Kde hledat ty nejlepší silnice? Vyražte do Alp

Není to zrovna po cestě do Rakouska nebo Švýcarska, ale Riedbergstrasse je v dosahu západních rakouských průsmyků (Silvretta, Arlberg) a určitě stojí za návštěvu. Silnice je otevřená celoročně, pouze výjimečně se v zimních měsících může stát, že narazíte kvůli sněhové kalamitě na závoru. V létě jsou v Riedbergu pro změnu cyklistické zácpy, tradiční úkaz, se kterým člověk musí na alpských silničkách počítat.

V tomhle konkrétním případě si ještě přičtěte hustší dopravu, protože Riedberg se táhne z Německa až do Rakouska. Ne, že by to tedy byla mezinárodní tepna, silnička je místy dost úzká a zcela bez pruhů, takže oceníte dostatek míst na vyhnutí ve slepých šikanách. Náročnější lesní sekce však střídají táhlá esíčka, do kterých je krásně vidět, takže si můžete i trochu zařádit.

Pro milovníky vyhlídek je na Riedbergstrasse dostatek odpočívadel. Riedberg je navíc vyhlášeným rájem motorkářů, což zjistíte, když přijedete v říjnu. To se totiž v horském hotýlku Grasgehren koná velký jednostopý mejdan. Poté, co dojedete na vrchol (cedule mimochodem ukazuje o třináct výškových metrů víc, než kolik by měla), následuje kratší úsek lesem, po němž následuje pohodlnější, širší silnička, která vás dovede k rakouským hranicím. Odtud se dá pokračovat do Švýcarska, ale i dál do srdce Voralberska, které nabízí mnoho zajímavých silniček v okruhu několika desítek kilometrů (viz Silvretta).

Jestli pojedete do Rakouska přes Riedberg, určitě neminete silnici do Oberjochu, jehož historie sahá až do šestnáctého století, kdy jím projížděly koňské povozy se solí. Důležitost téhle obchodní stezky vám připomene řada ukazatelů, ale třeba i nádherně zdobené kamenné patníky. Kdo má víc času, může si udělat menší okružní jízdu, protože na křižovatce u Oberjochu se může dát na druhou stranu směrem na rakouský Gaicht. Nachází se tam další krásný průsmyk, který kombinuje rychlé přehledné úseky se zašmodrchanými vracečkami. Menší oklikou se pak dostanete k dalším průsmykům včetně moc hezkého Furkajoch (nezaměňovat se švýcarskou Furkou). V  téhle oblasti se vám průsmyky vyloženě staví do cesty, jsou otevřené většinou celoročně a nikdo po vás za průjezd nic nechce. Hotový ráj na zemi.

Jochpass je ideální na letní romantiku v kabrioletu. Silnička se líně obtáčí kolem kopců a nabízí jen minimální převýšení. Proto je taky vyhledávána rekreačními cyklisty. Nebojte se jich, zatáčky jsou tu spíš táhlé, takže máte dokonalý přehled o zbytku účastníků silničního provozu. Každoročně se tu koná veteránská rallye Jochpass Memorial. K nenáročné a lesíkem roubené klikatici se klasické vozy dokonale hodí. Pro vás to může být skvělá rozcvička před opravdovou alpskou smetánkou.

Berchtesgaden je kus Rakouska, který leží v Německu. Není divu, že tam stojí nechvalně proslulé Orlí hnízdo, kam tak rád jezdil Adolf Hitler. A k němu vede krásná silnička, která je ovšem pro běžné smrtelníky uzavřená (jezdí tam jenom autobus s turisty). Nezoufejte a namiřte si to přes Berchtesgaden k Rossfeldstrasse, úžasné vyhlídkové silničce, která se stáčí kolem dokola, takže vás po šestnácti kilometrech vyplivne skoro na stejném místě.

