Land Rover Defender Heritage - Poslední sbohem!

Posaďte do Land Roveru Defender mladého moderního člověka této doby, takového, který má vždy nejnovější iPhone a jezdí v lehce ojeté německé prémiovce, a pravděpodobně vám dá najevo své zhnusení a nepochopení vozu. Já to udělal a Defík okamžitě získal nové přezdívky jako „kůň s topením“ či „Noemova archa“. Co víc, bylo mu vyčítáno tristní zpracování interiéru, zastaralé ovladače, absence výbavy včetně airbagů, či celková nekultivovanost. A opravdu, těch věcí, které se do tohoto tisíciletí nehodí, je na voze hned několik.

Usadím se za volant a snažím se posunout sedadlo řidiče dozadu. Jenže ouha, ono už je nejdále, jak to jenom jde! Tak nic, musím řídit s příliš pokrčenýma nohama, a to nejsem bůhvíjak vysoký. Kormidlo, které nemá ani klakson, trčí vzhůru jako v autobuse a potřeboval bych si amputovat levou ruku, kterou nemám kam dát. Zapalování je na levé straně, startuji tedy jednu z mála moderních věcí v tomto voze, čtyřválcový turbodiesel původem z Transitu. Již pouhé vyjetí z parkoviště je zkouška schopností řidiče, ne kvůli velikosti Defenderu, ale zejména kvůli mizernému rejdu. Při jízdě pak cítíte, jak vás brzdí aerodynamika a velké odpory pohonu, přičemž zamířit vůz přesně na silnici je úkol hodný vysloužilého řidiče autobusu, jelikož řízení má podobné vůle jako Karosa C 734. A to jsem ještě nemluvil o hluku, vrzání všeho uvnitř, či o topení, které zná jen dvě polohy – peklo a sibiř – které od sebe dělí milimetrové otočení kolečka teploty, takže v autě je vám buďto vedro, nebo zima.

Používat tenhle automobil běžně, to je pro člověka zhýčkaného moderními stroji opravdu za trest. Po městě je Defender nepohodlný, neobratný a těžko se řídí, na dálnici zase vydatně sosá z nádrže, do kopce ze stotřicítky zpomaluje a celkově unavuje. Až jsem si začal opravdu myslet, že tenhle vůz už je relikvie. Stroj, který se do současnosti dostal omylem, pouze díky silnému kultu osobnosti a zaslepenosti fanoušků.

Jenže čím déle jsem s Defenderem jezdil, tím více jsem chápal, co na něm lidé vidí a proč se těchto Land Roverů prodalo přes 2 miliony kusů. Už jen ten vzhled – edice Heritage přijíždí jako retro odkaz na vůbec první Land Rover Série 1, má tedy nesmírně zajímavou zelenou barvu v kombinaci s bílou střechou, registrační značku prapředka na levém blatníku a plno doplňků v interiéru. Tahle věc neskutečně přitahuje pohledy, lidé si ji fotí, usmívají se u toho jako malí a mají neskrývanou radost, že takto krásného Defendera potkali. Mnozí z nich si navíc myslí, že se jedná o veterána, informace o roku výroby konkrétního kusu je vyloženě zaskočí. Na rozdíl od placatého supersportu či nabubřelého SUV však Defík vyvolává pouze radost a nadšení. Fascinující jsou rovněž přinýtované hliníkové části karoserie. Oprava vozu je tedy otázkou chvíle, stačí přinýtovat jiný kus plechu.

