Le Mans 1953 – Jak to bylo s výhrou opilého pilota?

Závod Le Mans 1953 byl opravdu nabitý jmény slavných automobilek a nejvíce se věřilo italským Ferrari a britskému Aston Martinu. Jaguar měl ale nový model C-Type s kotoučovými brzdami a neměl být na startovním roštu jen do počtu. Posádku Jaguaru s číslem 18 tvořili bývalý válečný pilot Duncan Hamilton a inženýr Tony Rolt, kteří již měli několik vítězství za sebou.

Při kvalifikaci se ale vyskytl problém. Pořadatelé si všimli, že v boxech stojí dva identické závodní speciály s číslem 18. Jeden byl zamýšlen jako závodní a druhý jako rezervní v případě technické poruchy. Tým chtěl ušetřit čas nalepením čísla už před závodem, ale komisaři to brali jako pokus o podvod a celý tým vyloučili. Frustrace týmu byla velká, frustrace jezdců ale ještě větší, protože Le Mans  se jede jednou za rok a oni si opravdu věřili na vítězství. Navíc ten rok nebude konkurence spát a kdo ví, jaké skvělé auto přivezou soupeři na další ročník.

No, když se vám taková věc stane, chce to panáka. Hamilton a Rolt tedy vyrazili do místní hospody s touhou přebít pocit nespravedlnosti hned několika. Nakonec jich bylo trochu víc a ranní úsvit je zastihl dost v náladě. Méně pohodovou noc měl ale manažer Lofty England, který obíhal komisaře a vedení závodu a vysvětloval, jak k pochybení došlo, ale reálně že pravidla porušena nebyla. A stejně jako jezdci úspěšně získali svou kocovinu, i on nakonec uspěl a jeho tým byl vrácen na startovní listinu.

Vyřešením jednoho problému ale vyvstal další, protože Hamilton s Roltem strávili v baru celou noc a vážně nepili kolu, čemuž odpovídal jejich stav. Tehdy se ale k alkoholu za volantem přistupovalo benevolentněji, a tak se tým rozhoduje, že je do auta stejně posadí. Šance na výhru je ten rok pro Jaguar velmi reálná a tím i lákavá. Hamilton je tedy prolit několika hrnky kafe a posazen za volant, protože jeho stav je shledán jako čilejší. Rolt, na pohled značně unavenější nejen společensky, ale i tělesně, je poslán se trochu vyspat.

Tým připravuje další litry kafe a lije je při zastávkách v depu do pilotů. Hamiltonovi ale kafe nesedí, sice jej probírá, ale začínají se mu z něj silně třást ruce, což mu ztěžuje jízdu v závodním tempu. Když chce po týmu něco na zklidnění, rozhodnou se k netradičnímu kroku. Nalijí mu další brandy, kterou si včera způsobil kocovinu. Zní to sice šíleně, ale fungovalo to skvěle. Hamilton ještě zrychlil a třas rukou zcela zmizel. Dokonce si pochvaloval, že alkoholický nápoj zmírnil i bolest pramenící z toho, že v rychlostí 210 km/h se střetl s ptákem, který jej trefil do obličeje a přerazil mu nos. Běžný člověk by měl pocit, že mu osud hází klacky pod nohy, ale posádce jakoby to bylo jedno a dál se hnala vpřed tak mocně, že soupeři na ni čím dál více ztráceli. Nakonec byli Hamilton s Roltem v cíli opravdu první. Jaguar tím potvrdil, že jeho závodní speciál byl v tu dobu ten nejlepší na světě. Navíc šlo o první posádku, která překonala průměr 100 mil v hodině (161 km/h) a stanovila nový rekordní čas. Hned za nimi dojeli i týmoví kolegové Stirling Moss a Peter Walker na druhém místě, na čtvrtém pak byl třetí Jaguar s Peterem Whiteheadem a Ianem Stewartem.

Jenže zda je to všechno pravda, to už tak jisté není. Oba piloti svou jízdu pod vlivem popřeli, přesto je jejich návštěva baru potvrzována několika svědky. Šéf týmu Lofty England byl také proti pravdivosti a tvrdil: „Samozřejmě, že bych je nenechal závodit pod vlivem. Už tak jsem s nimi měl problémy, i když byli střízliví." Navíc nechat opilce řídit drahý závodní speciál by bylo riskantní. Ovšem reakce pilotů na vyřazení zní věrohodně a důvody, proč vliv alkoholu popírat, jsou pochopitelné. I kdyby to ale nebyla náhodou pravda, je to skvělá historka, která se nejspíš bude vykládat navždy.