Je otevřená celoročně, ale její údržba stojí kraj nehorázné peníze, které chce po turistech. Dělá to pět eur za auto a řidiče, ale tahle investice se vám vyplatí. Asfalt je na Rossfeldstrasse jako samet, silnice je poměrně dost široká a na vrcholu vás čeká obří parkoviště s vyhlídkou až někam k Salcburku. Hlavně se tu ale skvěle jezdí.

Vracečky nejsou zrádné, a když už do nich vidíte, máte spoustu prostoru na to, abyste pořádně šlápli na plyn. I tady se jezdí veteránské závody, ale Rossfeldstrasse zažívala největší období své slávy v padesátých letech, kdy se tu jezdil jeden z největších německých závodů. Ne nadarmo je jedna z prvních zatáček téhle silnice pojmenovaná po závodnické legendě Seppu Gregerovi. Až budete v okolí Rossfeldstrasse, určitě se podívejte i k nádhernému jezeru Königsee nebo do obřích solných dolů v Bad Reichenhallu.

Ideální odbočka, kdybyste se někdy náhodou vydali na Mont Blanc (výlet stojí za to i navzdory často šíleným frontám před tunelem směrem nahoru). Cestou zpátky totiž ze Chamonix můžete sjet do Martigny a odtud přes průsmyk Svatého Bernarda do italské Aosty. Je to nádherná projížďka a vyhnete se tím placenému tunelu. Ten je ovšem na rozdíl od horské silničky otevřený celoročně, a nikoliv jen v období od června do září.

Tenhle alpský přechod pamatuje Kelty, Julia Cézara nebo Napoleonova vojska. Dneska vám bude povědomý hlavně kvůli jménu, které připomínají bernardýni chovaní v místním hospicu. V létě je můžete potkat, jak bezstarostně dovádějí na svazích. Nepleťte si ale tenhle průsmyk se San Bernardinem. Ten je na úplně opačné straně Švýcarska, cestou na legendární Stelvio. Tenhle "bernardýn" má na délku víc než sedmdesát kilometrů a nabízí od všeho trochu. Je to královské poježdění v úžasném prostředí, které graduje odbočkou na Malého „bernardýna“ (Col du Petit St. Bernard). Čekejte ale spíš kochání než jízdu na hraně. I když, pokud se nahoru vydáte hned první červnový víkend, je možné, že ve vlásenkách narazíte na obří kameny a kusy ledu. To je pak ten správný adrenalin.

Jedna z nejslavnějších horských prémií Tour de France (jelo se tu sedmatřicetkrát) dělá z průsmyku skrz pohoří Galibier jedno z nejvyhledávanějších putovních míst pro cyklisty každého věku a pohlaví. Ve spodní části si s nimi nemusíte lámat hlavu - silnice je široká a přehledná, takže na to můžete šlápnout a vychutnávat si velkolepý závod do vrchu, který mlčky sledují horské masivy kolem dokola. Jen musíte brát v úvahu popraskaný asfalt a chybějící svodidla a patníky. Silnice se k horským stěnám místy tiskne tak důvěrně, že sami raději dáte nohu z plynu.

Opatrnosti není nazbyt hlavně v posledních dvou stovkách výškových metrů, kdy se asfalt zúží na alibistickou jednosměrku plnou nepříjemných slepých zatáček. Právě v nich číhají k smrti vyčerpaní fandové Tour. Cestou nahoru je to o nervy, cestou dolů zase o brzdy. Galibier vrcholí v 2645 nadmořských metrech, takže se otvírá jen v letních měsících. Na oplátku však na horním parkovišti můžete potkat horské sviště, a když si vyšlápnete těch pár set metrů na vyhlídku, zazubí se na vás dech beroucí panorama divoce řezaných alpských masivů.

Kamenné patníky napravo, kamenná stěna nalevo. Silnice vypadá jako sluchátka, co jste právě vytáhli z kapsy - klubko, které nemá konec ani začátek. A přesto ho tak důvěrně znáte. Aby ne, Col de Turini jste na rally Monte Carlo viděli určitě alespoň stokrát. Projet si tuhle silnici na vlastní kůži je jako dojít do Mekky. Vaše něžná polovička víc ocení návštěvu Monaka nebo Nice, ale vám bude nejlíp tady.

