Krab na dovolené a čím se jezdí po řeckých ostrovech

Vše důležité v naší civilizaci pochází z Řecka. A každé slovo má svůj kořen ve staré řečtině. Minimálně to vtipně tvrdila hlava rodiny ve filmu „Moje velká tlustá řecká svatba“. I název subtilního terénního Suzuki. Gus, hlava rodiny oné komedie by určitě řekl, že slovo Jimny pochází z řeckého slova „gymnós“, což znamená nahý a v přeneseném významu představuje esteticky ladnou postavu vypracovaného lehkého atleta. A suzuki je lehké a obratné i v tom nejtěžším terénu.

Proč nemají Řekové vlastní automobil? Staří Řekové automobil ve skutečnosti navrhli a nakreslili již velmi dávno. Jenže, pak si zašli na frappé, zafilosofovali a auto stále nikde. Jak léta utíkala a vůz nebyl stále hotov, napadlo chytrého Nicka z malého přístavu na ostrově Samos, kam jsme zavítali už poněkolikáté na dovolenou, nakoupit auta z Japonska. A protože místní infrastruktura spoře obydleného ostrova čítá všeho všudy jednu vyasfaltovanou okružní silnici s povrchem horším, než je hlavní třída na Kladně, půjčovny nakoupily převážně terénní Suzuki Jimny. Ve skutečnosti tu jezdí téměř jen japonská auta už desítky let. Dokonce i modely, které jinde v Evropě nenajdete.

Pro ostrovní flákání se mezi odlehlými plážemi, ke kterým kolikrát vede jen úzká pěšina, je jako stvořené malé terénní suzuki. A kam vám odvaha nedovolí, poslouží vlastní nohy. Automobil je tak malý a úzký, že se proplete i v těch nejužších uličkách zapadlých vesniček, nebo odbočíte po neudržované kamenité cestě někam do hor. Jimny je dokonce tak obratný, že se s ním vydáte i do uličky kde byste se dozajista zasekli mezi dva domy i s dětskou tříkolkou. Máte pocit, že se s ním všude vejdete.

Zařadil jsem zpátečku a nadělil si velký kurz couvání do příkrého kopce. Řecká betonová dlažba je pekelně kluzká. Vlastně když namokne, smeká se skoro jako led. Není divu, že se jimnyho zánovní terénní gumy začaly na vyhlazeném povrchu pěkně protáčet. Postupně se sešlo asi tucet místních koček a kocourů. Dva lehce dorůžova opálení turisté zaklesnutí uprostřed jejich místního rejdiště se stali nepochybně velkou atrakcí. Kočky proto přerušily svojí odpolední siestu. Ještě štěstí, že místní obyvatelstvo bylo méně zvědavé, či línější než ony a na představení se podívat nepřišlo.

Nakonec jsem to samozřejmě vycouval. Stačilo zařadit 4L a jimny se dostal z té šlamastyky celkem bez problému. Ani jsem to neodřel. A protože to byla solidní výzva, následující den naší dovolené pokračoval v dobrodružném duchu. U snídaně jsem otevřel mapu a hledal, které šotolinové rychlostní zkoušky navštívíme. Naštěstí jsem byl dámskou částí posádky v rozletu patřičně brzděn.

Ve skutečnosti jsme ale díky jimnymu viděli moc pěkná neturistická místa a samozřejmě, co budu povídat, moc fajn jsem si zařídil. Tohle terénní autíčko je totiž zábavné na jakýchkoli površích. Na silnici se chová jako klasická zadokolka s tuhou zadní nápravou. V terénu můžete využít napevno připojitelnou přední, bez středového diferáku, který by řešil rozdíl rychlostí přední a zadní nápravy. A navíc je vybavený redukcí převodů na polovinu. Pohon všech kol řadíte jen na nezpevněném nebo kluzkém povrchu. Legrace spočívá v krátkém rozvoru a tuhé nápravě na žebřinovém rámu. Hned je jasné, že auto se na asfaltu bude chovat jako velmi mechanické staré auto klasické koncepce. Tedy, abych vysvětlil. Ovládá se tak trochu jako Ford Cortina z šedesátých let, pokud bych dal podložky pod listy zadních pružin a vpředu namontoval hodně tvrdé pružiny. Ve své podstatě je živé, zábavné a s citem pro ovládání s tím, že na dírách v asfaltu pěkně vytřese. A to vše se děje už ve velmi malých rychlostech. Navíc nad sto kilometrů v hodině začne solidně hučet, trochu poskakovat, takže řízení potřebuje koncentraci a celého chlapa. Dosáhnout u Suzuki Jimny maximálku vyplavuje adrenalin do krve. A je taky pěkná hloupost to vůbec zkoušet. Výjezdy z úzkých vraceček je nejvhodnější vyřešit přidáním plynu a lehkým proklouznutím zadních kol. Touhle technikou jimny zatočí nejhbitěji. Hyperaktivnější už je snad jedině čtyřkolka.

V terénu naopak není prakticky nutné přiřazovat pohon všech kol, protože jakmile povrch není dostatečně sypký, cítíte, jak se pohonné ústrojí napíná, a díky absenci právě středového diferenciálu má auto daleko horší rejd než pouze se zapnutou zadokolkou. Ono, vlastně až na prudké výjezdy v sypkém kamenitém podloží, vyjedete fakt hodně jenom na zadní kola. A díky redukci auto zvládá svahy, kam bych nevylezl pěšky. K pořádnému testu úplně extrémních vlastností nedošlo, protože jsme se báli skončit jako některé vraky poseté v křoví u cest. A to by mi pak jistě usměvavý Nick, provozovatel půjčovny prázdninových vozidel, naúčtoval ke smlouvě, které jsem vůbec nerozuměl, pěkných pár eurobankovek navíc.

