Článek
Vzpomněl jsem si na to hned, jak jsme dojeli do bivaku na konci šestého dne závodu Africa Eco Race, který plus mínus kopíruje trasu závodu Rallye Paříž - Dakar. Ať se podíváte kamkoliv, všude jen rovná pláň a písek. Žádné duny, žádné keře, zkrátka nic. Na horizont však neuvidíte, neustálý silný vítr zvedá jemný prach a po pár minutách, než stihneme postavit stany a rozložit svoje improvizované depo, máme písek úplně všude. V oblečení, v nářadí, v puse… A někdo i ve vlasech.
Kolem bivaku je jen holá rovná planina. Připojení na internet je mizerné, v Mauretánii se jede přes satelitní spojení
Jen samotný přesun sem byl očistec a představa, že zrovna zde strávíme další dvě noci, není nikterak lákavá – jsme tady uprostřed ničeho. Naštěstí my na záchod do pouště už chodit nemusíme, neboť pro všechny jsou tady improvizované latríny, a dokonce jsou k dispozici i sprchy napájené z obrovského vaku, kde vodu ohřívá sluníčko. Kdo přijde první, ten se koupe v relativně teplé. Zbytek pole má smůlu. Jsme v cíli mezi prvními, vstup přes hranice byl zpestřený průjezdem vojenskou základnou a chybějícími kusy silnice – možná přirozeným retardérem. Pár aut z doprovodu uvízlo v jemném písku, my jsme jen rozháněli černé překupníky.
Šestá etapa závodu znamenala vstup do tolik očekávané i obávané Mauretánie. Závodníci se společně s doprovodem přemístili 383 kilometrů na hranice, hned za nimi pak byl start do 177 kilometrů dlouhé rychlostní zkoušky, která končila přímo v bivaku. „Ranní vstávání ve čtyři hodiny a cesta na hranice nebylo nic, na co budu s láskou vzpomínat,“ usmívá se v cíli Lukáš Kvapil. „Byla strašná zima, pak jsem se bál, abychom se po cestě potkali, když mi docházel benzín a jediné dvě čerpačky po cestě byly zavřené. No, a ve finále nám na startu řekli, že je etapa zrušená. V Dakhla je totiž mlha a nemohly vzlétnout vrtulníky. Téměř všichni jsme se ale shodli na tom, že jsme paradoxně rádi, protože si alespoň zvykneme na ten teplotní rozdíl, tady je totiž třicet stupňů. Zbytek etapy jsme tedy jeli po silnici. Ale stejně to bylo náročné, vždyť to bylo 600 kilometrů.“
Benzinky měly ráno zavřeno, takže se tankovalo z kanystrů, které vezou doprovodná auta
Na zítra si pořadatelé přichystali na závodníky 481 kilometrů dlouhou zkoušku, která startuje dvacet kilometrů od bivaku a končí přímo v něm. A je to zároveň první etapa bez asistence – všechny stroje budou po průjezdu v cíli zaparkované v parc fermé a nebude se na nich smět pracovat. A vzhledem k tomu, že že druhý den se pojede dalších 455 závodních kilometrů, je jasné, že tohle bude pořádná prověrka techniky. Roadbook navíc slibuje nenáviděnou velbloudí trávu a dunová pole… Tady můžete hodně získat, ale taky všechno ztratit.
Závodníci se nakonec přesunuli po cestě, stejně jako asistenční vozy
„Přezujeme na jiné gumy, uděláme velký servis a budeme doufat, že zítra bude vše OK,“ hlásí Tomáš Kočí, Kvapilův mechanik. „My jsme na tom stejně. Projdeme elektriku a vzduch, poutahujeme všechny šrouby… Zítra to konečně začne. Jsou tam nějaké duny, pak jemný písek, to mám rád,“ řekl mi Tomáš Tomeček, který v závodě pokračuje, byť s penalizací a na šestém místě. A pak dodal, že jeho mechanici už jsou na cestě ze Zagory a ráno by se mohli připojit k týmu. „Tři tisíce kilometrů pro spojkovou hřídel byl docela výlet, ale asi jediné správné řešení. Teď už si na to budeme všichni tatrováci dávat pozor. Fakt se to nikomu zatím nestalo… Smůla, no. Ale svět se nezboří.“
Tomáš Tomeček pokračuje v závodě, byť s penalizací. Velkou hlavu si s tím ale nedělá, od začátku říká, že si jede Africa Eco Race hlavně užít
Anthony Schlesser, syn zakladatele závodu, mi pak v bivaku u českého piva ještě prozradil, jaký bude charakter dalších etap. „Zítřejší etapa a pak ještě jedna budou zvláštní v tom, že se spí dvě noci na jednom místě – říkáme jim pytel, vypadá to tak na mapě. Je to typická záležitost pro Africa Eco Race a je to fajn pro doprovodné týmy a pro vás novináře, že se dostanete k trati. Zítřejší i následující devátá etapa se jely už vloni a navzdory náročnosti si je závodníci pochvalovali. Letos je víceméně opakujeme, ale jedou se v protisměru, takže nikdo nebude mít žádnou velkou výhodu. Mrzí mě, že se dnes nemohlo závodit, naštěstí to však vyšlo zrovna na tu druhou nejkratší etapu ze všech dvanácti. A my prostě závod nepustíme bez asistence vrtulníků, protože bezpečnost jezdců je pro nás na prvním místě.“
Za řídítky či volantem startují v Africa Eco Race jen tři ženy: Portugalka Elisabete Jacinto řídí kamion, Švýcarka Angelika Weis Emori na čtyřkolce už to vzdala a na motocyklu dál pokračuje sympatická Francouzka Julie Vanneken
Po dnešní zrušené etapě byl ještě čas zeptat se dvou slovenských matadorů. Zvlášť mě zajímal Martin Benko, který jede na motorce na skvělém třetím místě. „Jednou už jsem dojel třetí, podruhé jsem z třetího místa odstoupil v desáté etapě, takže bych z toho nedělal žádnou velkou vědu, protože závod končí až v Dakaru,“ hodnotí svůj aktuální výsledek. „Ale do Mauretánie se vždycky těším, mám tenhle charakter trati moc rád.“ To Ján Zeťko, třiašedesátiletý závodník, je založením endurista. „Já preferuji spíš ty rychlé a točité etapy. A nekoukám ani tak na celkové pořadí, ale na nás veterány. Jednou už jsem byl první, jednou třetí, bylo by fajn to zkompletovat.“
A dojem na konec, abych vás neošidil. Z dnešního dne si budu nejvíc pamatovat tu proměnu přírody. Jako ostatní jsme i my vyjížděli ráno v pět, a když se začalo rozednívat, bylo najednou všude o poznání víc písku. A pak, po poledni, teplota raketově vystřelila nahoru.