Nic proti vyhlídkové jízdě po Azurovém pobřeží, ale když sjedete na Menton, brzy dorazíte do silničkového ráje. Cesta na Col de Turini zdaleka není jedinou zamotanou okreskou, co tu stojí za vyzkoušení, ale vy asi nebudete mít času nazbyt, takže neváhejte a jeďte rovnou na tu nejslavnější. Doporučujeme mít přitom s sebou spolujezdce, aby mohl pomáhat se sledováním, jestli za zatáčkou nečíhá nějaká dodávka. Místní řidiči se s předností zrovna nerozpakují, a tak je každý přejezd do sousedního pruhu potenciálním průšvihem. Na nádherně zakrojené vracáky a výhledy do čím dál hlubšího údolí nezapomenete. V létě si tu bohužel na WRC hraje požehnané množství řidičů, takže si erzetu pečlivě naplánujte. Přítelkyni nechte v hotelu a vyrazte ještě před svítáním.

Kolem trasy Merano-Bolzano je tolik horských silniček, že vám půjde hlava kolem. Většina je široká asi jako průměrný český chodník, nabízí absurdní převýšení a poměrně rozbitý asfalt. Gampenpass se od nich výrazně liší. Je totiž mnohem rychlejší a zužuje se jen asi na třetině celkové trasy. Jinak je to klasická dvouproudá silnice, kde se patřičně vyblbnete. Vzhledem k nízké nadmořské výšce je Gampenpass otevřen celoročně jako většina italských průsmyků v Dolomitech. Dostanete se sem snadno. Vykašlete se na přehlcený Brenner a jeďte přes rakouský Timmelsjoch. V létě je otevřený (červen-říjen) a těch pár eur, co zaplatíte, určitě stojí za další průsmykovou trofej.

Jestli měříte ostatní italské průsmyky podle slavného Stelvia, děláte správně. Průsmyk Nigra pojmenovaný nejspíš podle černočerných hvozdů, které protíná, je ale ještě trochu extrémnější. Pokud správně odbočíte a ocitnete se na původní silničce (odbočka je ve vesničce Prato all'Isarco), čeká vás převýšení až 24 procent. To z Nigra dělá nejstrmější kus asfaltu v celé Itálii. Pokud máte širší auto nebo nervózní doprovod, raději si nechte zajít chuť a vezměte to po novější, o poznání klidnější objížďce. Odtud se pak můžete napojit na Passo di Costalunga s nádherným jezerem a parádními výhledy na skalní masivy.

Silničky vedoucí do Cortiny d´Ampezzo jsou součástí slavné dolomitské panoramatické sítě, kterou Italové pospojovali u příležitosti zimní olympiády v roce 1956. V sezóně je tu celkem hustý provoz, ale odbočte na Passo di Giau. Potkáte tu spoustu motorkářů. Vědí, proč sem jezdí. Brilantně pospojované vracečky obklopené nádhernými štíty dolomit (skalní masiv Marmolada) nutí vytáhnout foťák stejně jako nádherně se otvírající údolí po cestě dolů. Tady by člověk bez problémů projezdil několik nádrží.

Na vrcholu tohoto průsmyku na vás čeká obrovské tyrkysové jezero, kolem něhož se volně pasou koně a krávy. Větší alpskou idylku si asi nelze dopřát. Přidejte k tomu srazy veteránů na místním parkovišti, jednou do roka opravdu velkolepou veteránskou rally, na kterou se sjíždějí klenoty ze širokého okolí, a několik hotelů nasázených kolem jezera. To kdyby se vám tu opravdu hodně zalíbilo.

