Lancia Aurelia B20GT Fuorilegge: Dokonalost s kapkou rebelie

Máte-li rádi automobilové veterány stejně jako já, nějakého možná i vlastníte, jistě jste strávili stovky hodin renovacemi a sháněním původních dílů. Při představě, že do svého milovaného hrdiny minulosti zasáhnete neoriginálními komponenty, byť posunete jeho jízdní i zážitkovou úroveň kupředu, se vám až svírá hrdlo. Nemělo by se to dělat, že? Navzdory tomu ale věřím, že to druhé, víc volnomyšlenkářské já, vám při pohledu na dokonalé dílo týmu britského renovátora Thornley Kelham našeptává, že tohle je ksakru skvělé!

Existuje mnoho různých přístupů. Můžete postavit repliku legendárního sportovního vozu tak, aby jí nechyběla základní silueta. Jenomže zbytek té stavby získáte z nějakého mainstreamového levného automobilu s dostupnými náhradními díly. Touhle cestou nevystihnete to nejpodstatnější – ducha i charakter vozu tak, jak by si to tehdejší inženýři představovali, mít k dispozici moderní přístroje, materiály i výpočetní techniku. Zachování původní filozofie Lancie, o to šlo renovátorské dílně Thornley Kelham především.

Na začátku stála jedna extra náročná renovace do původního výstavního stavu a detektivní pátračka po torzu původního vozu. Jeden z jejich zákazníků chtěl postavit zpět podle původní předlohy slavnou Lancii Aurelia, která úspěšně dokončila ty nejdrsnější závody roku 1951 – Mille Miglia, Le Mans, Circuito di Pescara a Carrera Panamericana. Protože Lancia nemá veškeré technické detaily svých závodních vozů archivované, bylo těžké auto zrenovovat. Lancia na počátku 50. let ještě nevytvořila ani svůj velký „tovární“ závodní tým, naopak podporovala jen tehdejší soukromé zámožné závodní jezdce. Konkrétní Lancia Aurelia se však asi před deseti lety našla v USA, kde se krčila se svým sníženým čelním sklem pod nánosy prachu. Měla to správné výrobní číslo, se kterým startoval Giovanni Bracco. Je to desátý vyrobený kousek modelu Aurelia B20GT na světě, a kdyby uměla mluvit, bude nám vyprávět velmi neobyčejné příběhy.

Všichni závodníci oné slavné éry 50. let, na kterou už můžeme pamatovat jedině z vyprávění našich dědů, zůstali v mých očích hrdinové. Závody byly nebezpečné, vůně oleje a spáleného benzínu se mísila s pachutí smrti. Nehod, při nichž zahynulo spousta skvělých jezdců i nadšených diváků, kteří chtěli být nejblíže trati a v těsném spojení se závodem, se udála celá řada. Ani talentovaný a úspěšný Giovanni Bracco, jenž závodil před válkou pro Lancii s Aprilií, nezůstal ušetřen smutného osudu. V Monze v září 1947 ztratil nad třílitrovým vozem Delage kontrolu a vletěl do diváků. Tehdy zahynulo pět lidí a on si tu pochmurnou událost nesl celým svým budoucím životem.

Na pár let závodění prakticky přerušil, přestože se ta nehoda nestala přímo jeho vinou. Podobných se tehdy dělo bohužel hodně. Ale nevzdal to a postupně nasbíral slavné vavříny nejen s Lancií. Příběh z Mille Miglia roku 1952 by stál za samostatné vyprávění. Je o slavném vítězství pro Ferrari, které se rozhodovalo až téměř v závěru závodu. Když zapůjčené Ferrari 250 S Vignale dorazilo k průjezdové kontrole ve Florencii jako druhé v pořadí, Bracco si řekl pořadatelům o láhev koňaku.

Letěl vstříc mlze, která se válela po kopcích v okolí Passo di Futa. Mercedes Karla Klinga a celý tým Stříbrných šípů zůstal najednou o minutu pozadu. Sjezd z Apenin a „let“ pádskou nížinou až do severoitalské Brescie, cíle závodu, byl fenomenální. Poslední červené domácí Ferrari dojíždí se čtyřminutovým náskokem na Klinga a rodák z Piedmontu tahá jedno cigáro za druhým a k tomu usrkává koňak z lahve. Takové bývávalo závodění v Itálii při nejslavnější Mille Miglia. My se však nyní přesuneme v čase o rok zpět, kdy Bracco závodil s Lancií.

V dubnu roku 1951 Bracco pořídil desátou vyrobenou Aurelii GT, zbrusu nový vůz z pera Felice Maria Boana, jenž byl v té době klíčovou postavou karosárny Ghia. Lancia Aurelia později vyjela i jako nádherný roadster. Ten však nakreslili designeři u Pininfariny. Aurelia „gran tourismo“ nesla mnohá prvenství. Poháněl ji první sériově vyráběný motor V6 na světě s úhlem rozevření válců 60°.

Motor konstruoval Francesco de Virgilio, a sice pod vedením slavného Vittoria Jana, který tehdy pro Lancii pracoval. Převodovku s rozvodovkou umístili dozadu a vůz dostal i bubnové brzdy, které namontovali na zadní nápravě, přímo k rozvodovce a diferenciálu. Rozložení hmotnosti Aurelie bylo delikátní, a i přes zvláštní a dnes už archaické nezávislé zavěšení přední nápravy s posuvnými sloupky a kapalinovými tlumiči byla Lancia technologicky vpředu. Také byla první automobilkou, která sériově namontovala radiální pneumatiky Michelin X. Dvoulitrový šestiválec s karburátorem Solex nabízel dnešníma očima pouhých osmdesát koní, ale i to stačilo, aby posádka Giovanni Bracco a Umberto Maglioli dokončila závod Mille Miglia jako druhá v pořadí!

