Kupní smlouva na auto je základ. Ďábel ale tkví v detailech

Katastrofických scénářů o tom, že v kupní smlouvě byla uvedená jiná SPZ, a vy jste se tak místo majiteli auta stali spolupachateli krádeže, vás ušetříme. Co si ale neodpustíme je znovu a znovu připomenout důležitost kontroly samotného vozu i veškerých údajů na kupní smlouvě. Tak pojďme na to.

Kupní smlouva na nový nebo ojetý automobil se prakticky neliší. U ojetého vozu ovšem logicky musí být člověk pozornější. Hned v úvodu dokumentu je jasně uvedeno, kdo od koho auto kupuje. Banální záležitost, ale i tady zpozorněme. Například při nákupu od malých bazarů. Pokud prodejce do kolonky „jméno a příjmení / firma“ píše jiný název, než který stojí na plachtě u vjezdu, stojí to za otázku.

Vzor kupní smlouvy si můžete zdarma stáhnout zde v textovém dokumentu a zde jako PDF.

Ve standardní smlouvě by také neměla chybět zmínka o tom, že prodávající je výlučným vlastníkem auta a že se na vůz nevážou práva třetích osob. Tím se de facto říká, že vůz není například v exekuci nebo není použitý jako zástava. Takové případy se skutečně dějí, a proto před podepsáním smlouvy ještě VIN kód proženeme registrem, jen tak pro jistotu.

Nabízí se otázka, zda jsou všechny tyto údaje nutné i v případě, kdy člověk kupuje vůz například od člena rodiny. Odpověď je prostá: Nemusí, ale mohou. Podle advokáta Michala Dlaboly, který se zaměřuje právě na obchodní, leasingové či pojišťovací právo, může být smlouva i zcela jednoduchá. Stačí, aby obsahovala jméno kupujícího a prodávajícího, značku vozidla, SPZ a kupní cenu.

„Nicméně jednoduchost není vždy plusem, protože to nejdůležitější jsou u nových vozů podmínky záruky a u ojetých vozů jejich technický stav, protože prodávající neodpovídá za vady, na které kupujícího ve smlouvě upozornil,“ vysvětluje Dlabola. O technickém stavu ale ještě bude řeč.

Poté, co jsme si ujasnili, kdo co kupuje, se dostáváme k vyplňování údajů o samotném voze. Zkontrolujeme věci, jako je značka a model, identifikační číslo vozidla, rok výroby, ale pozor si dáme i na uvedení správného počtu ujetých kilometrů a všeho příslušenství, jako jsou náhradní kola, tažné zařízení a jiné. Na další kolonce uvedeme dohodnutou kupní cenu, do kdy a kam mají být peníze uhrazeny, pokud se platí přes bankovní účet.

Poté je pro kupujícího i prodejce důležité, aby si znovu ujasnili, že se navzájem informovali o všech nedostatcích vozu. Prodávající se tak podepisuje pod to, že žádné závady před kupujícím nezatajil, kupující si zase v případě ojetého automobilu uvědomuje, že kupuje auto, se kterým se jezdilo, a tak to není kus ještě vyleštěný z fabriky.

V tuto chvíli již víme, kolik kdo za co komu platí. Není ale ještě vyhráno a ďábel je v detailech. Tady totiž teprve skutečně pochopíme rozdíl mezi ojetým a novým autem. „Když kupujete ojetý vůz, má už něco za sebou. Má najetý určitý počet kilometrů, je určitého stáří a může vykazovat závady, respektive nemusí být v perfektním technickém stavu. A to všechno by mělo být ve smlouvě přesně specifikované,“ zdůrazňuje Martin Pajer, ředitel společnosti Cebia, která se specializuje na prověřování původu automobilů.

Právě výpis všech závad je stěžejní část smlouvy při nákupu ojetého automobilu. Prodejce i kupující se musí shodnout na tom, že jsou všechny nedostatky jasně vypsané ve smlouvě. Nic nechybí (v tu chvíli by byl prodejce v nevýhodě – neinformoval o závadě, a majitel má tak právo na reklamaci), nic nepřebývá (pokud je ve výčtu uvedena závada, kterou vůz v současnosti netrpí, ale kupující dokument stejně podepíše, nemůže do budoucna takový problém reklamovat).

