Kurt Ahrens, který s Porsche vítězil zadarmo, slaví kulatiny

Žádné výmluvy, žádné přemáhání se, žádné čekání. Sedmého dubna roku 1968, když v pátém kole Formule 2 na extrémně rychlém Hockenheimringu ošklivě havaroval a při převozu do nemocnice zemřel talentovaný Jim Clark, pocítil Kurt Ahrens poprvé strach. A ani po letech neměl problém se k tomu vrátit.

„Nebyli to jen soupeři či kolegové, byli to i přátelé. A tehdy bylo závodění úplně jiné, než je dnes, ať už si o tom myslíte cokoliv. Den před osudným závodem jsme byli s Jimem Clarkem pozváni do televize, kde si mysleli, že je to můj mechanik, a já jim musel říct, že je to dvojnásobný mistra světa. Smáli jsme se tomu, a když jsme se společně vraceli domů, zastavili jsme v hospodě a dali si pár piv. Jim byl skvělý společník a moc příjemný parťák. A taky skvělý jezdec. Když havaroval, nejspíš kvůli defektu pneumatiky, bylo první, co mě napadlo, že když už se zabil on, takže příště to čeká na mě,“ svěřil se webu Motorsportmagazine.

Když se v pondělí 19. dubna 1940 v Dolnosaském Braunschweigu narodil „starému“ Kurtu Ahrensovi syn, byl to řádný důvod k oslavě, i navzdory válce. „Až to skončí, udělám z něj závodníka,“ říkal prý jeho otec. A jak řekl, tak se stalo. Malý Kurti byl tátovi pořád v patách, a když mu bylo šestnáct, začali ti dva závodit společně, Kurti jezdil rallye s Mini Cooper.

Napřed jezdil lokální závody, opravdu začal závodit až v osmnácti, když si vyzkoušel závod Formule 3, aby v letech 1961, 1963 a 1965 vyhrál titul. Byl považován za jednoho z nejslibnějších německých talentů a jeho úspěchy ho posunuly do Formule 2, aby si pak v roce 1968 poprvé a naposledy vyzkoušel na Nürburgringu monopost Formule 1.

Ten den lilo jako z konve a trať pod hradem Nurburg se topila v mlze. Vyhrál Jackie Stewart a Kurt Ahrens dojel dvanáctý, jeho Brabham-Repco BT24 nebyl zrovna šampiónským autem, navíc se mu v polovině závodu ulomil spoiler, takže se ze sedmého místa začal postupně propadat. „Líbilo se mi to, komu by se to nelíbilo, ale taky jsem si uvědomil, jak strašně náročné a zodpovědné to je,“ řekl pak Ahrens v jednom z mnoha rozhovorů.

„Závodil jsem každý druhý víkend, ale v neděli večer jsem jel vždy domů a v pondělí ráno jsem se hlásil v rodinné firmě. Tři Grand Prix jsem jel ve Formuli 2 společně s Formulí 1 a ten rozdíl mezi vozy byl znát. Ale nebylo to jen o tom. Abych mohl závodit ve Formuli 1, musel bych tomu dát podstatně víc, než jsem mohl a než jsem byl ochoten. Musel bych cestovat po celém světě, být dlouho pryč, a to jsem nebyl ochoten podstoupit. Problém byl i jazyková bariéra, vždyť já mluvil jen německy a všichni kolem mě zase jen anglicky,“ uvedl například pro automobilku Porsche, která jej k jeho narozeninám vyzpovídala.

Ahrens za svou kariéru řídil vozy Abarth, Brabham, BMW, Mercedes a Ford. Na věky ale bude spjatý se značkou Porsche. Když se v roce 1968 stal členem elitní společnosti v kategorii „World class driver,“ která čítala pětadvacet jmen, oslovilo ho Porsche, jestli by si nechtěl vyzkoušet jejich sportovní vozy 908 a 917.

