Článek
Od útlého dětství jsem měl rád auta. S tím se asi narodíte a nedá se na tom nic dalšího měnit. Dnes chci rozebrat něco jiného a zajímá mne, zda to mnozí z vás máte taky tak.
Někteří z nás touží celé dětství po jednom automobilu a ten sen si nakonec přeci jen splní. Stojí je to spousty sil, energie a odříkání, ale jejich vysněný Jaguar E-Type, Caterham Roadsport nebo Ferrari F360 Modena najednou stojí před domem. Nebo lépe řečeno, spíš stojí v pronajatém podzemním parkovišti, jelikož jim stačí malý nájemní byt, stan či velká krabice od ledničky. Drží přece konečně v ruce klíček od dětského snu, onoho červeného ferrari. A stačí jim bydlet v létě někde pod stanem a v zimě u dobrého kamaráda. Protože jak se s oblibou říká, s domem závodit nejde, ale s autem ano!
Pak jsou i tací, kteří ani tak úplně automobilový sen nemají, ale mají ke svému plechovému miláčkovi až nezdravě personifikující vztah. Psa, kočku ani dítě byste za nic na světě neprodali. Proč stejnou myšlenku neaplikovat na věci? Protože jsou to přeci jen věci! A auta jsou věci. Jenže z nějakého iracionálního důvodu v nich (nejen) tahle skupina bláznů do aut vidí něco víc a mají k nim pouto. Vytvářejí si s autem dlouhodobý vztah, ač to může znít perverzně a úchylně. Obdivuji jejich příběhy. Například Irvin Gordon z Long Islandu v USA, najel 3.000.000 mil ve Volvu P1800. A stále s ním najíždí velké vzdálenosti a pečlivě se o něj stará. Některý z našich prarodičů stále jezdí s 50 let starou Škodou 1000 MB, kterou dodnes udržuje jako svoje jediné auto. Tihle podivíni mají moji úctu. Nakonec podobný osud postihlo moje vůbec první sportovní auto, které jsem si kdysi koupil a nyní ho zase mám zpět– MGB GT. Kdyby ho první majitelka neudržovala přes 20 let, kdoví co by se s ním potom dělo. Měnilo by majitele, a nakonec by skončilo někde na šrotišti jako drtivá většina aut z raných sedmdesátých let. Buďme šťastni za tuto možná trošku nudnou skupinu bláznů do aut, protože právě u ní dozrávají klasické automobily.
Představte si, že já patřím ještě do hůře postižené skupiny. Já mám těch snů příliš mnoho. Žádný z nich nebyl nikdy tak intenzivní, zato se moje automobilové chutě různě mění a míchají. Dokonce jsem schopen (a to se opravdu stalo) koupit jedno úplně stejné auto dvakrát po sobě! To byl právě Seb, naše MGB, kterého jsem se před lety potupně zbavil. Naštěstí jsme zůstali s novým majitelem kamarádi a auto se mohlo dílem osudu loni zase vrátit zpět. Naše skupina, kam patřím právě já, je velmi složitá. Dokážeme se omezit jinde a obrazně spát v létě pod tím stanem. Dokážeme vynaložit víc peněz, než bychom si podle chytrého finančního poradce mohli dovolit na to pravé auto snů. Jenže ten sen nám nevydrží věčně. On se nám po čase rozplyne a zatoužíme po dalším. A tak to jede pořád dokola. A mezitím si vždycky, alespoň já konkrétně namlouvám, že s tím či oním konkrétním autem si vytvářím vztah, který nikdy nekončí.
Naštěstí se snílkovi, jakým jsem právě já daří obklopovat dalšími podobnými blázny a vzájemně se utvrzujeme v našich nových automobilových objevech z inzerátů. Díky tomu jsem v životě koupil a prodal už vážně hodně aut. Moje nejdražší polovička a ani ženy či dívky mých kamarádů to nechápou. Jeden měsíc totiž přivezu domů svůj vysněný automobil, o kterém musela poslouchat ty nesmírně otravné řeči celý předchozí půlrok. Pak si ho piplám, jedu s ním na různé srazy, zažijeme i společné výlety, pikniky, ba i okruhové dny. A jednoho dne je fuč. Milované auto, na které už si celkem i zvykla je prodané a celý otravný proces začíná nanovo. No, nejsem já „divnej patrón“? To není žádná teorie, tyhle věci se v mé hlavě a pak i v garáži skutečně dějí.
Během jara jsem prodal dvě svá auta. Měl jsem je rád. Jedno bylo červené a druhé oranžové. Myslím, že není těžké odhadnout, o která auta šlo, protože je vidíte na doprovodných obrázcích. Ještě si je tu na nové Garáži pěkně a dopodrobna rozebereme někdy příště.
