Článek
Firmu Ducati založil Antonio Cavalieri Ducati se svými třemi syny, Adrianem, Marcellem a Brunem už v roce 1926. Zpočátku se však věnovali něčemu docela jinému než motorkám – jejich továrna v Boloni produkovala elektronky, kondenzátory a další komponenty rádií. Dařilo se jim natolik, že v roce 1935 přesunuli továrnu do části města Borgo Panigale. Všemu rozkvětu však učinila přítrž druhá světová válka, kdy nacisté změnili výrobní zaměření na dělostřelecké náboje, čímž fabrice Ducati zajistili pozornost spojeneckých bombardérů. Zničená továrna v chudé poválečné Itálii neskýtala trojici bratrů žádné velké šance k obnovení výroby. Náhle se však objevila zcela nová příležitost.
Motor pro F1 byl skutečným uměleckým dílem
Hned po válce představil Aldo Farinelli svůj nový přídavný motor „Cucciolo“ (italsky „štěně“ kvůli specifickému zvuku), který pomohl postavit Itálii zpět na kola (i když zatím jen dvě). Zpočátku se prodával samostatně, aby si ho majitelé mohli přimontovat na vlastní bicykly, brzy však podnikatelé začali představovat své vlastní stroje s již nainstalovaným motorem. Mezi nimi byla i značka Ducati a jejich prvním motocyklem se tak v roce 1950 stal de fakto bicykl doplněný 48 ccm motorem Cucciolo a palivovou nádrží, který vážil celkem 44 kg a rozjel se až na 64 km/h. Výroba postupně nabírala na obrátkách a objemu a v roce 1960 se Ducati zapsalo do historie s nejrychlejší vyráběnou motorkou s objemem 250 ccm, která uháněla až 160 km/h. To navnadilo Ducati natolik, že se pokusili zkonstruovat svůj první motor pro Formuli 1.
Fabio Taglioni, motorář Ducati, z jehož pera a pravítka vzešel motor F1 V8
Nahrála jim zásadní změna pravidel pro motory. Sezóna 1960 totiž připravila královnu čtyřkolového motorsportu o životy hned tří jezdců (Chrise Bristowa, Harryho Schella a Alana Staceyho), což přinutilo činovníky F1 zakročit a zmenšit objem motorů z 2,5 litru na 1,5 litru. To zaujalo Fabia Taglioniho, konstruktéra Ducati, který se vrhl do návrhu nové pohonné jednotky. Výsledkem byl V8 s objemem 1,5 litru a desmodromickým rozvodem (místo pružiny zavírá ventily druhá speciální vačka). Měl výkon 170 koní na klice, což z dnešního pohledu nezní jako moc, ale tehdy šlo o velmi konkurenceschopné číslo. O motor projevil zájem tým OSCA-Maserati, kterému však zároveň chyběly peníze, aby si jednotku Ducati mohl dovolit. Vývoj tedy skončil u jediného funkčního prototypu a Ducati se rozhodlo držet už pouze dvou kol. Následné úspěchy značky potvrdily správnost tohoto rozhodnutí, jejich F1 V8 však zůstává krásnou raritou, na kterou by byla škoda zcela zapomenout.