Dalším velkým závodem bylo červencové Le Mans. Bracco měl sice vůz, ale chyběla akreditace. Tu měl Giovanni Lurani, další slavný italský závodník, a tak se dohodli, že odstartují spolu. Lurani trval na tom, že černou Aurelii musí přelakovat na červenou, protože v jiné barvě přece v Le Mans nemůže žádné italské auto startovat. Vyhráli svoji třídu a Lancia si odškrtla další velký úspěch ve své historii. Vůz se připravoval na srpnový závod na okruhu Pescara, přičemž tam se již objevil s přepracovanou, sníženou střechou. I díky ní zůstala tahle konkrétní Aurelia jedinečná a bylo těžké se dopátrat jakýchkoli detailů úprav. Simon Thornley nakonec nalezl kopii časopisu Auto Italia ze srpna 1951, kde byly úpravy na konkrétní závodní Aurelii dostatečně popsány.

Posledním závodem Braccovi Aurelie byla Carrera Panamericana. Vůz byl po dokončení soutěže částečně poškozený a Bracco ho prodal jistému mexickému lékaři. Stopa se na dlouhá léta zavála prachem minulosti a Lancia se objevila až někdy před deseti lety v USA. Zakázku renovace do původního stavu získala právě dílna Thornley Kelham a za několik let auto doopravdy poskládala přesně do věrného dobového stavu. Prý Lancii nalakovali nejdřív na černo, pak na červeno a poté zase na černo, tedy přesně tak, jak se v dávné historii roku 1951 doopravdy stalo. Lancia sklidila velký obdiv a úspěch na Concourse d‘ Elegance v Pebble Beach. Až tam za renovátory Simonem a Waynem přišel jeden zámožný obdivovatel značky a lehce pološeptem se zeptal: „Uvažovali jste někdy o tom postavit repliku na bázi Braccovi Lancie?“ „A my jsme neváhali ani vteřinu, byl to skvělý nápad,“ říká Simon Thornley v letošním zajímavém interview pro britský Carfection.

Základem auta je Lancia Aurelia jakékoli série, která vyžaduje náročnější renovaci. Zbytek už je čistě na dohodě s klientem. Míra individualizace je velká, pochopitelně budou všechny „fuorilegge“, ti rebelové proti puristickým sběratelům automobilové historie, vyrobeny s citem pro detail a dobovou reálii. Myslím, že se to povedlo víc než jen skvěle.

Karoserie každého vozu je snížena podle rozměrů původního Braccova auta a dál už zbývá prostor pro různá vylepšení, která by novátorský Gianni Lancia určitě přivítal s potleskem, kdyby byl stále naživu. Každý vůz dostal vestavěný bezpečnostní rám, podvozek vychází z dobového konstrukčního řešení, každý komponent je však vylepšený díky technologiím, které jsou nyní k dispozici. Přední náprava dostala zavěšení typu De Dion, což byla poslední evoluce původní Aurelie, bubny na všech kolech nahradily moderní kotouče a tlumiče pérování jsou pochopitelně moderní konstrukce a vyrobené přesně na zakázku pro tento vůz. Motor je rovněž vylepšený. Jeho výkon činí přímo 180 koní, ale jedná se stále o tradiční jednotku V6 OHV Lancia. Je to čistě evolučně vylepšený původní motor, pochází ale z modernější Flaminie, má objem válců 2.8 litru a je vybaven vstřikováním paliva.

Interiér můžete mít látkový i kožený, dle vkusu, řazení se ze sloupku řízení dostalo na podlahu. Nakonec tak to měly i pozdější série Aurelie už ke konci 50. let. Pneumatiky jsou také širší. Vlastně celé auto je o pár centimetrů rozšířené a blatníky lehce vytažené. Silueta auta zkrátka dospěla k dokonalosti.

Celá stavba vozu zabere nejméně čtyři tisíce hodin, což znamená, že v malém týmu dílny Thornley Kelham vzniká každý vůz několik měsíců, vlastně spíš let! Proto jich nevznikne víc než osm. Dvě auta jsou již hotová a u klientů, první vůz je černý a druhý v tmavé barvě odstínu lilku. Další čtyři vozy se staví, ale myslím si, že pokud jim v tuhle chvíli zavoláte, pravděpodobně už se na vás nedostane řada.

Svět perfektních replik, nebo dalo by se říci perfekcionisticky postavených slavných vozů, které jsou lepší než tehdy díky tomu, že dnes víme to, co inženýři tehdy nevěděli, mě fascinuje. Vezmete za základ legendární automobil a pak vyberete to nejlepší, co daná automobilka postupem času nabízela. Duch původního vozu nezmizí, vášeň jej řídit narůstá. Můžete si užívat takový vůz daleko víc než úzkostlivě chráněný originál. O podobné exkluzivní stavby je v současnosti velký zájem a já jen doufám, že se scéna klasických automobilů opět začíná obracet směrem k nadšencům, kteří svá auta milují i řídí. Přestanou být jen vhodnými investičními předměty do portfolia bohatství velmi majetných. A když už jsme u toho bohatství, na Lancii Aurelii „Fuorilegge“ od Thornley Kelham si rozhodně musíte připravit hodně „drobných“, zhruba čtyři stovky tisíc liber. Jenže, když ona je tak krásná…