Kolem jezera se dají najezdit desítky kilometrů. Na Silvrettu se dostanete buď z voralberské (Partenen), nebo tyrolské (Ischl) strany. Liší se jako den a noc – jedna vede širokým údolím, je přehledná a velmi rychlá. Druhá stoupá do kopce pořádně utaženými zatáčkami, které jsou výzvou pro každého řidiče. Bohužel tudy jezdí i velmi široké regionální autobusy, jejichž řidiči se najíždění do úzkých šikan nijak nebojí, takže si zvlášť po cestě nahoru dávejte pozor. A radši odbočte na odpočívadlo a udělejte pár fotek, než abyste supěli za pomalým karavanem.

Kdyby vám jízda přece jen nevyšla a neustále vás někdo brzdil, druhý průjezd se dá koupit s výraznou slevou. Ještě lepší je ale pořídit si týdenní permanentku na všechny lanovky v regionu za přibližně 30 eur, protože pak máte v ceně i neomezené ježdění na všech průsmycích. A že jich v okolí je! Třeba Flexen s úžasným tunelem vysekaným do skály nebo osiřelý Arlberg (všichni totiž už pár let jezdí placeným tunelem), kde vidíte kilometr dopředu a po ránu nepotkáte ani živáčka. Jestli pojedete do Švýcarska, určitě zastávku ve Voralbersku zvažte. Na lezení po horách a ježdění po kopcích je to skvělá volba.

Snad vůbec nejslavnější horská silnička v Evropě. Na délku má necelých padesát kilometrů a pomyslným vrcholem je samozřejmě císařská vyhlídka, kde můžete kromě ochočených horských svišťů okukovat i spoustu exotických sporťáků, jejichž majitelé je vzali na projížďku. Grossglockner je široká, přehledná a skvěle udržovaná silnička. To se odráží nejen na vyšší ceně, ale taky na neustálých zácpách. Potkáte tu houfy motorkářů, testovací jezdce, karavany, prostě všechny.

Doporučujeme výlet ve všední den a ve velmi brzkých ranních hodinách. Jedině tak si alpskou legendu opravdu vychutnáte. Víc se nám líbí cestou do Alp, kdy přijíždíte směrem od Ferleitenu a končíte v pohádkově kýčovitém Heiligenblutu s úžasným výhledem na Grossglockner.

Tenhle rakouský průsmyk vede k vůbec nejvyšším vodopádům v Alpách, které z hor pumpuje řeka Krimml, jež jim také dala jméno. Pro vás to znamená hustou dopravu o víkendech a nutnost zaplatit osm eur u mýtné brány. Platí se ale naštěstí za den, nikoliv za průjezd, takže si jízdu klidně můžete několikrát zopakovat. Udělejte to už kvůli výhledu na vodopád. Z horního parkoviště k němu za slabou hodinku dojdete, ale je krásně vidět i ze silnice.

Povrch je bez chybičky, trasa velmi široká a stoupání není nijak brutální, takže je všude vidět a do vraceček lze najíždět až překvapivě velkou rychlostí. Na rovných úsecích se dokonce dá i předjíždět, ale lepší je se autobusům a cyklistům vyhnout úplně. Vyrazte nad ránem a jedinou společnost vám budou dělat krávy (doporučujeme na ně netroubit, protože pak se často z flegmatického tvora stává splašená dělová koule).

Pokud jedete přes Salcburk a nechcete to střihnout přes Grossglockner, postaví se vám tenhle průsmyk vyloženě do cesty. Kdo hledá kromě ježdění i nějaké to turistické povyražení, nemůže tudy neprojet. Otevřeno je celoročně, ale zábavní areál s vodním světem letos zahájí sezónu až koncem června. Jeho návštěva je alternativou k chození po kopcích nebo návštěvě některé z vyhlášených restaurací. Až vyčerpáte místní možnosti, vesele pokračujte přes údolí Zillertal a Innsbruck do Itálie.

