Schumacher: Fangio byl nejlepším jezdcem Formule 1!

Těch pět šampionských titulů v mistrovství světa Formule 1 překonal až jistý Michael Schumacher, který v rozhovoru pro F1 News řekl: „Moc dobře si uvědomuji, co se mi povedlo, ale myslím, že ve Formuli 1 je jen jeden skutečný šampión. El Maestro byl skutečný mistr volantu a nejlepší jezdec F1 všech dob!“ A když se podíváte na video z Monte Carla, pochopíte, o čem Schumacher mluvil.

Ten zázračný jezdec s výstižnou přezdívkou není nikdo jiný než Juan Manuel Fangio, který zemřel na den přesně před pětadvaceti lety na selhání srdce. Argentinský rodák, čtvrté dítě italských přistěhovalců, byl ale víc než jen přirozeným řidičským talentem od pánaboha. Rozuměl technice, nebyla mu cizí taktika a byl i chytrý, pro někoho až vychytralý.

„Respektuji ho, ale nevyznám se v něm, jako člověk pro mě zůstává hádankou,“ řekl o Fangiovi samotný Enzo Ferrari. „Je to vynikající řidič, v závodě měl vždy přehled, byl vyrovnaný, ale neztrácel bojového ducha. Byl spolčen s úspěchem a nikdy se nevázal na jednu stáj nebo značku, protože věděl, že v každém okamžiku může mít nejlepší auto. Dělal to chytře.“

Přitom když se malý Juan motal po dvorku domku v Balcarce, nikoho určitě nenapadlo, že by mohl kdy závodit. Vynikal ve fotbale a v boxu, tatínek, obchodník se stavebním materiálem, ho vedl k práci rukama. Bylo mu deset, když začal pomáhat v autoservisu, a v šestnácti se vykašlal na školu a stal se mechanikem na plný úvazek. O rok později se stal mechanikem jednoho šikovného závodníka.

Čekáte příběh o tom, jak byl rychlejší než závodník, který mu pak dokonce platil startovné? Samá voda… Ve skutečnosti musel Fangio počkat až do roku 1934, než se poprvé posadil za volant závodního stroje. Koupil Ford T z roku 1929, co fungoval jako taxík, a postavil si z něj vlastní závodničku. Takže teď přijde ten fenomenální úspěch? Zklamu vás podruhé. Prasklá ojnice uhasila nadšení už krátce po startu a o pár měsíců později skončil Fangio v nemocnici se zápalem plic, který ho málem stál život.

Když pak narukoval na povinnou vojenskou službu, rychle se stal z automechanika osobním řidičem jednoho oficíra, který pak do konce života vzpomínal na to, jak ten kluk uměl dobře a plynule řídit. Takže závodil za armádu? Ale jděte…

Po návratu z vojenské služby si otevřel autosalon, opravil ford, zkusil pár závodů do vrchu, první úspěchy začal sbírat v závodní sérii Turismo Carretera a pak… Pak přišla druhá světová válka!

Ještě před ní si ale jeho nesporného talentu všiml samotný argentinský prezident Juan Perón, který mu poskytl podporu pro start v Chevroletu V8 Coupé, a ten samý člověk se pak zasadil i o to, že Fangio mohl nastoupit v roce 1947 do Velké ceny Argentiny se špičkovým Maserati 4CLT. A o dva roky později, tedy v roce 1949, ho stejný muž, přesněji řečeno stejná vláda, vyslal se státní podporou na slavné závodní tratě v Evropě!

A bezmála čtyřicetiletý jezdec dokázal překvapit, porážel slavné závodníky, na konci roku měl šest výher, z toho tři v řadě. „Měl jsem zkušenosti a jezdil jsem v klidu,“ říkal Fangio sám o sobě. „Nevzdával jsem se, i když auto nebylo v kondici nebo se nepodařil start, protože jsem věděl, že závod končí až v cíli. Nevadilo mi horko nebo prudký déšť, prostě jsem to bral tak, že to jsou věci, které nemohu ovlivnit a kterým se musím přizpůsobit.“

Juan Manuel Fangio hned po svém debutu podepsal smlouvu s Alfou Romeo. První sezonu bral titul týmový kolega Giuseppe Farina, ale v roce 1951 se stal poprvé mistrem světa, těsně před silným soupeřem Albertem Ascarim!

Následovala roční pauza poznamenaná těžkou Fangiovou havárií. Kvůli změně technických předpisů neměla Alfa Romeo vyhovující monopost, a tak Fangio závodil na vlastní pěst. Jezdil s autem BRM V16, a když mu po jednom závodě v Belfastu nabídli, aby druhý den startoval v Monze s Maserati, neváhal ani vteřinu. Nestihl ale letadlo, a tak skočil do auta a jel bez přestávky celou noc. Dorazil necelou půlhodinu před startem, nasedl do svého Maserati a … během několika kol ztratil nad autem kontrolu a těžce havaroval. Nehoda, kterou přežil jen zázrakem, ho vyřadila na zbytek sezony.