„Byla to nabídka, která se neodmítá. Ale rovnou jsem jim řekl, ať se mnou nepočítají na plný úvazek.“ Zní to skoro neuvěřitelně, že? Porsche vám nabídne místo továrního pilota, ale vy místo nadšeného „ANO“ rovnou řeknete, že budete závodit jen v Evropě a že testování se budete účastnit jen v omezené míře dle aktuálních možností.

„Během týdne pracoval v podniku svých rodičů, o víkendech byl jedním z nejrychlejších jezdců na trati. Byl skvělý řidič a technik, ale tímhle mě strašně moc štval,“ řekl o něm jednou Ferdinand Piech, který je duchovním otcem Porsche 917.

Takže talentovaný, ale zároveň velmi zodpovědný… A hodně technicky nadaný! „S vývojem 917 jsme začali, jen co jsem k Porsche nastoupil. A měl jsem na to auto stejný názor jako Attwood, že je to bestie, se kterou nechcete jet rychle. Zadek auta totiž ve vyšších rychlostech plaval a auto se stávalo nekontrolovatelným. Napadlo nás ale čtrnáct dní před mým prvním startem přidělat pod auto hliníkové plechy a najednou bylo po problému.“

Ahrens takto upravené Porsche 917 testoval na nově otevřeném okruhu v Zeltwegu, aby se sem o čtrnáct dní později vrátil a s kolegou Joe Siffertem tady vyhrál Velkou cenu Rakouska, což byl závod na 1 000 kilometrů, a zajistil tak první vítězství pro Porsche 917 a sobě nehynoucí slávu. „Piech nám tehdy před závodem řekl, že jestli nevyhrajeme, tak nás oba dva vyhodí. Teprve později jsem se dozvěděl, že by šel společně s námi. Ve hře byl totiž milion marek, které měl slíbené na další vývoj a závodění, ale jen v tom případě, že Porsche 917 bude první v cíli.“

Aby bylo totiž jasno, byl to další velký závod pro 917, která všechny tak moc zklamala jen o pár týdnů předtím na LeMans.

Jenže vítězství ve Velké ceně Rakouska nebylo tak snadné, jak by se mohlo zdát. Původní posádkou auta měl být Jo Siffert s Brianem Redmanem, v druhém autě měl jet Richard Attwood společně s Ahrensem. „V tréninku jsem byl ale o dvě vteřiny rychlejší než Brian, a tak nás do závodu zpřeházeli. A taky nám vymysleli, že abychom se neupekli, pojedeme v chladicích vestách. 917 samozřejmě neměla klimatizaci a v kokpitu bylo obrovské horko, takže jsme dostali vesty, které byly napojeny na chladicí okruh, kde voda protékala skrz nádobu s ledem. Jenže chvíli poté, co mi Jo předal v polovině závodu auto, tak to přestalo fungovat a já se v té vestě začal doslova vařit. Jenže mně to bylo jedno, snad i tohle mě tak trochu probudilo a dostalo z té mojí bezpečné bubliny, tehdy jsem jel opravdu rychle.“

V následujícím roce Kurt Ahrens hladce navázal na tento úspěch, a i díky své znalosti trati dokázal vyhrát další tisícikilometrový závod, tentokrát na Nürburgringu a v Porsche 908/03, parťáka mu dělal Vic Elford. Opakovaně ukazoval, jak rychlý umí být, a to hlavně za ztížených podmínek. Rychle se stal jedním z kmenových lidí závodního týmu Porsche, kde si ho považovali nejen jako závodníka, ale taky vynikajícího zkušebního jezdce s výrazným technickým povědomím o voze. „Nikdy jsem nebyl ochotný jít kvůli vítězství za hranu. Čím obtížnější podmínky byly, tím snazší pro mě závodění bylo.“

Věřte, nebo ne, ale za těch tři sta závodů, které Kurt Ahrens odjel, ani jednou nehavaroval. Ve skutečnosti měl za těch dvanáct let jen jednu vážnou nehodu, když na zkušební dráze Volkswagenu v Ehra-Lessien v dubnu 1970 při zkušební jízdě s Porsche 917 dostal aquaplaning a v rychlosti 250 narazil do svodidel. Auto bylo rozbité na kousky, ale Ahrens byl naštěstí v pohodě.

