Kawasaki W800 – stará motorka bez nevýhod staré motorky

Když jsem loni testoval Kawasaki Z900 RS, jednalo se přesně o ten první případ zmíněný v úvodu. Za jeho kulatým světlem, pod nádrží s klasickými barvami, ukrývá se moderní a špičkově fungující sportovní naháč s příslušnou technikou. W800 je ale na úplně jiné vlně. Moderní LED světlomet je jedním z velmi mála prvků, prozrazujících datum výroby v současné dekádě.

Prakticky všechno ostatní, od chromovaných vyplétaných ráfků, přes velkou nádrž s okrasným dvojitým „W“, mě na první pohled vrací do dávné minulosti, kdy byly vzduchem chlazené vysokozdvihové motory plněny karburátory. Nutno sice podotknout, že použití karburátorů by bylo vzhledem k dnešním emisním normám nemožné a pod decentními krytkami se proto ukrývá vstřikování, ale prakticky všechny ostatní vlastnosti si W800 zachovává beze změny. Řadový dvouválec je chlazen pěkně po staru vzduchem a některé jeho detaily jsou takřka uměleckým dílem. Mluvím hlavně o velkých hvězdicových maticích na svodech výfuku, nebo o kolmo postavené hřídeli, pohánějící skrz ozubené soukolí OHC rozvody s jednou vačkou a osmi ventily.

A podobně vychytaných prvků je na motorce celá řada. Chromované výfuky jsou nádherně modelovány do tvaru, kterému se v angličtině říká „peashooter“ (v češtině „foukačka“). Na klasických vidlicích se nachází manžetové gumové prachovky, před jezdcem trůní dva analogové budíky pouze s maličkým číslicovým displejem, a naprosto jsem si zamiloval i historicky vyhlížející ovládací prvky na řídítkách. Právě ty zůstávají u spousty retro motorek až nápadně moderní a do designu pak naprosto nesedí.

O designových finesách a historicky vyhlížejících detailech W800 by se dalo napsat ještě mnohé, ovšem motorka má hlavně jezdit a pln nadšení proto soukám klíček do spínačky. Bzučící čerpadlo vstřikování působí malinko nepatřičně, ale nastartovaný dvouválec tuhle drobnost dokonale vynahradí svým zvukem. Klasické podupávání dvouválce se chvíli nese ve zrychleném tempu studeného volnoběhu, po chvíli ale klesá na úroveň lehkého dusotu, jehož hlasitosti je tak akorát, stejně jako příjemných a přirozených vibrací.

Soukám se do klasických kožených rukavic, poprvé usedám na měkké prošívané sedlo a do rukou beru hefty nízkých a širokých „vlaštovek“. Pozice je zcela vzpřímená, ruce spočívají nízko a uvolněně, a to samé platí pro nohy na nízkých stupačkách přímo pode mnou. Spojka jde lehce, převodovka naopak vyžaduje trochu důrazu a jednička padá na své místo s ujišťujícím řachnutím.

Od prvních metrů je mi naprosto jasné, co budou majitelé W800 na svých pohodových vyjížďkách prosluněným odpolednem oceňovat nejvíce. Je to sametovost a pružnost dvouválce, použitelného již v nízkých otáčkách. Na velkém budíku nemusí být ani dva tisíce, aby motor hladce zrychloval bez náznaku škubání nebo vibrování. Vše probíhá měkce a s přirozenou lehkostí. Úplně nejlépe se motor cítí kolem tří tisíc otáček, kde se radostně převaluje, má sílu k volnějšímu zrychlování, ale přitom o sobě téměř nedává vědět – mechanický hluk je v tomto spektru mizivý, stejně jako vibrace, které se vrátí až ve vyšších otáčkách nad čtyři a půl tisíce.

Jenomže spolu s vibracemi přichází při vytočení motoru do té doby skrytá síla. Nad čtyřmi tisíci v motoru takříkajíc „bouchnou saze“. A jak se mírné podupávání z výfuků promění v tlumené burácení, dvouválec začne vyvíjet své maximální úsilí, končící za hranicí šesti tisíc otáček. Samozřejmě, že 48 koní a 63 Nm neumí zrovna trhat asfalt a zrychlení je pořád spíše rozvážné. Ale na svižnější proplétání městem či předjetí auta, narušující vaší „kochací“ jízdu po okresce, to naprosto stačí. I já se ve svém rozvášněném mladém věku najednou rád uchýlil k volnějšímu tempu a se zařazenou pětkou poklidně křižoval prosluněnou krajinou.

K tomuhle použití vybízí motorka jako celek nejenom svým duchem a motorem, ale taky podvozkem. Zejména zadní dvojice postranních tlumičů je nastavená vcelku měkce, podpořená navíc ještě měkkým sedlem. Přední vidlice nemá problém s drobnějšími nedokonalostmi silnice, ale na příčných nerovnostech se ukáže jako nejslabší článek, protože umí nepěkně „kopat“ do řídítek. Ovladatelnost jako taková na tom není špatně. Manipulování ve všech rychlostech značně pomáhá šíře řídítek, a tedy páka, kterou lze působit na řízení. Hmotnost kolem 220 kilogramů není vzhledem ke kubatuře tak úplně nízká, ale vezmeme-li v potaz, co všechno je na W800 zhotoveno postaru z pořádného kusu železa, je adekvátní. V zatáčkách rozhodně nebudete nejrychlejší, ale do náklonů se stroj nenechá dvakrát přemlouvat a při normální jízdě se mi ani jednou nestalo, abych seznámil velké gumové stupačky se zemí.

Jenomže jak už tady padlo, W800 nechce nijak dračit a za jejími řídítky, v pozici „na pantátu“, to nevyžaduji ani já. Stará-nová osmistovka od Kawasaki totiž kolem sebe vyzařuje hlavně pohodu. Otevřená hezká okreska, malebné prostředí a tři tisíce na otáčkoměru jsou to pravé. Živě si umím představit, jak si mnoho motorkářů staršího ročníku připomíná na W800 svoje začátky. Jen bez vrtošivosti opravdu starých strojů.

Našeho testovacího jezdce obléká Bikers Crown