Článek
Je však otázka, co považovat za zlozvyk. V dnešní době posilovačů řízení a aut, která „neplavou“ v rychlostech nad 100 km/h, si zkrátka to pohodlíčko uděláme a opřeme si loket o dveře, ruku občas nonšalantně „odložíme“ na horní hranu volantu... Druhá ruka pak zpravidla spočívá na loketní opěrce, případně na řadicí páce. A je dost možné, že nebudete zrcátka sledovat tak bedlivě, jako když vedle vás seděl instruktor. Nebo když vám na krk dýchal komisař.
Zajímavostí je, že u každého desátého řidiče se zlozvyky začnou projevovat již týden po zkouškách. Dále nikoho nepřekvapí, že zlozvyky přiznají spíš ženy než muži. „Popel na hlavu“ si vysype takřka každá druhá žena, kdežto u mužů je to stěží třetina. Nicméně drtivá většina z nich si byla vědoma svých největších neřestí – ženy připustily „lovení“ věcí v kabelce; kdežto muži, ač jistě neradi, připustili jízdu na červenou a „nedodržování rozestupu“. Nebo také lidově řečeno „lepení se na zadek“…
Dalšími oblíbenými zlozvyky bylo ještě „zapomínání“ na bezpečnostní pás a zarputilé držení se v prostředním pruhu – který by se správně měl využívat jen po nezbytně nutnou dobu. Štěstí, že prostředních pruhů v Česku zase tolik nemáme.
Ty další, skoro „fajnšmerkovské“ zlozvyky jako obracení na křižovatce, „myšky“ a riskantní předjíždění se začínají projevovat zhruba kolem pátého měsíce po získání řidičského oprávnění. Takže ano, jako prasátka jste (jsme?) začali jezdit ani ne půl roku po získání řidičáku. Úsměvné je, že těchto specialit si jsme vědomi a většina z nás je dokonce i přizná.
Své k tomu má co říct i David Carter z asociace AAH (něco jako naše 112, pozn. red.): „Většina motoristů si své zlozvyky uvědomuje, naštěstí však převažují ty neškodné. Přesto apelujeme na to, aby se řidiči měli před ostatními na pozoru a zejména pak sami před sebou, neboť jen chvilka nepozornosti může mít na silnici vážné následky.“
Shrnutí? Situace, zdá se, nevypadá tak černě, jak jsme se možná báli. Chce to jen se k sobě navzájem chovat vstřícně a občas se snad i vcítit do role druhého. Protože aut na silnici denně potkáme stovky, a každý z nás prošel jinou autoškolou, má za sebou jiné zkušenosti, nebo taky den v práci. A i to je potřeba občas zohlednit, protože i když někoho zasypete salvou nepublikovatelných výrazů, jemu se to mohlo zdát v danou chvíli jako to „menší zlo“, jak se lidově říká. Můj otec vždycky říkal: „Vždycky musíš na silnici počítat s tou nejhorší variantou. Vždycky.“
Držení volantu v poloze tři čtvrtě na tři nikomu nutit nemůžeme, dnes se to vyplatí snad jen na točité okresce nebo na okruhu. Mimochodem – nikdy jsem nechápal, proč děda vždycky tak srandovně držel volant ve svém favoritu. Když jsem pak poprvé řídil felicii bez posilovače, pochopil jsem to. Prostě to nešlo jinak, člověk se musel plně soustředit a v té pseudopoloze „za dvacet minut čtyři“ měl mnohdy i lepší cit.
Dnes už máme posilovač ve standardu, mnohdy i hlídání mrtvého pruhu, radary, lidary a další. To ale neznamená, že bychom měli řízení zanedbávat, protože ta nejdůležitější součástka se vždy bude nacházet mezi volantem a sedačkou. A její obrovská výhoda je, že je pružná. Může se zlepšovat. A málokdy se porouchá.
Špatného řidiče často poznáte na první pohled
Občas neuškodí si také něco přečíst, ať už máte řidičák trochu ošoupaný, nebo vám na něm ještě ani „nezaschl inkoust“. Za sebe můžu doporučit knihu Jak řídit od závodníka, kaskadéra a Stiga z povolání Bena Collinse. Je napsána zábavnou formou a člověk si hned uvědomí, jak jsou důležité třeba bezpečné rozestupy – člověk se až zarazí, jakou vzdálenost za vteřinu na dálnici urazí. „Blbá vteřina,“ říkáme si, ale udělá to hodně. Co dál? Snad jen – udělejte si pohodlí, malinko ztlumte hudbu a občas se do toho zrcátka fakt podívejte. A pokud se naučíte být, jak by řekl Collins, „jako počítač, který si neustále aktualizuje informace o svém okolním prostředí“, budete v klidu. Jo a ten mobil prosím vás odložte do kabelky, milé dámy. Ideálně ještě než vyjedete.