Pajer radí hlavně nepřistupovat na technický popis vozidla, který neodpovídá skutečnosti, ani když prodejce tvrdí, že je to „pro jistotu“, aby byl krytý pro případ reklamace. „Častý je také popis jednotlivých komponent vozidla jako „vadný, nutná oprava“ – na tyto formulace nepřistupujte, vaše případná reklamace by pak byla značně obtížná. Pozor také na formulaci v kupní smlouvě: „Kupuji vozidlo, jak leží a běží.“ To je sice neplatné, protože prodávající nemůže takto zbavit kupujícího možnosti reklamovat případné závady, ale kupující o tom zpravidla nevědí a působí to na ně preventivně. Majitel vozu pak prý často ani nežádá peníze zpátky, protože se nechal přesvědčit, že na reklamaci nárok nemá. I když to není pravda.

Tu a tam prý lze ve smlouvách narazit i na formulaci, že za rozdíl mezi skutečným počtem kilometrů a stavem uvedeným na tachometru prodejce neodpovídá. To zní hezky a bazar se tím může na oko krýt, ale podle občanského zákoníku není takové ustanovení platné.

Takže ještě jednou. Prodejce si poslechneme, je to slušnost. Smlouvu si dvakrát přečteme, je to nutnost. Potvrzuje to i příklad z praxe Michala Dlaboly. „U ojetých vozů se třeba stává, že prodávající sice kupujícímu ve snaze „urvat kšeft“ popíše vůz jako ten nejlepší na celém světě, ale v písemné kupní smlouvě se pak objeví, že vůz je vlastně skoro na odpis a je na něm potřeba vyměnit snad úplně všechno, a protože prodávající neodpovídá za ty vady, na které kupujícího upozornil, může se kupujícímu snadno stát, že když bude chtít reklamovat nějakou vadu vozu, prodávající jeho reklamaci neuzná proto, že na ni byl kupující upozorněn.“

Dokazovat pak zpětně, že vám v kanceláři prodávající mezi čtyřma očima řekl něco o tom, že si motor přede jako kotě a první majitel, doktor v Německu, měl ordinaci stejně hned vedle baráku, je přinejmenším obtížné.

Poté už zbývá jen si ujasnit, jak to bude s převodem pojištění a nahlášení změn (o převodu auta jsme měli celý článek) a na závěr ozdobí smlouvu dva podpisy.

Oslovení odborníci se shodují, že při nákupu od autorizovaných dealerů nových vozů problémy obvykle nebývají. Celkem bezpečné jsou i nákupy ve velkých autobazarech, které vozy často samy prověřují. Na druhou stranu ovšem takové smlouvy připravili odborníci na tělo bazaru, takže domáhat se svých práv zpětně nebývá snadné. To u malých a lokálních prodejců bývá kvalita smluv a popis přiznaných závad dost kolísavý. Jsou ovšem stále podniky, které si zakládají na dobrém jméně.

Problém je podle Pajera také v tom, že lidé často uvěří prodejci a nezkontrolují si minulost a původ vozu. Lidé pak kupují vozy se stočeným tachometrem, po nehodách nebo s jiným datem výroby, než si mysleli. „Ve výsledku pak za auto zaplatí mnohem více, než je jeho skutečná hodnota, a další náklady za neočekávanou údržbu na ně budou čekat. Možná se původ vozidla nezdá tak důležitý, ale auto, které jezdilo na Ukrajině místo v Německu, bývá zpravidla v horším technickém stavu a jeho cena na trhu je samozřejmě nižší. To je fakt,“ uzavírá Pajer

Mnohdy nejrizikovější (ale často i nejlevnější) variantou je poté nákup od soukromého kupce. Zde je třeba opatrnosti nejvíce. Zajímavým typem jsou také oficiální programy pro prodej ojetých automobilů přímo od automobilek. V Česku například známá služba Škoda Plus.