Článek
Model 2101 byl prvním vozem nově vybudované automobilky VAZ (Volžský Automobilový Závod) v Togliatti. Aby se ale Sověti předvedli a vyrobili dobrý automobil, zakoupili od Italů licenci na tehdy velmi moderní vůz Fiat 124, který získal i ocenění Auto roku 1967 (vyrábět se ale začal o rok dříve, takže je mu letos krásných padesát let). Nejednalo se tedy o žádný výběhový model. Od Fiatu se vůz lišil tlustšími plechy, bubnovými brzdami na zadní nápravě a motorem OHC (namísto italského OHV). Výroba první Lady s motorem o objemu 1,2 litru se rozeběhla v roce 1970 a skočila až v roce 1988. A kromě základního sedanu se vyráběl i praktický kombík 2102, o kterém si povíme podrobněji někdy příště. Verze s většími motory nesly označení 2103 (motor 1.5) a 2106 (motor 1.6). Úspěch měla Lada i na západě, ačkoliv se nesměla prodávat na trzích, kde zákazníky lovil Fiat. Toto omezení skončilo v roce 1974, kdy byl model 124 nahrazen typem 131. Za popularitou vozů z východního bloku stála jejich nízká cena. Na počátku 80. let byl sice vůz faceliftován a dostal názvy 2104, 2105 či 2107, ale výroba původních verzí pokračovala stále dál.
Pod kapotou vozu Lada buší srdce OHV o objemu 1198 ccm, které původně vyvinul Fiat, ale nikdy jej nevyráběl. Výkon 62 koní dokázal vůz dostat na stovku za 23 vteřin a uměl ruského bohatýra dostat až na 140 km/h. Škoda jen, že namísto kotoučů nasazovali Rusové na zadní nápravu bubnové brzdy. Úprav ale ruští inženýři provedli více, například větší světlá výška a tlumiče lépe odolávající rozbitým ruským cestám, silnější plechy, které lépe vzdorovaly korozi (a kvůli kterým byla Lada o 90 kilogramů těžší než Fiat 124). Obliba vozu však dosahovala na domácím trhu maxima, takže lidé museli na své žigulíky čekat i velmi dlouhou dobu. To způsoboval i hojný export vyrobených vozů, který začal v roce 1971, kdy se první Lady dostaly do Jugoslávie, Finska, Holandska a Belgie. Od roku 1974 byla v nabídce verze 21011 se silnějším motorem 1.3 o výkonu 68 koní, v několika prototypech se objevily i rotační motory, ale ty si běžný smrtelník koupit nemohl.
Nastupuji tenkými dveřmi do prostorného a světlého interiéru. Čekám zde jasný pohled na Rusko, který by mne uvrhnul do hluboké deprese, ale nic takového se nedostavuje. Navzdory tomu, že většina nápisů je v Azbuce, se tu cítím velmi příjemně. Je tu velkorysý volant s tenounkým věncem, který se dobře drží. Škoda jen, že ta pozice za volantem není úplně ideální, raději bych se posunul ještě více vzad a položil si více opěradlo, ale člověk zkrátka nemůže mít všechno. Za volantem je vodorovný tachometr, další úžasná retro věc. Pozornost vašich očí neustále upoutává velké množství chromových doplňků. Řadicí páka je velice dlouhá a díky tomu jí máte blízko volantu, dlouhé přehmatávání tak nehrozí. A topení je klasicky na táhla, jak to u starých aut má být. Bezpečnostní pásy se neumí zcela navíjet, takže jsem pojistku zahákl do držáku na B-sloupku.
Velice vtipné jsou ostřikovače. Vtipné, ale přitom geniální, neboť je tvoří gumový balónek, jehož mačkáním vytlačujete obsah nádobky na čelní sklo. Když máme umyto, chce to nastartovat. Zapalování je samozřejmě vlevo, jak se na Ladu patří. Ještě seřídit lichoběžníkové vnitřní a jediné vnější chromované zpětné zrcátko a můžeme vyrazit. Kam? No přece kamkoliv, protože Lada byla vyráběna jako mnohem odolnější vůz, než originální Fiat. To proto, že silnice v komunistickém Sovětském svazu byly příšerně nekvalitní, jako většina ruských věcí v té době, snad s výjimkou vodky a zbraní. Vůz tak snadno snese i méně šetrné zacházení a nějaké ty výmoly jej také příliš nerozhodí. Ostatně to ale platilo o takřka všech vozech z východního bloku, protože o tolik lépe jsme na tom se silnicemi ve zbytku východní Evropy nebyli. Výhoda Lady oproti Syrenám, Daciím a Škodovkám však vězí v modernějším designu a skvělé dynamice. Dokud jsem ty vozy znal pouze teoreticky, příčilo se mi upřednostňovat ruskou Ladu před domácí škodovkou, jenže po projížďce s nimi musím objektivně uznat, že s Ladou 2101 se naše Škoda 120 L měřit nemůže. Tohle auto mne baví i dneska a snad vůbec poprvé u socialistického vozu si dovedu představit, že by mi stál doma v garáži. Ne, opravdu si ho nepůjdu koupit, ale kdyby náhodou doma zbyl po nějakém strýčkovi, rozhodně by neskončil na vrakovišti.
Malá úzká okreska se stáčí mezi stromy, já pevně svírám tenký věnec volantu, který mne velmi dobře informuje o situaci pod předními koly. Samozřejmě, není to sporťák ani to vlastně není rychlé, ale je to jedno z těch poctivých starých aut, u kterých víte, že vy řídíte je. Není tady počítač jako v dnešních autech, který by vám kryl záda, ale přesto tohle auto nad soudobými soupeři v něčem vyniká. Je to právě tou odezvou od ovládacích prvků. Řada jeho kolegů s východní Evropy se potýkala s jakousi gumovitostí. Řídit takové auto připomínalo snahu vycvičit neochočitelné zvíře, třeba jezevce. Možná se to nakonec povede, ale nikdy nemáte jistotu, že na povel přišel proto, že už poslouchá, nebo proto, že sám chce. Naproti tomu žigulík je jako pejsek, taková ta moskevská pouliční směska, která s vyplazeným jazykem a vrtícím ocasem čeká u vás a mermomocí chce nějaký povel, aby ho mohla splnit a tak se zabavit. Právě ta ochota auta plnit vaše rozkazy začíná být návyková a já nevědomky stále víc a víc sešlapuju plynový pedál. Ladu však příliš snadno na švestkách nenachytáte, není zas tak rychlá, aby byla nebezpečná.
Když zamykám krásné zelené žigo, ještě se za ním ohlížím. Víte, že už docela dost dobře chápu, proč lidé tenkrát nechtěli škodovku, ale raději tohohle vodkou posilněného ruského Ivana? To svezení je vážně někde jinde. Zkrátka skvělý Fiat... tedy Lada.
