Článek
Na Dakaru startovala šestnáctkrát za sebou a pětkrát byla mezi pěti nejrychlejšími. V roce 2001 se jí podařilo závod vyhrát, když po bezmála deseti tisících kilometrech přijela do cíle o 2 minuty a 39 vteřin rychleji než Hiroshi Masuoka na druhém místě. „Všechno mi došlo až o pár týdnů později,“ přiznává sedmapadesátiletá bývalá hvězda rallye. „A každý rok mi někdo připomene, že jsem jediná žena, která to kdy dokázala.“
Poprvé startovala na Dakaru v roce 1988, to ještě v sedle motocyklu. Nedojela
A ještě to tak asi dlouho zůstane. Každý rok se na Dakaru několik žen objeví, ale málokdy proniknou alespoň do první desítky. Letos jich jede hned devět, z toho pět na motocyklech – stejně začínala i Jutta Kleischmidt. Rychle ale pochopila, že jestli chce bojovat o vítězství, chytrost a um jí na motorce stačit nebudou, potřebovala by na to i víc fyzické síly. Proto přesedla do automobilu Mitsubishi a povedlo se jí to! „Nikdo nevěřil, že žena může vyhrát Dakar. A vidíte, mně se to povedlo,“ říká s oblibou. Ale pak nezapomene dodat, že se to tehdy prostě všechno sešlo. Nedělala chyby, neměla defekty a její největší soupeř dostal hodinovou penalizaci za nesportovní chování.
Že do dnešního dne žádná jiná žena tento úspěch nezopakovala, podle Jutty Kleischmidt nic neznamená. „Není to snadné, ale není to nemožné. Musíte mít rychlost, spolehlivé auto, musíte jet chytře a musíte mít štěstí. A taky potřebujete zkušenosti. Mnoho žen se sveze na Dakaru jednou nebo dvakrát, ale to k vítězství nestačí,“ vysvětluje Jutta a potvrzuje tak to, co o sobě říká i jeden z nejlepších jezdců planety Fernando Alonso, který sice jede rychle, ale na vítězství to určitě stačit nebude.
Dakar byl tehdy úplně jiný
„Když jsem startovala na Dakaru, jelo celou soutěž tak tisíc lidí. Závodníci, mechanici, doprovod, doktoři a novináři. Teď je celý ten cirkus třikrát větší,“ vzpomínala Kleischmidt v rozhovoru pro Inspiring-Speaker. „Závod se jel tehdy na tři týdny a měl přes deset tisíc kilometrů, neustále se měnily podmínky, každý den byl jiný. Souviselo to s tím, že se závodilo napříč Afrikou.“
Jutta se prvními neúspěchy nedala odradit, vyhrála až při své desáté (!) účasti
Zatímco v prvních ročnících byla rychlost až na druhém místě, tak v průběhu let se Dakar začal zrychlovat a na přelomu tisíciletí se už jelo v plném tempu v podstatě pořád. Veteráni často vzpomínají na staré dobré časy, kdy se jelo rychle, jen když to šlo. Ale pak se podíváte na výsledky a zjistíte, že v roce 2001 byl rozestup mezi ní a druhým Masuokou necelé tři minuty a podobné to bylo i mezi závodníky na čtvrtém a pátém místě.
„Teď je Dakar samozřejmě ještě rychlejší, ale ani my jsme to neměli jako výlet. Vždy jsem to měla a mám tak, že když jedu rychle, tak nemyslím na nebezpečí. Věřím technice a bezpečnostnímu vybavení, ale hlavně věřím tomu, že je během závodu extrémně důležité, abyste se cítili dobře a měli z toho dobrý pocit. Když zrychlíte a není vám to příjemné, jedete za hranou. Všem říkám, že rychlost a zábava jdou ruku v ruce.“
Na pódiu byla za celou svou kariéru čtyřikrát. Kromě vítězství v roce 2001 byla ještě jednou druhá a dvakrát třetí
Jutta Kleinschmidt nikdy neměla s rychlostí problém, ale možná vás bude zajímat, že do továrního auta ji posadili až po jejím vítězství na Dakaru. „Možná, že jsem mohla vyhrát víckrát, kdybych měla lepší techniku,“ krčí dnes rameny. „Jenže v motorsportu toho ženy musí dokázat víc než chlapi, aby si zasloužily jejich respekt.“ Nebo jejich závodní sedačku, napadá mě.
Motivuje závodnice, pomáhá s vývojem aut
Když se s Juttou Kleischmidt bavíte, vnímáte její tah na branku. Je vtipná, energická a dynamická, dívá se víc před sebe než do minulosti. Ptáte se jí na její vítězství na Dakaru v roce 2001 a ona o pár vět později už mluví o tom, jak ji baví motivovat současné závodnice.