Zelená bestie vyjíždí ze zatáčky a jen letmo lízne zrcátkem větvičku olivovníku. Pevně držím řídítka skoro rovně, páčku plynu pod pravým heftem drtím nadoraz a zelené jednoválcové Kymco MXU 3.10 Green Line driftuje agresivně kontrolovaným smykem zpoza pravotočivé zatáčky. Je to čirá radost z jízdy, ultimativní řidičský zážitek. Cože? Jaká řidítka? Jaké Kymco? Jsme přece web o autech. Nepsal jsem snad v předchozí kapitole, že hbitějším strojem než Suzuki Jimny by byla snad jedině čtyřkolka?

Tak ji tu máme. Další den jsem si půjčil malou čtyřkolku sportovně rekreační série. S jednoválcem o objemu 300 kubických centrimetrů a výkonem tak akorát dostatečným, vzhledem k povaze podvozku a přilnavosti pneumatik. Je to verze čtyřkolky, která má pouze zadní náhon řetězem, centrální jednokotoučovou zadní brzdu a dvě kotoučové brzdy vpředu. Teď ovšem přijde to zásadní. Podobně jako motokáry tohle kymco postrádá pravděpodobně i diferenciál. Převodovka je plynulá s variátorem a odstředivá spojka spolu se stálým převodem řetězem přenáší sílu na hnaná zadní kola. Ano, je to zkrátka zadokolka - a to já mám rád. Tyhle čtyřkolky jsou vážně ideálním náčiním na přesuny po menších ostrovech mezi plážemi. Jsou jen trochu vratké v úzkých serpentinách a je potřeba se pořádně naklonit a zatížit aktuálně odlehčované kolo. Pokud by na to měla výkon, dokázala by vyjíždět z vlásenek prakticky jen s prokluzem zadních kol. Je úzká, takže projedu všude. Tedy skoro všude. Já jsem se dokázal i s kymcem zaklesnout v jedné ještě menší uličce v městečku Karlovassi, v místě tentokrát vážně připomínajícího Stínadla z Rychlých šípů. A protože mám Rychlé šípy svázané knižně a uchované doma v knihovničce, asi mě vážně baví a přitahuje hledat zkratky v neznámém městě v uličkách plných pověšeného prádla přímo pod uzounkými pavlačemi. Je to dobrodružství. A rádi se na to dobrodružství a pak nemotorné vyprošťování našich vypůjčených motorových vehiklů dívají místní kočky.

Kočky jsou na Samosu všudypřítomné. Jedna dokonce umí snad i prodávat bižuterii v místním obchůdku pro turisty. Jiné se jen tak nečinně poflakují po okolí, jako jsme to ostatně dělali celý minulý víkend i my. Všudypřítomná jsou na tomto ostrově i auta. Je to ostrov plný hrdinů minulosti, ráj bazarového snílka a současně hřbitov velmi zajímavých speciálů pro destrukční derby. Většina z nich si svoji smrt mezi olivovníky nezaslouží. A některé exempláře, ač vypadají umrlé a odhozené, ve skutečnosti stále fungují. To jsem si všiml především u malých tříkolových pickupů Mazda, se kterými místní zemědělci jezdí na své kamenité vinice.

Nejodolnějšími a nejzajímavějšími vozy, které vůbec jinde nepotkáte, jsou malé pickupy Datsun, postavené na bázi stařičkého modelu 1200. Zdají se být nezničitelné a místním fungují naprosto spolehlivě. Odstavených v křoví jich vidíte minimum. Dokonce jsem před jednou větší dílnou na předměstí Karlovassi viděl jeden takový pickup Datsun ve stádiu započaté kompletní renovace. Jednoduchá koncepce s tuhou zadní nápravou a pohonem zadních kol je zkrátka recept, který je zbytečné pro místní drobné zemědělce a vinaře měnit. Samoské kořeněné sladké víno vyrábějí také po staletí stále stejně.

Evropská auta tu dopadla hůře. Když jsem spatřil v chroští červeného Mini Coopera, skoro jsem spřádal plán, jak s ním dojedeme na trajekt, přejedeme Řecko, Makedonii, Černou Horu a přes Chorvatsko a Slovinsko se s ním vítězoslavně dostaneme domů. Objevil jsem ho asi už trochu pozdě. Miník už byl zespodu moc zrezivělý. Přál bych si, aby ho někdo někdy zachránil. Když se zeptáte místních koček, prozradí vám jednu pravdu o tom, že jejich páníčkové bývají často ještě línější než ony samy. I proto na ostrově objevíte i několik zkrachovalých dealerství automobilů, z nichž nejpůsobivější je jedna dávno prázdná výkladní skříň, před níž už mnoho let parkuje opuštěný, možná kdysi nový a nikdy nikomu neprodaný Mercedes 190 E.

A čím jste se na dovolené svezli vy? Potkali jste i nějakou automobilovou raritu nebo máte nějakou příhodu s vypůjčeným vehiklem? Neváhejte se pochlubit v komentářích.