U Maserati ale moc dobře věděli, že Fangio není nějaký nazdárek, a tak mu nabídli auto pro sezonu ve Formuli 1 i v roce 1953, dojel druhý. A protože dřív to nebylo tak jako nyní, piloti nebyli vázáni smlouvami a povinnostmi, tak si Fangio odskočil pro vítězství ve vytrvalostním závodě Carrera Panamericana s Lancii D24 Pininfarina nebo třeba na závod Mille Miglia, kde dojel do cíle druhý i přes to, že mu během závodu prasklo zavěšení levého předního kola a on mohl zatáčet jen pravým kolem.

Od Maserati pak Juan Manuel přestoupil k Mercedesu, který se po patnácti letech vrátil do velkých závodů. Je pikantní, že ve Stuttgartu ale nestihli připravit auto před sezonou a Fangio odjel první polovinu sezony se svým starým Maserati, aby pak v druhé půlce pravidelně vítězil na Mercedesu. Výsledek? Druhý titul mistra světa!

V další sezoně měl Mercedes dva fantastické jezdce, Fangio společně se svým novým kolegou Stirlingem Mossem zajistili stříbrným šípům neporazitelnost. Zlaté období? Skoro… Třetí titul mistra světa, ale pak taky osudná nehoda v Le Mans, na jejímž konci byla tragická bilance dvaaosmdesáti mrtvých. Mercedes se na konci sezony stáhl ze světa rychlých kol a Fangio ztratil angažmá…

Argentinský prezident znovu vstupuje do hry. Perón domlouvá Fangiovi roční sezonu u Ferrari, což se zdá jako skvělý obchod pro obě strany! Juan Manuel závodí, vyhrává, a když mu v posledním závodě vypovídá auto službu, zastavuje tým jeho kolegu Petera Collinse, Fangio rychle přesedá do jeho auta a dojíždí jako druhý, takže se stává počtvrté mistrem světa Formule 1!

O rok později bere další titul. A jestli jste až doteď mysleli, že měl víc štěstí než rozumu, pak vás vyvedu z míry. Po vítězství v Argentině, Monaku a ve Francii se jel další závod na Nürburgringu a Fangio moc dobře věděl, že jeho Maserati 250F bude mít na této náročné trati problém. „Pět set kilometrů dlouhý závod by prostě nevydržel podvozek. A tak jsme se rozhodli, že natankujeme jen půlku nádrže, aby bylo auto lehčí, a že v polovině závodu dotankujeme,“ psal Fangio ve svých pamětech.

„Měl jsem náskok půl minuty, ale najednou z něj byla ztráta padesát vteřin. Nürburgring byl můj oblíbený okruh, který jsem si zamiloval, a ten den v roce 1957 jsem odhalil všechna jeho tajemství. Zrychlil jsem na samý limit, sedmkrát za sebou padl rekord okruhu a dvě kola před cílem jsem dojel dvojici jezdců na prvních kolech. Nakonec jsem o tři vteřiny vyhrál… Další dva dny po závodě jsem nemohl spát, protože jsem pořád myslel na ty skoky do prázdna v zatáčkách, kde jsem nikdy předtím neměl odvahu zajít tak daleko. Věděl jsem, že už nikdy, nikdy nepojedu tak jako tehdy.“ Dvě druhá místa v následujících závodech pak znamenaly jediné - pátý titul!

Juan Manuel Fangio se s profesionální kariérou rozloučil v roce 1958 sedmým místem. Nikdy nepřišel o svůj světový věhlas a těšil se z respektu fanoušků i jezdců. Když v závodě ve Francii jel v posledním kole na čtvrtém místě a vedoucí Mike Hawthorn měl tak velký náskok, že ho dojel a mohl předjet, tak to neudělal. Po závodě na stupních vítězů řekl: „Fangio se nepřejíždí o kolo!“

Fangio stihl za svůj život 52 velkých cen, z toho 24 závodů dokázal vyhrát. Patří mezi nejúspěšnější jezdce ve Formuli 1, a přestože bylo jeho pět titulů o sedmačtyřicet let později překonáno již zmíněným Schumacherem, tak rekord nejstaršího jezdce s nejrychlejším kolem v závodě, kdy mu při GP Argentiny v roce 1958 bylo 46 let a 208 dní, mu už opravdu jen tak někde nevezme.

Ano, tohle všechno byl El Maestro. Když 17. července 1995 zemřel na klinice v Buenos Aires ve věku 84 let, loučil se s ním nejen celý svět Formule 1, ale Argentina vyhlásila na tři dny státní smutek. My se se vzpomínkou přidáváme… A jestli to byl nejlepší jezdec Formule 1? To už nechávám na každém z vás.