Článek
Možná víte, že existovalo několik osobních aut s šestnáctiválcovými motory. Pokud jste byli správně bohatí a střelení, mohli jste si zaparkovat do garáže Cizetu Moroder nebo později Bugatti. Zkoušeli to i výrobci limuzín, ale ani BMW, ani Rolls-Royce to nedotáhly do sériové výroby. Mercedes-Benz byl ještě ambicióznější. Pro třídu S plánoval v devadesátých letech i osmnáctiválcový motor.
Německá automobilka měla dávnou tradici ve výrobě dvanáctiválců, ale v osmdesátých letech byste je pod kapotami běžných modelů hledali marně. I nejluxusnější modely sedanu W126 si musely vystačit s vidlicovými osmiválci. I v očích mnoha zákazníků to byla nevýhoda, protože BMW dvanáctiválec v nabídce mělo. Generace W140, která se dočkala přezdívky mamut, to napravila a model s šestilitrovým dvanáctiválcem v nabídce nechyběl.
Automobilka ale chtěla víc a pro novou vlajkovou loď chystala osmilitrový motor W18, tedy ještě o šest válců víc. Pohonná jednotka dostala interní značení M216, ale malý háček tu přeci jen je. Nikdy se nedostala dál než na rýsovací prkna německých konstruktérů.
Aby se velký motor vešel pod kapotu sedanu, museli konstruktéři opustit jednoduché véčko uspořádat osmnáct válců do W. Tři řady po šesti válcích byly rozevřeny v úhlu 75,5 stupně. Díky tomu byl motor na délku stejně velký jako klasický řadový šestiválec. Jen do šířky trochu narostl. Právě z šestiválce si ale měl půjčit spoustu dílů, aby byla konstrukce co nejjednodušší a motor co nejspolehlivější.
U Mercedesu počítali, že nabídnou dokonce dvě varianty. Základem měl být model 800SEL, který měl nabídnout 490 koní a 750 Nm. Nabídku by zastřešoval silnější motor s výkonem 680 koní a točivým momentem 800 Nm. Myslím si, že taková pohonná jednotka by přezdívku Mamut vystihla báječně.
Bylo by to úžasné, ne? Určitě jste se už také, stejně jako já, zasnili, jaký koncert by se rozehrál po přišlápnutí plynového pedálu. Vrcholem ovšem nakonec byl model 600SEL s dvanáctiválcem a v dnešní době downsizingu se podobně mamutího benzinového motoru nedočkáme.