Tenhle průsmyk se nachází na trojmezí Salcburska, Štýrska a Korutan, uprostřed nádherné přírodní rezervace. Za celodenní vjezd na Nockalmstrasse utratíte šestnáct eur, což je dost i na rakouské poměry, ale stejně to zvažte. Kromě projížďky po nádherné, skvěle udržované silnici, se totiž dá nahoře nádherně pochodit, přičemž v létě (v zimě je Nockalmstrasse zavřená) se krajina hemží alpskou faunou včetně pískajících svišťů. Nejsou tak drzí jako ti na Grossglockneru, ale není problém je pozorovat i z bezprostřední blízkosti.

Z Nockalmu se snadno napojíte na A10 směrem na Gmünd, kde je jedno z nejúžasnějších muzeí vozů Porsche v Evropě. Z Gmündu se pak můžete vypravit po Malta Hochalpenstrasse k obří vodní nádrži, kterou přetíná dvě stě metrů vysoká přehrada. Nádherná cesta, kterou korunuje impozantní pohled. Osobně mám tuhle Maltu rád stejně jako Nockalm, ale ten u mě vyhrál předloni, když jsem k němu dorazil s Fabií RS cestou na setkání všech milovníků Volkswagenu GTI Treffen u Wörthersee. Bylo půl šesté večer, třicet minut před zavíračkou, ale v kase už nikdo nebyl. A tak jsem to risknul. Odměnou mi byla liduprázdná, mírně namoklá silnice a blbnutí daleko za hranicí rozumné jízdy. O rok později jsem se tam vrátil, tentokrát už za plnou cenu. A zase to stálo za to. Mimochodem, když po projetí Nockalmstrasse odbočíte na Predlitz-Turrach, užijete si i krátké 23procentní stoupání.

Kdybyste náhodou cestou přes Grossglockner chtěli zamířit do Itálie, můžete počítat rovnou s průsmykovým stereem. Jeďte přes Lienz a z něj směrem na Villach po silnici č. 100. Pokud neminete odbočku na Kötschach-Mauthen, máte vyhráno. Čeká vás parádní kličkovaná do zmíněné vesnice, která se dá bez problémů zvládnout i v noci a v zimě. Loni po Vánocích jsem několik dnů bydlel v jedné z horních vísek, takže jsem si tuhle lesní klikatici dával každý den dvakrát a nikdy mě neomrzela. Jedinečný důkaz toho, že hezké silničky číhají kdekoliv a ne vždycky se za ně musí platit.

Opravdový Plöckenpass ale začíná až nahoře, za nenápadnou odbočkou směrem na Itálii. Starší texty kritizují italskou část (popraskaný asfalt) a chválí tu rakouskou. Aktuální situace je ale zcela opačná. Italové nedávno z donucení celý úsek přetáhli novou vrstvou, zatímco ta rakouská po tuhých zimách kolabuje. Vede hustým lesem a na rozdíl od italské pasáže je celkem široká. Auto na ní ale při jízdě na hraně dost uskakuje, takže opatrnosti není nikdy nazbyt. Na italskou stranu vás zavede dlouhý tunel, za nímž se cesta správně po italsku zúží. Některé vracečky vedou skrz tunely, ve kterých není k hnutí. Tady už zábava končí a místy se musí jet krokem, aby na vás z druhé strany nebafnul Luigi s dodávkou. Výhledy do údolí jsou fajn a silniční architektura zaslouží poklonu, ale spíš než adrenalin vám tu naskáče husí kůže.

Ve skutečnosti jde o síť horských silniček, která byla v šedesátých letech postavena za účelem snazšího obhospodařování místních pastvin. Padesát kilometrů prvotřídní asfaltky křižuje svahy a spojuje hned několik vesnic. Taková legrace něco stojí, a proto necháte u mýtné brány přibližně sedm eur. Je to levnější, než se nechat vytáhnout nahoru lanovkou, protože k většině horských chat se dostanete právě po silnici. Provoz není hustý, takže stačí brát v úvahu všudypřítomné krávy a koukat pořád před sebe. Není to ale snadné, protože výhledy tu patří k nejhezčím.