Toyota GT86 byla moje vysněné auto přesně v roce 2012, kdy jsem jí poprvé mohl řídit v srovnávacím testu s původní „Hachiroku“ AE86 jako dodatečný řidič. Fotili jsme materiál s kamarády pro Auto Motor a Sport Classic a já tu perleťově bílou GT86 nemohl dostat z hlavy. Byla skvělá, ale za nějakých 839.000 Kč tehdy taky pro mě vyloženě nedostupná. Její hravá povaha, čitelný náznak přetáčivosti na výjezdech ze zatáček a perfektní jízdní pozice mě donutila tohle auto dřív nebo později mít ve své garáži. Rok s GT86 prověřil, že oranžové auto je skvělé, navíc s unikátním charakterem sporťáku v záplavě rychlých hot-hatchů. Jakmile její smysl pochopíte, zůstanete polapeni v síti japonské kultury, převážení Tofu po klikaté horské silničce a v pouličních závodech. Jenže na to poslední je trochu pomalá. Výkon a projev motoru Subaru FA-20 taky zůstal od doby představení onoho auta tím nejkontroverznějším tématem o jakém se v souvislosti s dvojčaty debatovalo. Já říkám, že GT86/BRZ je fantastickým polotovarem, ze kterého lze uvařit recept dle vlastních chutí a snů. Ale stojí to další peníze pochopitelně.
Tím druhým autem bylo červené BMW Z3 Coupe 2.8 alias klaunova bota. Vůbec se mi jí prodávat nechtělo, protože jen pohled na rozšířené blatníky a usednutí do kvalitně polstrovaných černých kožených sedadel sportovního BMW z těch velmi dobrých časů, mě pokaždé fantasticky vylepšil náladu. Ale má dnes dobrého nového majitele, který na něj bude mít čas. Měl Z3 Coupe v hledáčku svého vysněného auta pekelně dlouho a užije si ho asi i líp než já sám. A z toho mám velkou radost. Přiznávám, dost mě tohle auto chybí, a ještě si o něm na Garáži něco intimnějšího povíme.
Ta moje soukromá garáž nicméně nezůstala dlouho poloprázdná. To jste pochopili správně už před několika odstavci, kde jsem se snažil vylíčit můj typ diagnózy. Poslední dva týdny jsem byl jako v transu. Chtěl jsem malé žluté auto. A koupil jsem si malé žluté auto. Nakonec úplně jiné žluté, než pro které jsem původně jel na prohlídku až do Maďarska. Objevilo se nakonec zcela nečekaně doma, v České republice. Má méně válců než Z3 Coupe a dokonce ještě méně výkonu než slabé Toyobaru, zlými jazyky (dvěma mými kamarády) přezdívané „Slowbaru“. A přesto je skvělé a stalo se jedním z nejlepších automobilů, které jsem kdy vlastnil. Pravděpodobně se dostává i do vlastního žebříčku těch nejlepších třech aut, která jsem kdy řídil. Jaké je to auto? Seba (MGB GT) a Sally (911 Carreru 2) doplnil Lotus, který dostal nakonec dost jednoduchou přezdívku „Žluťák“. Továrna ho v roce 2005 pojmenovala Elise 111R. Váží 860 kg a jeho motor Toyota umí točit až 8500 otáček/min. Samozřejmě je to Eliška, ale moje drahá tvrdí, že lotus si zaslouží mužské jméno, navíc když je to takový hbitý gymnasta. A dát tomu našemu jméno Eliška by nebylo originální. Již zaznělo kdysi v roce 1995 při slavnostním představení první generace Lotusu Elise, kdy se v zbrusu novém zeleném sporťáku objevila i vnučka tehdejšího šéfa Lotusu, Eliška. „I am Elise“ bylo ústředním mottem při představení vozu.
A vážení přátelé, „I am Elise fanboy“ chce se mi rozhlásit široko daleko. Po necelé tisícovce ujetých kilometrů na našich silničkách jsem dospěl k názoru, že asi už jiné auto nechci a ani nepotřebuji. Ovládá se dokonale, ale my si to později celé rozebereme pořádně v samostatném článku. Mám z ní radost. A ta radost mi dozajista už kvůli žalostnému stavu zůstatku na bankovním účtu vydrží velmi dlouho. A vůbec se současnou garáží teď po letech vážně nechci už vůbec nic dalšího dělat. Nebo se zase obelhávám a po nějakém uplynulém čase zase moje automobilové srdce zatouží řídit něco úplně jiného? Proč zase zálibně sleduji poslední videoreportáže na youtube o nové Alpine A110 a proč mě tak moc zajímá Porsche 911 GT3 s manuální převodovkou? Vidíte, je to nevyléčitelné!