Článek
Ferrari F40 (1987)
Celý příběh superFerrari začíná u bájné F40, posledního auta, na jehož vývoj osobně dohlížel samotný „Commendatore“ Enzo Ferrari. Přišlo právě včas, aby s ním automobilka oslavila své čtyřicáté narozeniny ve velkém stylu. F40 bylo totiž v podstatě závodní auto (vývojově vycházelo z 288 GTO připravované pro drsnou rallye Skupiny B) určené na silnice a automobilka ho stavěla tak, aby bylo – podle jejích slov – „velmi rychlé, sportovní a extrémně spartánské“.
Spartánské vzezření se rozhodně povedlo. V interiéru auta nebyly naprosto žádné zbytečnosti – jen volant, manuální převodovka, pedály a závodní sedadla. Nic, co by zbytečně přidávalo hmotnost, a auto tak zpomalovalo. Nebo nedejbože zvyšovalo pohodlí. O rychlost se pak staral dvakrát přeplňovaný 2,9 V8 s výkonem 478 koní, což byla na svou dobu rekordní hodnota. Při hmotnosti 1,1 tuny uměla F40 rozpoutat hodně divoké divadlo, ze kterého i zkušenějším řidičům běhal mráz po zádech. Není divu, že je z něj dnes taková modla. Je to totiž dokonalý protilék na všechna ta současná pohodlná, přívětivá a nezáludná auta (nebo na konkurenci jménem Porsche 959). Jeho obliba byla extrémní, proto místo původně plánovaných 499 kusů vyrobila fabrika hned 1 311 exemplářů.
Ferrari F50 (1995)
Ferrari F50 věnované padesátinám značky je přesně ten typ auta, které buď milujete, nebo nenávidíte. Jedni na ni zkrátka nedají dopustit, jiní si zase skálopevně stojí za tím, že tenhle stroj nesahá F40 ani po blatníky.
Nenechte se ale zmást o něco konzervativnějším vzhledem, F50 je Ferrari každým coulem. F40 byla sice postavena jako závodní auto, F50 k tomu však také nemá daleko – její 4,7l atmosférický V12 (F40 naproti tomu měla dvakrát přeplňovaný V8) byl přímo odvozený od 3,5l V12 ve Ferrari 641. To znamená, že kořeny této strojovny o výkonu 520 koní byste vystopovali až do auta, které soutěžilo ve Světovém šampionátu Formule 1 a se kterým jezdili Alain Prost a Nigel Mansell. Motor samotný vážil pouhých 198 kilogramů.
Podle mnohých to byl v kabině takový masakr, že motor svými silnými vibracemi a nehorázným randálem působil, jako by byl silentbloky připevněný přímo k vaší páteři – tedy alespoň pokud bychom parafrázovali jednoho britského novináře… Trumfem v rukávu by do budoucna pro F50 mohl být i fakt, že její výroba byla striktně omezena na 349 kusů, kdežto F40 se vyrobila ve více než 1 300 exemplářích.
Ferrari Enzo (2002)
V tomto případě o kvalitě snad ani nemůže být pochyb – Enzův pojízdný pomník nemohl být špatné auto, vždyť měl na jeho vývoji lví podíl sám Michael Schumacher. Když ovšem svět poprvé spatřil tento vůz, byl poměrně překvapen. Jednak proto, že vůz nenesl klasické označení F plus číslovku z narozeninového dortu Ferrari, ale také proto, že ostře řezané Enzo vypadalo přeci jen trochu nezvykle.
Stejně jako v případě F40 a F50 ho sice navrhovali u Pinifariny, jenže design z pera svérázného návrháře Kena Okuyamy byl do značné míry ovlivněn nově postaveným větrným tunelem Ferrari, do kterého v Maranellu investovali nemalé prostředky. Díky tomu se například zjistilo, že zadní křídlo vlastně není potřeba, a že by auto dokonce spíš brzdilo. Přítlak generoval hlavně samotný tvar auta, jeho podlaha, a zejména také obří zadní difuzor. Pohotovostní hmotnost sice byla nějakých 1 500 kilogramů, ve vysokých rychlostech to ale přítlak byl schopen vyhnat skoro až na dvě tuny.
Další zajímavostí je, že Enzo bylo prvním vozem nové „mileniální“ éry, které dostalo zbrusu nový motor. Šestilitrový dvanáctiválec F 140 B sice vznikl na základech osmiválce z Maserati Quattroporte (což je velmi dobrý základ, mimochodem), dokonce i vrtání je kupodivu stejné. Jinak je to ale pravověrný moderní V12 Ferrari produkující 660 koní. Na to tehdy nikdo nestačil – V10 v Porsche Carrera GT měla 612 koní, kompresorová V8 v Mercedes-McLarenu SLR 626 koní, ale i V12 Pagani Zondy F měla 602 koní. Každopádně nešlo jen o pojízdný narozeninový dort, šlo o milník. Ferrari jich vyrobilo 399 kusů každý s cenovkou přes 15 milionů korun.
Ferrari LaFerrari (2013)
Pro ty, kteří se už oklepali ze jména „Ferrari Enzo“, přišlo další překvápko – „Ferrari, To Ferrari“, tak se dá totiž volně přeložit název Ferrari LaFerrari. Má jít doslova o definici značky.
Podle mnohých však jméno LaFerrari tento stroj nese právem – částečně také proto, že podle všeho jde o úplně poslední Ferrari s uprostřed uloženým motorem V12. Ten sám o sobě dokázal z objemu 6,3 litru vydolovat téměř 800 koní, ovšem spolupracoval ještě s jedním elektromotorem a také se systémem KERS odvozeným z Formule 1. Na stovku vůz tato impozantní pohonná soustava vystřelila za méně než 3 sekundy, dvoustovka zabrala pouze 7 sekund a dosažení magické rychlosti 300 km/h bylo otázkou pouhých 15 sekund.
LaFerrari pak vyčnívá i po stránce designu – a teď nemyslíme jen tu zamračenou příď. Design LaFerrari si v Maranellu navrhovali úplně sami v oddělení Centro Stile a nikoliv u Pininfariny jako dříve. Vzniklo celkem 500 kusů kupé a 210 exemplářů otevřené verze LaFerrari Aperta.
Které „narozeninové“ Ferrari je váš favorit? Je třeba myslet na to, že každé z vyjmenovaných aut bylo postaveno za jediným účelem – aby na silnici patřilo vůbec k tomu nejrychlejšímu, co můžete potkat. Všechny vozy navíc ztělesňují vrcholné technologie své doby, a každé z nich tak má pro automobilku z „Údolí supersportů“ neoddiskutovatelný význam.