Většina vrcholů okolo vás má 2500 a víc metrů a v kochání se tu nic nebrání. Místy dokonce chybí i patníky nebo svodidla, takže se kochejte s mírou. Zillertal nabízí nekonečné křiklavě zelené pastviny, tu a tam přerušené chrpově modrým plesem, a typickou alpskou architekturu. Hlavní trasy jsou dobře udržované, ale vzhledem k množství odboček můžete narazit i na uzounké stezky s brutálním stoupáním a děravým asfaltem. Právě prozkoumávání nejrůznějších zákoutí však patří ke kouzlu těchto končin. Pokud jenom projíždíte, jednoduše se napojte od Gerlosu, který vás vyplivne přímo u bran Zillertal.

Ve Švýcarsku můžete jet velký okruh skrz několik průsmyků a zakončit ho krátkým odskokem na Stelvio, nebo se můžete vykašlat na objevování toho nejlepšího kolem Andermattu a rovnou vyběhnout vstříc italským hranicím. Ale ne tak rychle... Abyste projeli opravdu nejzajímavějšími silničkami a nezdolali kvůli nim tisíce kilometrů, budete muset jezdit trochu křížem krážem. Doporučujeme sjet od Churu úplně dolů až na Julier, pak se vrátit přes Albulu, zamířit do Davosu a přes Flüelu se vydat na Ofen. Jen dvousetkilometrová trasa a přitom nabízí spoustu zážitků. Jen se nenechte zmást výpočtem na Google Maps – cesta se zastávkami na chlazení turba, focením panoramat a občerstvováním s přehledem zabere šest až sedm hodin.

Podobně intenzivní šňůry jako ve Švýcarsku jinde nezažijete a nejlepší je, že všechno je hrazeno prostřednictvím švýcarské dálniční známky. Je sice drahá, ale lepší investici už ve své řidičské kariéře asi neuděláte. A s výjimkou šedivého okolí industriálního Churu je na co koukat i na běžných dálnicích. Švýcarsko v jakékoliv podobě je prostě povinná zajížďka, ať míříte v Alpách kamkoliv. Perfektní služby, perfektní silnice a možnost zahlédnout na silnici spoustu aut, která si majitelé pořídili pro radost. Taky byste to udělali, kdybyste tam žili.

Flüela se dá vyjet i sjet, ale většina lidí jede směrem od Davosu jen nahoru a pak se vrací, protože druhá část není tak přehledná a dobře udržovaná. To ale Čecha zvyklého na kočičí hlavy nemůže rozházet. Průsmyk je v rámci možností otevřen celoročně, nicméně dejte si pozor na jarní období, kdy se často otvírá až večer po západu slunce. Přes den totiž hrozí uvolňování lavin.

Směrem na západ k Andermattu mnoho lidí nejezdí, protože je prý ve Švýcarsku moc draho na přenocování. Jejich škoda, protože netuší, o co přicházejí. Nejenže se cestou rozcvičíte na Oberalpu, ale hlavně zjistíte, že kolem Grimselu a Furky, slavné dvojice, která bývá často vyhlašována za nejhezčí švýcarské silničky vůbec, je ještě spousta dalších lákadel. A ty lze krásně pospojovat dohromady cestou zpátky k italským nebo rakouským hranicím.

Grimsel je přehledný široký stoupák k obrovskému jezeru. Vašemu autu můžete pořádně naložit, protože téměř vždy vidíte za roh a máte k dispozici hodně prostoru. Po Furce je to vítaná změna. Silnice se vine po svahu a s každou další zatáčkou máte lepší výhled. Nahoře je v podstatě pořád sníh, takže se Grimsel zavírá už začátkem října a málokdy se otevře dřív než koncem června. Buďte proto při plánování dovolené ostražití.

