Článek
Včerejší večerní briefing pro závodníky a řidiče doprovodných aut byl o třech zásadních věcech. Tou první byla vážná nehoda dvou Optimusů, které se nabouraly pár metrů před cílem na úplně rovné pláni v rychlosti blížící se maximálce. A o tom, jak jsou tyhle stroje rychlé, jsme psali ZDE. Jen zázrakem se nikomu nic nestalo, byť obě auta skončila v kotrmelcích. Nechybělo moc a mohlo to odskákat ještě auto novinářů.
Když jsem pak dnes ráno viděl obě auta naložená na kamionu, bylo mi jasné, proč se tohle nikdo nepokoušel opravit. Bohužel to znamenalo i konec dosud vedoucího závodníka Dominiqua Laureho a bývalého ruského řidiče Kamazu Sergeje Kuprianova. „Děkujeme společnosti MD Racing, která Optimusy staví, že jsou jejich stroje tak bezpečné,“ řekl doslova Jean-Louis Schlesser. A o pár minut později připojil varování, tedy druhou zásadní věc: „V zítřejší etapě jsou extrémně měkké duny, dejte si na ně pozor.“
A když říkal měkké, myslel tím opravdu měkké. „Ještě se mi nestalo, abych zahrabal celé přední kolo. A tady se to stalo ani nevím jak. Vyhrabával jsem motorku holýma rukama, abych o pár kilometrů později zahrabal celé zadní kolo a znovu ztratil spoustu drahocenného času. A taky sil,“ řekl v cíli Lukáš Kvapil, který i tak dokázal dojet druhý. A protože problémy měli vážně téměř všichni motorkáři, poskočil dopředu o pět míst na celkovou dvaadvacátou příčku.
Lukáš Kvapil s každou etapou šplhá nahoru, jeho cílem je Růžové jezero
„Nemá smysl se ale radovat dopředu. Dnes jsem míjel ošklivou nehodu motorkáře – byl to kluk, co jel v první desítce. To pak člověku trochu vezme vítr z plachet,“ doplnil Kvapil ještě předtím, než odevzdal motorku mechanikovi. V dunách se zahrabali i oba slovenští závodníci, ale shodně varují, že to pravé peklo ještě přijde. „Zítra a pozítří jsou dvě nejtěžší etapy, všechno je relativní,“ říká krátce Martin Benko, který se společně s dalšími dvěma závodníky přetahuje o třetí pozici průběžného pořadí; jsou od sebe patnáct minut. A Ján Zaťko dodává: „Teď to bude i o štěstí.“
To dnes chybělo Tomečkovi, který se sice jako jeden z mála nezahrabal v dunách, ale zhruba v první třetině etapy ho zastavily rány od uložení pravého předního kola. „Vylomilo se uložení tlumičů, únavová věc,“ vykládal v cíli. „Sundal jsem tedy tlumiče i vylomené železo z rámu, hodil vše na korbu a pokračoval v závodě. Ztratil jsem tam nějakých deset, patnáct minut. Není to nic fatálního, půjde to opravit, ale přece jen jsem musel jet dalších asi tři sta kilometrů pomaleji, navíc jsem pak docela dlouho hledal jeden průjezdný bod. Tohle všechno ale k závodění patří… Na začátku etapy jsem se honil s Belgičanem Noelem Essersem, co jede na Manu (mimochodem Essersovi je přes sedmdesát, je to bývalý řidič kamionu, co má dnes flotilu 3 500 nákladních aut a zaměstnává 7 tisíc lidí). Jeli jsem 150 km/h bok po boku, pak přišly technické pasáže a on povolil. O pár kilometrů později na mě troubil, když jsem opravoval. A pak jsem zase míjel já jeho, měli sundané kolo a opravovali pro změnu oni…“
Tomeček urval zavěšení, mechanici měli v noci co dělat…
No, a konečně tou třetí věcí, co Schlesser říkal, bylo varování pro řidiče doprovodných aut, která jela jinou trasu než závodníci: „Dnes to bude dlouhé a náročné, buďte opatrní.“ A nelhal. Nevím, kdo navrhoval Mauretánii, jestli Pánbůh, Mohamed nebo obyvatelé planety Magrathey (viz. Stopařův průvodce po galaxii – ano, ještě pořád poslouchám tu audioknihu), ale tady si moc záležet nedali. Nekonečně dlouhá rovná pláň, na ní silnice natažená podle pravítka a jediným rozptýlením byly neočekávané díry, velbloudi se sebevražednými sklony a dvě rozestavěná města, co od sebe leží asi dvě stě kilometrů. Teprve na posledních sto kilometrech z celkových sedmi set se krajina dramaticky změnila, téměř z ničeho vyrostly stolové hory. A mezi nimi, poblíž Amodjaru, je i bivak, kde se bude dvakrát nocovat. Zítřejší devátá etapa se totiž jede opět v takzvaném pytli. „Start bude v horách a v kamení, potom přijde písek, pak bude asi sto kilometrů dun a nakonec zase písek a drobné duny,“ říkal Schlesser na večerním briefingu. Etapa bude dlouhá 374 kilometrů. Ta následující, jedenáctá, pak slibuje něco podobného, jen bude ještě o sto kilometrů delší. O obtížnosti závodu Africa Eco Race nelze pochybovat.
Ani o tom, že Mauretánie je divoká země. S každou ujetou stovkou kilometrů směrem do vnitrozemí se stupňuje chudoba. Chatrče, pár zděných domů a odpadky po kolena. Děti běží kolem aut a žebrají. Když jsme jim rozdali naše obědy a přidali pár láhví limonády, strhla se o ně rvačka. Nafta i benzín tady přitom stojí víc než pětadvacet korun za litr a snad každý dospělý má v ruce mobilní telefon. Bivak je zabezpečený víc než kdy jindy, snad i proto, že nejbližší vesnice leží jen pár kilometrů daleko. Tohle je Afrika, jak ji běžní turisté nepoznají. A závodit tady, to je opravdová výzva.
