Lancia Kappa Coupe 20V Turbo: Devadesátková elegance

Velká kupátka mi na soudobém automobilovém trhu chybí. Kromě prémiových značek se jich prodává málo a ještě méně jich vidíte na silnicích. Je to velká škoda. Ještě na konci devadesátek jste mohli vidět Ford Cougar, Peugeot 406 Coupe od Pininfariny, Hondu se štíhlou Prelude, oněch příkladů bychom našli víc. A Lancia Kappa stála přímo na rozmezí. Byla dražší než třídveřový trojkový bavorák se šestiválcem a její vzhled od Centro Stile Lancia, který vznikl pod vedením známého Enrica Fumia, nebyl všem hned po chuti. Vzniklo jich jen velmi málo.

Dnes se díky tomu stala vzácným artiklem. Prodala se jich jen třetina oproti soudobému Ferrari F355, což je svým způsobem vtipné. Historické prameny říkají, že Lancia Kappa Coupe se prodala maximálně v 3 271 exemplářích. Vážně ji jen tak na silnici nepotkáte. Pod kapotu jste si mohli dopřát zpočátku výroby přeplňovaný dvoulitrový čtyřválec, motor svými kořeny sahající až k dvouvačce Lampredi, a dva benzinové pětiválce. Dokonce se přidal i jeden krásně znějící vidlicový šestiválec původem od Alfa Romeo, tradiční motor, kterému fanoušci neřeknou jinak nežli „Busso“. Do malého množství aut se v roce 1998 namontoval i pětiválcový turbodiesel, ale šlo jen o pár ojedinělých kusů.

Ještě zajímavější než paleta různých motorizací byla individualizace interiéru. Lancii Kappu Coupe jste mohli mít sice jen v sedmi různých odstínech lakování, což není zas až tolik, ale interiér mohl být vyveden hned ve třinácti různých barvách koženého čalounění, případně čtyřech různých variantách z pravé Alcantary. Kombinací motorů a barevných provedení tak bylo spousta a dnes se dá říci, že z přeživších kusů Kappy Coupe nenajdete dva úplně stejné kousky.

Náš čtenář a milovník italských aut Tonda svou Kappu Coupe přivezl už před lety z její domoviny a vybral si jeden z vůbec posledních vyrobených exemplářů. Vlivem špatných prodejů se Kappa Coupe přestala v dubnu roku 2000 nabízet úplně, naše zkoušené auto pochází z roku 1999. Pod kapotou má nejvýkonnější pětiválec, přeplňovaný motor DOHC o výkonu 162 kW (220 koní) a 315 newtonmetrů krouticího momentu. Síla se přenáší na přední kola přes diferenciál s viskózní spojkou, která umí fungovat jako uzávěrka a má 35% svornost. To je věc, kterou na jiných autech jen tak neuvidíte.

Když si sednu dovnitř a pohodlně se uvelebím v příjemném a vzdušném interiéru, nejde si nevšimnout klasicky (italsky) předkloněného volantu. Řidičská pozice na dlouhé ruce funguje nejen v těch opravdu starých italských autech, ale dokonce i v celkem moderní Kappě. To vůbec nevadí, protože jízdní pozice a pak zejména utlumené zabrumlání právě nastartovaného pětiválce dotváří specifický charakter auta. A zmiňoval jsem už onu příjemnou vůni Alcantary, kterou cítím všude kolem sebe?

Mimochodem Alcantara není žádná pravá broušená kůže, jak jsem si vždycky v minulosti myslel, ale syntetická látka vyvinuta jedním japonským chemikem a vyráběna právě v Itálii u stejnojmenné firmy. A Lancia Kappa je jedním z prvních aut, kde se s tímto materiálem můžete setkat, výjimku tvoří například některé varianty Delty Integrale a jistě bychom našli i další příklady. Na omak je to moc příjemný materiál, v rukou neklouže a při pravidelné péči bývá také velice trvanlivý.

Jízda s Kappou je docela překvapení. Ona je to taková svébytná sorta automobilu, něco jako bývaly vždycky třeba Saaby. Na palubě panuje pohodová atmosféra, přitom auto není vyloženě plavné a určené jen pro poklidnou jízdu. Velké kupátko se díky turbodmychadlu dovede hezky rozdovádět a nezávislé zavěšení všech kol na vzpěrách McPherson hezky vede kola zatáčkou. Jen v tom italsky předkloněném volantu chybí cit a člověk spíše tedy průjezdové limity zatáčkami odhaduje, než že by přesně věděl, co bude následovat. Jenže s trakcí tu pomáhá ona viskózní spojka diferenciálu a auto krásně zrychluje ven ze zatáček. Jízda je moc příjemný zážitek a rozhodně není potřeba tuhle Lancii hnát někam na opravdový limit.

Lancie mám rád a úplně rozumím Tondovi, proč do své garáže hledal právě vzácné kupé Kappa. Takové auto chcete, pokud máte rádi něco osobitého, zkrátka auto, jaké jen tak na silnici nepotkáte. Kappa Coupe se vyráběla v historicky významné karosárně Maggiora poblíž Turína, z jejíchž bran vyjížděly některé verze Aurelie, Flaminie, ale později třeba i De Tomaso Pantera či Mangusta. Dýchne na vás atmosféra starých rukodělně vyráběných italských automobilů.