„Abyste ve světě motorsportu prorazili, musíte začít hodně brzy. Na motokárách nebo v autokrosu. Jedině tak získáte zkušenosti, zvyknete si na rychlost a na to, jak řešit krizové situace. Protože smyk, skok, nebo cokoli jiného, to není krize, to je prostě závodění. Zkušenosti a znalosti jsou pak přesně to, co potřebujete, abyste mohli závodit na nejvyšší úrovni.“
Byla jednou z klíčových postav velkolepého dakarského útoku v podání Volkswagenu
Juttě Kleinschmidt je už 57 let, ale kromě hledání talentů a motivačních přednášek ještě pořád závodí. „Nejlepší test je závod,“ směje se. „Spolupracovali jsem s několika týmy na vývoji závodního vozu, a přestože při tom vždy najezdíme spousty kilometrů a máme k dispozici data z minulých let, potřebujeme také přímé srovnání, abychom věděli, jak si stojíme v porovnání s konkurencí. Nemám problém sednout do auta a závodit, navíc rychlost mi snad taky nechybí, tak proč toho nevyužít. Osobní zkušenost je vždy lepší než jen zprostředkovaná."
Dakar se do Afriky v nejbližší době nevrátí
Jutta Kleinschmidt je stále součástí dakarského kolotoče, takže vás jistě nepřekvapí, že má vlastní názor na pořádání Dakar Rallye v Saúdské Arábii. „Nemám s tím žádný problém, naopak. Hodně věcí se tu mění k lepšímu, a i když to pořád není jako u nás v Evropě, tak uspořádání tak velkého podniku právě v Saúdské Arábii určitě pomůže i v tom, jak budou místní vnímat ženy závodnice, respektive ženy v týmech všeobecně,“ potvrzuje Jutta svou pověst bojovnice za ženská práva.
Vrtulníky se jí vždy líbily. Dokonce natolik, že s ním od roku 2004 sama létá
Když se Dakar přestěhoval z Afriky, bylo to kvůli bezpečnosti. Jižní Amerika pak závodníkům přinesla spoustu nových výzev. „Její potenciál byl ale vzhledem k osídlenosti krajiny v podstatě vyčerpán a Saúdská Arábie nabízí panenské prostředí a divokou přírodu,“ krčí rameny. „Jela jsem Dakar naposledy v roce 2007 a pravda je, že závodění v Africe mi přišlo dobrodružnější. Teď je to víc sport. Hodně rychlý sport. Jenže Afrika pořád neumí nabídnout takovou bezpečnost a Dakar jako takový je velký a snadno zranitelný cirkus.“
Podle ní by se v Saúdské Arábii mohlo závodit klidně pět let, aniž by se závodníci motali na těch samých místech. Ale o tom už jsem psal tady. A protože je Jutta Kleinschmidt na rok předsedkyní FIA Cross Country Commission, tak určitě ví, o čem mluví. A i díky ní bude mít seriál závodů Cross Country od příštího roku status mistrovství světa.
Život není jen závodění
Touha po dobrodružství ji přivedla za řidítka motocyklu i za volant závodního auta. V roce 2002 jela na horském kole maratonský závod přes Alpy, následující rok se zúčastnila závodu na kolech přes Ameriku. Mezitím si jen tak pro radost udělala pilotní průkaz na vrtulník. V roce 2008 už byla v létání tak dobrá, že si ji najali jako pilotku při africkém natáčení filmu Brána do pekla (Nine Miles Down).
I Jutta si myslí, že Alonso nemůže na Dakaru uspět hned napoprvé, i když tomu dá úplně všechno
Věří, že sny a štěstí nepřicházejí sami, ale že jim musíte jít naproti. Že jen snaha, touha a práce přináší odměnu. „Musíte tomu ale opravdu věřit, musí to jiskřit. Potřebujete vůli a odhodlání. A když se to nepovede, ale vy budete pořád chtít, pak se zvedněte, zkuste to znovu, jinak a lépe,“ motivuje Jutta.
Ideální ukázkou touhy je podle ní Fernando Alonso: „Potkala jsem ho při závodech v Maroku. Přiznal bez okolků, že je to pro něj úplně nové a obtížné, ale že se mu to líbí a že v tom chce být dobrý. A pokud to má takhle srovnané, tak jednou ten Dakar může vyhrát, což pro spoustu lidí bude znamenat, že dosáhl nemožného.“
A pak se zarazí. „To, že je nemožné, aby vyhrála žena, jsem už taky někdy slyšela…“