Věno na pekelný stroj: Karl Benz byl génius s odvážnou ženou, jež jeho vynález obhájila před světem

Věřili byste, že spalovací motor vymyslel Lucemburčan? Nevěřícně kroutíte hlavou? V dnešní době by Jean Joseph Etienne Lenoir už nosil belgickou „občanku“, ale tehdy, uprostřed „století páry“, bylo Lucembursko trochu větší. Právě zde se zrodil první funkční spalovací motor. Devatenácté století přinášelo obrovské technologické změny. Svět se měnil přímo před očima. V Americe postupovala železnice stále na západ, kovbojové i Indiáni přicházeli o nekonečné prérie, po kterých mohli prohánět divoké černé koně.

Stroje se začínaly v životech našich předků prosazovat čím dál víc. V téhle době jistý pan Lenoir v Paříži nechává patentovat první funkční pístový motor s vnitřním spalováním. Píše se rok 1860. O tři roky později ho prohnal po ulicích staré Paříže a urazil bez poruch vzdálenost jedenácti kilometrů. Potřeboval na to však skoro tři hodiny, protože před ním musel jít pěšky vlajkonoš… Automobil byl přece jen velmi nebezpečný a vpravdě pekelný stroj!

Karl Friedrich Michael Vaillant (Benzovo rodné jméno po matce) se narodil 25. listopadu 1844. Vyrůstal takřka bez otce, který byl s jeho matkou nesezdán a zemřel, když byl Karl ještě velmi malý. Otec, Johann Georg Benz řídil lokomotivy, a fascinaci technikou tak musel syn nějakým způsobem podědit. V útlém dětství také úředně přijal Benzovo jméno za vlastní.

I když rodina žila celkem v chudobě, matka věnovala maximum ze svých skromných příjmů na to, aby syn mohl studovat. Absolvoval gymnázium v domovském Karlsruhe a v patnácti letech se dostal na polytechnické Lyceum. Studoval strojní inženýrství, k tomu se však ještě se stihl vyučit zámečníkem. Psal se rok 1864, tedy pouhý rok poté, co se Lenoirův „pekelný stroj“ řítil ulicemi Paříže při první veřejné zkoušce, když Karl odpromoval na technické univerzitě v Karlsruhe – měl pouhých 19 let, ale byl velmi nadaným studentem.

Ač si to občas my muži neradi přiznáváme, naše ženy mívají na naše profesní kariéry velmi pozitivní vliv. Nejinak tomu bylo i zde. Karl pracoval v různých strojírenských firmách jako konstruktér. Pracoval ve slévárně i v továrně, kde rýsoval a navrhoval kupecké váhy. Podíval se do Mannheimu a na čas se odstěhoval až do Vídně. Nabyt dalšími novými zkušenostmi se odtud dostal zpět do Bádenska. Přistěhoval se do Pforzheimu, kde konstruoval mostní pilíře a různé další kovové konstrukce. Firma se jmenovala Gebrüder Benckiser Eisenwerke und Maschinenfabrik. A z Pforzheimu pocházela i jeho (tehdy nastávající) žena Bertha.

Narodila se v zámožné měšťanské rodině a měla vzhledem ke zvyklostem doby 19. století poměrně velké, dalo by se říci „mužské“ kariérní ambice. Neváhala investovat své štědré věno do podílu firmy, kterou Benz s jedním posléze nespolehlivým partnerem založil. Investovat však mohla pouze po svatbě. Takové byly tehdejší zákony. Práva žen v našem moderním pojetí bývala v té době stále jen nesplnitelným snem několika vzdělaných intelektuálek.

Když byste se podívali na výpravný film, který o příběhu Karla Benze v minulosti vznikl, anebo si jen přečtete úryvky z jeho života, nelze nenabýt dojmu, že bez své chytré a ambiciózní ženy by se nikdy nestal slavným vynálezcem. A už vůbec by jeho jméno neplatilo za synonymum průkopnictví automobilového průmyslu.

Mnozí si dodnes spojují se jménem Karl Benz i označení paliva, na které nejčastěji jezdíme – benzin. Jedná se však jen o zajímavou shodu dvou podobně znějících slov. Pojem benzin má totiž arabský původ. Původní tvar slova zní „Benzoe“ a znamená vonnou pryskyřici, ze které se získávala hořlavá kapalina, benzol. Mimochodem první takto přírodně získávané „benziny“ využívali lékaři nebo voňavkáři jako rozpouštědla.

Karl Benz s pomocí své ženy poměrně úspěšně podnikal v Mannheimu. Své investice soustředil na vývoj spalovacího motoru. Čtyřdobý pístový jednoválec mezitím zkonstruoval Nikolaus Otto, který spolupracoval s Gottliebem Daimlerem a inženýrem Wilhelmem Maybachem. Tahle jména budou v budoucnosti pro Karla Benze velmi důležitá. Prozatím se s těmito pány nijak neznal. Otto nechal v Německu patentovat princip motoru se zážehem paliva vlivem kompresních sil ve válci a elektrické jiskry. Patentový úřad však tyto principy nepopsal přesně a interpretace zůstaly poněkud volné. „Ottův motor“, v němčině nazývaný „Ottomotor“, nezůstal jeho přesně definovaným duševním vlastnictvím.