Navíc si za volantem Defenderu připadáte výjimečně, ostatně řídíte kus historie. Konstrukční základ vozu sahá do poválečného období, konkrétně do roku 1948, kdy stála v Solilhullu nevyužitá továrna a lidé z Roveru se rozmýšleli, co by v ní začali produkovat. Nakonec vyhrál návrh šéfdesignéra značky Maurice Wilkse, který zatoužil po lehkém užitkovém a zemědělském vozidle. V té době rozhodně nemyslel na to, aby se s autem jezdilo dobře po dálnici, mělo se jednat o pracovní nástroj, o lopatu na čtyřech kolech, která dokáže pomoci na statku i na poli, a zároveň doveze celou rodinu na trh. Původně se vlastně jednalo o spojení lehkého užitkového stroje a traktoru, přičemž Land Rover měl na trhu vydržet maximálně tři roky, než se začne vyplácet výroba běžných automobilů. Jenže i po třech letech zůstala Série 1 natolik populární, že její výroba pokračovala a Land Rover se vyvinul v samostatnou značku. Co víc, jakákoliv jízda Defíkem je událostí. Musíte se snažit, musíte u toho přemýšlet, ale bude vás to náramně bavit.

Přiznám se, že jsem si dlouho zvykal na to, jak jsem za volantem zkroucený, navíc když jsou vyoseny také pedály, ale po tisícovce ujetých kilometrů jsem si k Defenderu vytvořil pevné pouto a začal objevovat i jeho světlé stránky. Tenhle Land Rover se skvěle hodí do zácpy, protože ji můžete objet, kudy se vám zachce. Motor pod kapotou má příjemně hbité reakce a netáhne vůbec špatně, zejména ve středních rychlostech, přičemž na rozdíl od zbytku vozu není přehnaně hlučný. Nejvíc jsem si ale zamiloval řazení. Dlouhá páka šestikvaltu je sice „ozdobena“ zvláštním barevným kroužkem, který se do interiéru vozu vůbec nehodí, ale běhá v kulise přesně a překypuje mechanickým citem. Při každém přeřazení navíc důkladně slyšíte, jak do sebe kolečka zapadají, celý akt je pak završen kovovým cvaknutím, které působí neskutečně solidně a uspokojivě. Tohle auto je orchestr mechaniky, tady ještě opravdu řídíte, elektronika zde má zákaz vstupu, ostatně i to rádio často nehraje. Defender patří k tomu nejčistšímu, co lze mezi současnými automobily naleznout. Je to takový Caterham mezi offroady.

Pro pravé pochopení Defíku však musíte opustit zpevněné silnice a jet cestou necestou. Ještě nikdy jsem neřídil automobil, který by se v terénu pohyboval s takovou samozřejmostí a přirozeností. Pro tohle byl Land Rover stvořen, tady je jeho domov! I na běžných zimních pneumatikách, ve kterých však nechyběla místa pro nastřelení kovových hřebů, se Defender jen tak před něčím nezastaví. Řidič jako já, který není v terénu nikterak zběhlý, se dříve začne bát, než že by autu došly síly. I zdánlivě nezdolatelné překážky zvládá Defík bez zadýchání. Jediným problémem bylo hluboké bahno, druhou pákou však stačilo přiřadit uzávěrku, případně redukci, a jsme z toho venku. Tedy, tak jednoduché to nebylo, protože práce s druhou pákou vyžaduje schopnosti šaolinského mnicha, přičemž není tak složité uzávěrku zařadit, jako spíše ji vyřadit.

Přiznám se, že jsem to tak úplně nečekal, ale i mně se Defender zaryl pod kůži. Když jsem se s ním po týdnu loučil, musel jsem zamáčknout slzu nad tím, že kvůli úřednické zvůli musel tenhle Land Rover odejít po 68 letech do předčasného důchodu. Lidé jej stále milují, ostatně závěrečná edice Heritage je již nyní sběratelsky cenná a v Británii dokonce po lednovém ukončení výroby výrazně stoupl počet odcizených Defenderů. Ano, konstrukčně je to fosílie a v běžném provozu jej budete proklínat. Jenže Defík má duši, charisma a v terénu je fantastický. Kupuje se srdcem, ne hlavou, a takových aut již povážlivě ubývá. Sbohem Defendere, budeš nám chybět!

Nedávno se objevila informace, že jedna z britských firem by ráda koupila licenci na původního Defendera a znovu jej začala vyrábět. To se však Land Roveru nelíbilo. Budeme si tak muset počkat na novou generaci Defenderu, která však již bude výrazně modernější, lepší na silnici a obáváme se, že i méně charismatická.