„Bylo sluníčko a sucho. Myslel jsem si, že ten opar přede mnou je jen rozpálená trať, ale ve skutečnosti tam sprchlo a já neměl jedinou šanci s tím něco udělat. O dva týdny později se na tom samém místě rozbil s další 917 Willi Kauhsen. Bylo před LeMans a my jsme už měli zničená dvě auta…“

I přes svoje strachy se Kurti v prodloužené verzi 917 na start v LeMans přece jen postavil. „Okruh měl 13,5 kilometru, rovinka Mulsanne neměla žádnou šikanu a na těch šesti kilometrech se naše závodní auto rozjelo na hranici 400 km/h. Znal jsem ho jako svoje boty, za ten rok jsme na něm udělali strašně moc práce.“

Snad i s vidinou toho, jak dobrá 917 je, se Ahrens nebál podržet plyn na podlaze a zajet kvalifikační čas 3 minuty a 19,08 vteřiny, což odpovídalo průměrné rychlosti 242,695 km/h. Dlouhou dobu pak držel v závodě první místo, ale pak je vyřadila ze hry technická závada a ten bláznivý závod vyhrál Richard Attwood s další 917, o kterém jsme na Garáži psali před pár dny.

„S prodlouženou 917 nechtěl nikdo moc závodit, protože jsme s ní skoro netestovali. Ale já s ní problém neměl. V závodě jsme vedli celých šestnáct hodin, ale pak selhal motor. V LeMans jste s 917 museli jet uprostřed tratě, protože se občas vznášela, všichni říkali, že je to bestie, ale já nikdy žádné jiné podobné auto neřídil, a tak jsem si myslel, že je to normální.“

No a pak pověsil Kurt Ahrens závodní rukavice na hřebík a začal se naplno věnovat otcově firmě na recyklaci kovů. „Dal mi na vybranou, ať se sám rozhodnu, jestli chci řídit firmu, nebo závodní auto. Vybral jsem si rodinný podnik a nikdy jsem nelitoval. Nikdy jsem se necítil jako profesionální závodník, nikdy jsem od Porsche nedostával plat a nikdy jsem neměl uzavřenou smlouvu. Měli jsme spolu prostě jen dohodu a podali jsme si ruce.“ Až po letech se ukázalo, že smlouva existovala, ale podepsal ji někdo jiný a ten dostával Ahrensovu výplatu do kapsy. „Netrápilo mě to ani tehdy, ani potom.“

Kurt Ahrens a Porsche, to spojení existuje dodnes, i když smlouvu už s Porsche podepsanou má, tak jak se to na dnešní dobu sluší. „Je mi ctí být spojován s tak slavnou automobilkou a je mi ctí, že jsem řídil to nejlepší závodní auto na LeMans,“ řekl Ahrens několikrát.

Ještě dnes nechybí na žádné velké akci Porsche, nenechává si ujít ani závody svého syna Alfa. „V mé době bylo závodění úplně jiné, jezdci se mezi sebou přátelili, mezi auty byly velké rozdíly a to znamenalo i relativně velké rozdíly mezi soupeři. V mé době jsme taky jezdili proto, že jsme byli rychlí, dnes potřebujete kromě rychlosti i peníze, abyste si svoje závodění mohli zaplatit.“

Když potkáte Kurta Ahrense v boxech, překvapí vás, jak je pořád vitální. A dnes, 19. dubna, slaví svoje 80. narozeniny. „Díky bohu, že jsem to všechno přežil,“ říká pokaždé. Tak všechno nejlepší, Kurti!