Benz se rozhodl pro jednodušší variantu. Na Silvestra roku 1879 měl konečně hotový a plně funkční dvoudobý motor. Získal pro něj patent následujícího roku, v červnu 1880. A motor Karla Benze nebyl jen jedním z řady dalších vynálezů. Ten motor skutečně dlouhodobě fungoval. Zapalování bylo důmyslné, svíčky dokázal vyrobit, systém využíval i baterii. Motor měl karburátor s regulací rychlosti, což byl předchůdce ovládání otáček motoru přes škrtící klapku plynovým pedálem tak, jak známe dnes. Benz počítal s použitím motoru ve voze. Proto zkonstruoval i vodní chladič. Modernější chladiče jsou voštinové a jejich struktura připomíná včelí plástev, ale v dávných dobách existovaly i trubičkové. Takový se vyskytoval například na automobilu Windhoff, který je k vidění v ČR v kopřivnickém Auto Moto Oldtimer muzeu.

Benz mimo jiné také miloval jízdu na bicyklu. Takže jeho první kroky k sestrojení vozu bez koní vedly právě do jedné mannheimské opravny kol. S majiteli se dohodl na tom, že své podnikatelské aktivity spojí, a tak pánové Karl Benz, Max Rose a Friedrich Wilhelm Esslinger založili novou společnost s názvem „Benz & Companie Rheinische Gasmotoren-Fabrik.“ Zde vznikaly postupně všechny prototypy pojízdného kočáru, který se poprvé objevil v roce 1885.

Vznikly tři varianty vozu a až ta poslední se následujícího roku představila na veřejnosti. Princip spalování jednoválcového motoru byl ale tentokrát čtyřdobý. Válec měl objem 954 cm3 a Benz jej umístil dozadu mezi hnací kola. Samotné jedno přední kolo bylo řiditelné, a to přes ozubený hřeben na páku vedoucí do lehké otevřené kabiny vozu. Motor dosahoval 250 otáček za minutu a měl výkon necelé jedné koňské síly. Voda se v otevřeném chladicím systému musela pravidelně doplňovat a palivem byl lékárnický ligroin, dosud používaný zejména jako organické rozpouštědlo.

„Je středa, pátého srpna roku 1885. Pomaloučku se rozednívá. Kohouti v sousedních mannheimských zahradách kokrhají a do mlžného oparu se s vrzáním otevírá brána vily rodiny Benzových. Do ranního rozbřesku se s klokotáním ozve jeden velmi zvláštní vůz. Z bran vyjíždí úplně sám, bez koní…“

Tu scénu jsem si vymyslel v hlavě. Asi nějak tak to skutečně spořádaní mannheimští občané onoho brzkého rána mohli vidět. Paní Bertha se svými dvěma náctiletými syny právě vyjela navštívit svou rodinu do sto kilometrů vzdáleného Pforzheimu. Rozhodla se, že přesvědčí veřejnost o tom, jak dobře vynález jejího manžela funguje. Vůz se pomalu šinul po nezpevněné formanské cestě z města ven. Cestou podnikla první neplánovanou zastávku hned v malém městečku Wiesloch.

„Někteří již z dálky pozorují pekelný stroj, za nimž se táhne oblak bílého dýmu a utíkají raději pryč. Přímo v ulicích města však vůz zaprská, zakašlá a zhasne. Došlo palivo. Bertha se syny slézají z vozu a hledají pomoc v blízké krčmě, ve které se právě probouzí ještě pár opilců z předešlé noci. Nachází lékárníka a kupuje od něj několik litrů ligroinu, který nalije do nádoby karburátoru. Cesta může pokračovat dál“.

Benz Patent-Motorwagen měl dvě dopředné rychlosti a také brzdu. Fungovala mechanicky, dřevěným klínkem tlačila na obruč kola a tím vůz zpomaloval. Bertha Benz v průběhu cesty zjistila, že obě rychlosti jsou na zdolávání kopců příliš „těžké“ a vůz z kopců potřebuje lepší brzdný výkon. V průběhu cesty tedy kromě dolévání vody do chladiče a hledání apatyky, kde lze koupit palivo, navštívila i jednoho ševce. Ten připevnil na dřevěné brzdové špalky kusy pevné kůže a brzdný účinek na kola tím výrazně zlepšil. Další Benzův vůz už bude mít dokonce třírychlostní převodovku, aby nemusel pocestný tlačit vůz a pomáhat motoru do prudkých kopců. Muselo to být tehdy úžasné dobrodružství. Takhle nějak vznikly nové časy, nastala éra člověka s automobilem. Zbytek už je, jak se říká, „historie“.