před koncem museli zaseknutou matici od kola kompletně uříznout a vyměnit celý náboj, čímž ztratili 23 minut, resp. 6 kol. Skončili tak druzí se sedmikolovou ztrátou. Newman se do Le Mans už nikdy nevrátil, radost ze závodění mu totiž pokazila celá ta nepříjemná pozornost fanoušků a médií kolem jeho osoby. Těžký úděl hollywoodské hvězdy…

Osmdesátá léta byla dobou dominance Porsche – v roce 1981 vyhrál speciál 936, pak čtyřikrát 956 a dvakrát nástupce 962. Ročník 1983 byl ale svědkem fantastického triumfu, který dal vzniknout nezapomenutelné reklamě s titulkem „Nikdo není dokonalý“. Vozy Porsche totiž obsadily prvních deset míst (ve skutečnosti jedenáct, ale to už nevypadá tak dobře), až na místo deváté, kam se prodral osamělý Sauber.

Hlavní rovinka okruhu La Sarthe je delší než některé okruhy, měří totiž 6 kilometrů a už od 60. let tu závodní auta upalovala rychlostí vysoko přes 300 km/h. Urvat rekordní rychlost na rovince Mulsanne (oficiálně se jmenuje La Ligne droite des Hunaudiéres) se postupně stalo samostatnou disciplínou a některá auta byla postavená prakticky jen pro tento účel. Jedním z nich byl i prototyp WM P88 Peugeot, který tu v roce 1988 dosáhl rekordních 407 km/h. Není divu, že to silně přeplňovaný motor při závodu vzdal už po 59 kolech. Rekord jim však už pravděpodobně nikdy nikdo nevezme, protože v roce 1990 rozdělily nekonečnou rovinku z bezpečnostních důvodů dvě zpomalovací šikany.

Rotační Wankelův motor je dokonalý na papíře, ale v reálu má celou řadu vad. To se Mazda pokoušela vyvrátit svými speciály prakticky celá 80. léta, ale ve startovním poli vždy působila spíš jako zajímavé zpestření než jako skutečný rival.

Tedy až do roku 1991, kdy se čtyřrotorové, divoce ječící monstrum o výkonu 700 koní prodralo až na příčku nejvyšší (i za cenu naprostého vyčerpání Johnnyho Herberta, kterého z auta museli vynést) – Mazda 787B byla sice slabší než konkurence, ale předčila ji vyšší spolehlivostí (!) a nižší spotřebou (!!!). Proto organizátoři účast aut s rotačním motorem jednoduše zatrhli a pro Mazdu to tak byl jediný triumf v historii.

I McLaren získal v Le Mans pouze jediné vítězství. A bylo o to sladší, oč bylo neočekávatelnější. Model F1 svým příchodem v roce 1992 redefinoval třídu supersportů, ale zákazníci cítili, že má na víc než jen excelovat na silnici. Proto přesvědčili Gordona Murrayho, aby svůj vůz přizpůsobil závodním regulím, a tak vznikl F1 GTR.

A ten svou rychlostí a spolehlivostí všechny v Le Mans šokoval, protože porazil daleko rychlejší prototypy Courage a Kremer – McLaren bral první, třetí, čtvrté i páté místo. Murrayova konstrukce byla prostě geniální a McLaren F1 se zaslouženě stal ikonou.

Nejrychlejší závodní speciály dosahují rychlostí, při kterých se i těžká dopravní letadla dokážou vznést do vzduchu. Úkolem složité aerodynamiky je v tomtéž autům zabránit. Ale ne vždy se to podaří – třeba jako před 23 lety, když si Mercedes místo závodění udělal z Le Mans letecký den. Nejdřív se to stalo Marku Webberovi ve čtvrtečním nočním tréninku – v rychlosti přes 300 km/h se auto vzneslo, udělalo pár salt a praštilo sebou o zem, Webberovi se naštěstí nic nestalo. 23letý Mark se tím nenechal zastrašit a v sobotu ráno při warm-upu už byl znovu v autě… které se znovu vzneslo a rozbilo o zem. Tým požádal dokonce o radu Adriana Neweyho, jednoho z nejlepších konstruktérů moderní éry, a jeho doporučení bylo jasné – nezávodit!

Mercedes se ho pochopitelně rozhodl ignorovat a v sobotu odpoledne stály na startu dvě stříbrné střely země-vzduch. V 75. kole se pak vzneslo CLR s vyděšeným Peterem Dumbreckem za volantem, a tentokrát už to kamery zachytily. Za všechno mohla jednoduchá chyba – na hrbolatých částech tratě v závěsu za jiným autem se pod příď Mercedesů dostal vzduch a přišel nechtěný start do oblak. Jen zázrakem se nestalo nic žádnému z pilotů ani stewardům a divákům kolem trati – snadno se totiž mohla opakovat tragédie z roku 1955. Mercedes se proto znovu rozhodl stáhnout z Le Mans a do dnešních dnů se nevrátil.

Nejúspěšnějším týmem na Le Mans je jednoznačně Porsche s celkovými 19 tituly, druhé v pořadí je Audi se 13 triumfy – jenže to je na rozdíl od Porsche nashromáždilo za pouhých 18 let své účasti v závodech (1999–2016)! Audi vyhrálo hned při své druhé účasti v Le Mans (2000) a kromě let 2003, kdy podlehlo Bentley, a 2009, kdy se radoval Peugeot, nenašlo až do roku 2015 přemožitele. Zajímavé je, že Audi naučilo turbodieselové motory vyhrávat závody – právě naftou byly poháněné jejich speciály od roku 2006, které hned při své premiéře zvítězily. Další zajímavostí je, že pilot Tom Kristensen, rekordman s největším počtem vítězství, získal 8 ze svých devíti jezdeckých prvenství právě na vozech Audi.

Tři minuty – právě tolik chybělo Toyotě k triumfu, o kterém největší automobilka světa snila již od roku 2011, kdy se vrátila do Le Mans. Do té doby vedoucí Toyota TS050 s bezmocným Kazukim Nakajimou za volantem se kvůli technické závadě nadobro zastavila za cílovou čárou pouhé jedno kolo před koncem závodu. Toyotě tak zbyly oči pro pláč, ale vítězné Porsche se také z utrpěného vítězství nijak neradovalo. Toyotu to však nezlomilo – Akio Toyoda, šéf automobilky, vzkázal, že se do Le Mans vrátí a vyhrají. A měl pravdu. V roce 2018 vyhráli poprvé a celkově třikrát v řadě, letos budou bojovat o čtvrté vítězství. Ročník 2016 byl ale také svědkem slavného návratu Fordu GT a souboje s Ferrari, který Ford vyhrál, byť poněkud kontroverzním způsobem – oba týmy proti sobě podaly protest, obě auta na prvním a druhém místě dostala penalizaci, ale pořadí se nakonec nezměnilo.

Teď už určitě chápete, proč má závod v Le Mans tak ikonický charakter. Každý ročník je naprosto strhující, každý píše naprosto fascinující příběh. Nepochybujeme, že i letos se bude na co dívat a nad čím žasnout. Tak nezapomeňte, startuje se v 16:00!