Cestou zpátky si klesání protáhnete o průsmyk Gletsch, který vás dovede až do stejnojmenné vísky. Spolu s Furkou tvoří tyhle průsmyky jedno velké dvouhodinové dobrodružství, při němž projíždíte vracák za vracákem. Na ploše několika desítek čtverečních kilometrů je tu úplně všechno – nádherné tunely vytesané do skal, široké silnice, majestátné výhledy i zabijácky utažené vlásenky. Navíc se odtud snadno dostanete k průsmyku svatého Gottharda, slavné Via Mala, anebo průsmyku San Bernardino.

Dlouhý, ale velmi rychlý průsmyk, kterým si plně obhájíte takzvanou spodní cestu na Stelvio. Julier je dimenzovaný na opravdu značně silnou dopravu. Však také patřil k hlavním alpským cestám římského impéria, což dodnes symbolizují dva masivní patníky na vrcholu průsmyku. Zároveň ale stojí stranou dálniční sítě, takže se tu nemusíte bát žádných prostojů. Naopak... Vysokou rychlostí se budete proplétat pohádkovými vesničkami, nádhernými jezery a desítkami pastvin. Dá se tu jet tak rychle, že je skoro hřích plýtvat na řidiče takovou krásou.

Silnice nestoupá nijak dramaticky, takže vám bude dosažení vrcholu pár desítek minut trvat. Odtud je to pak překvapivý sešup krajinou, která připomíná padesát odstínů šedi – skály, šutry, suť v nejrůznějších podobách, lemující neuvěřitelné padáky, na kterých u běžných aut spolehlivě uvaříte brzdy. Julier je hodně oblíbený mezi motorkáři. Nahoře je velké šotolinové parkoviště, kde potkáte všechny možné národnosti včetně Čechů. A bonus? Pár desítek metrů od motorkářských hloučků se vyhřívalo Ferrari FF, které si majitel fotil proti panoramatu alpských velikánů. O podobná setkání není na švýcarských silničkách nouze. Z Julieru dorazíte do vesničky Silvaplana, odkud můžete dál klesat, anebo odbočit na Svatý Mořic a vydat se směrem k průsmyku Albula.

Tady pozor na zmatení pojmů! Existuje totiž placený tunel Sv. Gottharda, který pohltil veškerou nynější dopravu. Pak také novější a výrazně naddimenzovaný průsmyk se širokými pruhy a několika architektonickými libůstkami. A nakonec i původní silnička, která vede paralelně s tunelem a později navazuje na průsmyk Lukmanier. Pokud chcete vyzkoušet všechny, budete se okolo trochu motat, ale stojí to za pokus. Pak si to namiřte na Bellinzonu a Messoco, dojedete k nádhernému průsmyku San Bernardino. Nádherné utahováky v otevřeném údolí vás vytáhnou k malebnému jezeru a cestou dolů si to všechno zopakujete. Pokud máte namířeno ke Stelviu, je tenhle itinerář povinností.

Neskutečně klikatá, úzká a bohužel i hrbolatá silnička, která se proslavila v bondovce Goldfinger a některé hotýlky v okolí trasy z toho dodnes žijí. Není divu, že si ji filmaři vybrali. Nádherné panorama velehor a typická alpská krajina s bučícími krávami a horskými hotýlky (ten, co se jmenuje Belveder, určitě nepřehlédnete). Furka je ale hodně uzounká, na rovných úsecích se nachází řada vyhýbacích míst, kde musíte chtě nechtě dát přednost protijedoucím autům (nebo naopak, podle toho, kdo dřív přijel). Svodidla a patníky na spoustě míst zcela chybí, což v některých zatáčkách, zjevně dimenzovaných pouze na motorky a auta do čtyř metrů délky, značně zvyšuje tep. Furka je ale primárně kochací silnička, takže od vás nikdo nečeká, že budete lámat rychlostní rekordy jako svého času agent 007.