Jenže pak se zadíváte detailněji okolo a pochopíte, že některé věci se bohužel jen luxusně tváří. Čalounění sedadel a stropu je špičkově provedené, kontrastní světlejší koberce také. Horší je to s viditelně umělou dřevěnou dýhou výplně dveří a kolem přístrojové desky. Auto, které stálo ve své době na konci milénia skoro sedmdesát tisíc německých marek, by bývalo mohlo být postaveno lépe.

Ostatně i kvalita zpracování, společné a mnohé rozpočtové díly s koncernovým Fiatem a k tomu opravdu vysoká cena přispěly k extrémně malému rozšíření auta. Základní cena 66 150 DM byla tehdy o plných 5 000 marek vyšší než u oblíbeného BMW 328i (E46) a to možná dost dobře ilustruje důvod, proč si Kappa našla jen málo zákazníků. Šla mimo hlavní proud a doba slávy značky Lancia, kdy jejich auta platila opravdu za ta nejexkluzivnější, jaká jste v Evropě mohli vůbec koupit, byla už dávno ta tam.

Je zajímavé, jak některá auta z trhu úplně zmizela. U Lancie Kappa je to navíc umocněno tím, že jich nejezdilo mnoho ani v době, když byla nová. Ale dnes opravdu napočítám v evropské automobilové inzerci jen asi tři desítky exemplářů této v podstatě poslední (když pominu model Thesis) velké a tradiční Lancie. Na kupátka připadá asi třetina inzerátů a ceny se pohybují od směšných dvou tisíc euro (padesát tisíc Kč) po nějakých osm tisíc (dvě stě tisíc Kč), což bylo konkrétně vínově červené kupé s motorem 2.0 16V Turbo, aktuálně se nacházející u prodejce v Nizozemsku. Určit hodnotu Kappy Coupe je zkrátka těžké, protože nabízená auta na trhu chybí.

Pro zájemce o netradiční, dnes už bychom mohli říci začínající youngtimer, je docela pozitivní, že tohle auto není v hledáčku zájmu různých lidí, kteří auta sbírají spíš jako investici a ne pro radost, kvůli projížďkám a z čistého fanouškovství. Kappy zůstávají dnes vysloveně čistě mezi jejich obdivovateli. Domácí milovníky značky Lancia může k modelu Kappa lákat i fakt, že s ní kdysi jezdíval i Václav Havel, který si tohle auto ve verzi sedan koupil čistě soukromě, a nahradil jím tak starší Themu 2.0 16V turbo.

Sedím uvelebený v zachovalých sedadlech z Alcantary a soustředím se na jízdu během jednoho pěkného nedělního rána, kdy jsme si s Tondou dali náš malý sraz s našimi auty pro radost. Před zatáčkou si vždycky pěkně podřadím na přesné, leč delší kulise řadicí páky na trojku a nechám pak na jejím výjezdu proměnné časování ventilů rozezpívat pětiválec až k šesti tisícům otáček. V těch momentech si říkám, že tu mám za rozumnou cenu přímo kopu automobilového charakteru, který bych jinde neměl šanci objevit. Tedy měl bych, pokud by ona Kappa Coupe v krásné metalíze odstínu Black Storm byla na prodej. Jiná taková zkrátka na trhu není.

Tonda ji určitě v blízké budoucnosti prodávat nebude, vždyť s Lancií ještě nepodnikl žádný pořádný výlet s rodinou napříč Itálií a tohle auto by si o velký roadtrip přímo říkalo. Spolehlivá je, ale jak se říká, věk zastavit nelze. Ve skutečnosti jsou s Kappou i malá trápení. Protože se rok od roku zhoršuje dostupnost náhradních dílů, kdy zejména ty karosářské nemáte už vůbec šanci sehnat, začíná být provoz Italky trošku složitější. Překvapilo mne, že už prý vůbec neseženete ani čelní sklo a další díly, které by se v každodenním provozu mohly potřebovat. Z Kappy Coupe je dnes tedy už jen víkendovka, se kterou se najede pár tisíc radostných kilometrů ročně.

Na motory, které se shodují i s jinými italskými auty oné doby, ještě díly jsou a navíc bývají pětiválce vysloveně spolehlivé. Šestiválcové „Busso“ se dalo koupit jen s automatickou převodovkou ZF, po faceliftu označovanou jako Comfortronic. Byl to typ ZF4HP20. Pětiválec 2.0 20V turbo naopak najdete jen ve verzích po faceliftu ročníků 1998 a 1999 a ty se vyráběly pouze s manuálem. A u atmosférického pětiválce 2,4 litru si zákazník mohl typ převodovky vybrat u sedanu a kombi, kupé bylo v prodeji jen s manuálem.

Kdybychom hledali servisně nejméně náročnou verzi, ideální volbou bude atmosférický pětiválec 2,4 litru o výkonu 129 kW (175 koní) a vyrobený v posledních dvou letech, ve kterých šla přeci jen celková kvalita vozu poměrně nahoru. Jak rád píši i v případě jiných zajímavých a dnes už vzácnějších starých aut, svezení Lancií Kappa má rozhodně své kouzlo a stojí za to se o přeživší kousek náležitě postarat. Šikovný mechanik, který zná Fiaty i Alfy Romeo, si s mechanikou šarmantní Kappy rozhodně poradí a já věřím, že její majitel se na pořádný výlet napříč toskánskými vinicemi nakonec jednou ještě vydá. Auto je k němu přímo stvořené.