Jestli máte čas na další průsmyk do sbírky a třeba i nějaké to chození, odbočte po cestě na Grimsel u Innertkirchenu a vyjeďte si na Susten. I v létě vás tam čekají závěje a pořádná fujavice. Těsně před zdoláním vrcholu zjistíte proč. Susten totiž nabízí nejen působivé výhledy, ale i ledovec takříkajíc na dosah ruky. Vyberte si jedno z mnoha parkovišť a můžete k němu dojít po svých. Ostatním bude snad stačit fotka. Na rozdíl od jiných švýcarských průsmyků se nemusíte bát, protože odpočívadla jsou nejen na samotném vrcholu, ale i u zmíněného ledovce o dvě šikany níž. Jako obvykle musíte počítat s větším množstvím motorkářů, ostatně obří nápisy „bikers friendly“ na štítech penzionů zajistí, že se jich tu každé léto sletí celá hejna. Při sjezdech vás ale většinou džentlmensky pustí před sebe.

Nejvyšší švýcarský průsmyk je otevřený jen od června do října. A to jen v případě, že nahoře zrovna nepršelo. Obří haldy sněhu tu lze potkat po celý rok, ale i kdyby náhodou bylo zavřeno, nečeká vás žádná zajížďka. Prostě to otočíte zpátky směrem na Grimsel a dostanete se skrz hory přes Furku. Z Nufenenu je ovšem ještě o něco lepší výhled a hlavně jsou tu stráně doslova poseté svišti. To berte jako informaci jednak rodinnou (nejen děti jsou z chlupatých loudilů nadšené) a jednak řidičskou, protože svišť, německy murmeltier, je navzdory svému zavalitému zevnějšku celkem hbitý a rád přebíhá přes silnici. Ve vysoké trávě ho uvidíte až ve chvíli, kdy vběhne na asfalt a z toho pak může být velké mrzení.

To ale platí jen pro střední část průsmyku, spodek i hořejšek je lemován ostrými serpentýnami, které vás donutí podřadit až na dvojku. Nahoře máte zhruba třicetiprocentní šanci na parádní fotky, protože směrem od Ticina sem fouká teplý vzduch a nad obzorem tak často visí neprostupná mračna. Počasí je obecně při zdolávání alpských silniček zásadní veličinou, takže radíme plánovat výpravy na období červenec až září. Budete mít jistotu, že je všude otevřeno a taky největší šanci na dobré počasí. Potíž je jen v tom, že to takhle plánuje každý.

Mytická silnička, vyhlášená jednu dobu britským pořadem Top Gear za nejlepší kus asfaltu pod sluncem, je dneska turistickou atrakcí. A to znamená, že o víkendu sem vůbec nemá smysl jezdit. Jeden motorkář za druhým a mezi nimi se proplétající kombíky s dýchavičnými diesely, jejichž řidiči si cestou na Prato uvědomí, jak osudnou udělali chybu. Výjezd směrem od Bormia je totiž celkem pohodový, plný rychlých a poměrně krotkých zatáček. Na druhé straně vás ale čeká nejzašněrovanější tkanička vašeho života. Motorkáři tu na auta nadávají obecně, protože v extrémně utažených zatáčkách jejich majitelé zastavují a zkoumají, jestli se jim do vnitřního boku nezapíchne patník. Jeremy Clarkson tu kvičel blahem, ale to měl silnici celou jen pro sebe. Při běžném provozu zapomeňte na závodění a koukejte kolem. Uvidíte spoustu přírodní i automobilové nádhery. A nahoře si dejte klobásu u venkovního grilu. Prodavač ovládá asi dva tucty jazyků, češtinu nevyjímaje. Poslední rada? Pokud přijedete od Bormia, čeká vás jako předkrm průsmyk Umbrail. Ten horečně stoupá krutými vlásenkami, rozptýlí krátkou zábavnou pasáží na šotolině a vyplivne vás až těsně před turistickým cirkusem na Stelviu. Je to předkrm, který si rádi zopakujete.