Jste tím, čím jezdíte?

Mám to štěstí, že nejezdím jen těmi auty, která si doopravdy kupuji. Žiju si do velké míry svůj sen, mám možnost půjčit si různá auta a neskutečně mě to baví. Pod střechu k mému konfekčně nevybočujícímu domu na periferii velkého města se tak často stěhují různá cizí auta. Rád je recenzuji a přiznám se, že čím starší jsou, tím snáz se s nimi identifikuji. Tento týden se mi pod střechu zrovna nastěhovalo jedno, které mě přivedlo na následující téma. Víte, zažil jsem takový ten klíčový moment, kdy vše do sebe harmonicky zapadne jako poslední kostky lega. A pomyslný stavebnicový bagr, domek či vesmírná stanice jsou v tu chvíli bezvadně kompletní.

Podzimem zbarvené listí, ulice sestavená z identických domů se sedlovými střechami a zánovní Volvo nižší střední třídy... Stojí pod módním přístřeškem z patinovaného kovu a sedne mi sem jako příslovečná zadnice na hrnec. Nikdy předtím jsem netíhl ke stereotypům, ale k našemu venkovskému předměstí se ono naftové úsporné auto ze Švédska hodí jako skořice k našlehanému cappuccinu. Přitom já přece nebydlím v Legolandu! Ale jestli budu dlouhodobě jezdit tímto, objektivně vzato skvělým autem, nic než univerzální úsměv plastové figurky ze světoznámé stavebnice mě nečeká. Severské, útulné a matematickou logikou postavené auto by o mé maličkosti mohlo cosi napovědět ostatním. Ano, mám rád uzeného lososa a brambory s koprovou omáčkou mně u babičky vždycky chutnaly. I výběr obydlí jsem situoval do klidné čtvrti jakoby nakreslené počítačem do letáku developerské společnosti. Už aby bylo to skvělé Volvo pryč a já jsem se stal opět volnomyšlenkářem!

Jednou jsem přivezl domů velkou kočku. Její interiér byl umouněný a v čalounění stropu byl cítit tabák. A čudlík ovládající rádio vypadával z příslušného místa. V Jaguaru s lehce propáleným koženým čalouněním mi svět přes velkou kapotu s elegantními prolisy padá k nohám. Totiž pocit, že „já mám džega, vážení…“ není jen vymyšlená hyperbola Jeremyho Clarksona. Jízda starými Jaguary z vás fakt udělá trochu jiného člověka. Ten týden jsem všude jezdil „džegem“. Místo sportovních triček jsem si oblékl občas i košili a z botníku vytáhl zaprášené polobotky. A i když bylo zrovna před výplatou a já neměl pomalu ani na benzín, natož na případný odtah a opravu, chtěl jsem vyzvednout svou drahou polovičku a vzít ji jen tak během všedního dne na drahou večeři do luxusní restaurace na vrcholu Ještědu. Nebo do Karlových Varů na kolonádu, na tom nesejde. Když vám před domem stojí „Džeg“, peníze zůstávají čistě abstraktním pojmem, o který se nemusíte starat. Tedy aspoň do doby, než přijde výpis z kreditních karet nebo čas daňových přiznání…

Když jsem si vyzvednul modrého Mustanga se žlutými rychlými pruhy, které maskovaly fakt, že pod kapotou tlouklo pouze šestiválcové srdce, fakt jsem nechtěl, aby mě za volantem někdo z mých známých, přátel, rodiny a zejména kolegů z práce poznal. Kdyby to šlo, jezdil bych v masce jako Fantomas. Druhý den se však probudilo moje texaské druhé já a začal jsem si užívat jízdu v tom nepřesném stroji s odfláknutým, lacině vypadajícím interiérem a archaicky tuhou zadní nápravou. Třetí den už bych si snad býval chtěl jít koupit bouchačku a ta by měla své stálé místo v kastlíku u spolujezdce. Jen si vzpomeňte na Bruce Willise. „Jupíííajej ty šmejde!“ A žluté rychlé pruhy se mi začaly vážně líbit. A tak jsem Mustanga urychleně vrátil, protože se se mnou vážně začínaly dít divné věci.

Protože mám rád kontrasty, snažil jsem se sebevědomou americkou náladu vyvážit něčím praktickým. Občas bych měl prý i recenzovat nějaká auta pro normální lidi, slýchával jsem tu a tam. Dobrá. Hyundai i30 první generace je dokonalý příklad automobilu pro socialisticky smýšlejícího zaměstnance v kapitalistickém prostředí. Je levný a prý daleko lepší než soused z Boleslavi. A protože jsme v Česku, bral jsem chalupářský kombík v červené. Marketingová rétorika korejského giganta, který vyrábí vše od ropných tankerů až po MP3/MP4 přehrávače, je agresivní jako tiskové zprávy ze Severní Koreje. A já jsem za ten týden ježdění ve funkčním, leč mondénním Hyundai i30 začal mít pocit, že jejich řidiči snad musí mít doma tajně obraz severokorejského vůdce, k němuž se každé ráno modlí. Kdyby tvůrci filmu „451 Fahrenheita“ na motivy slavné knihy Raye Bradburyho potřebovali unifikovaná auta, zavolají snad právě do Koreje. A ke smůle všech, platí první generace Hyundai i30 za v zásadě spolehlivé auto, takže ani nedává racionální důvod k tomu, proč se ho zbavit. S díky jsem od něj vrátil klíčky, abych se nestal světoobčanem bez úsměvu a vlastního názoru.

Stačilo jen pár kilometrů se starší Miatou, jak se jí říká v Japonsku, a měl jsem zase ten pocit, že jiná auta jsou naprosto zbytečná. Proto se nesmíte divit všem jejich majitelům, že na své roadstery nedají dopustit. Oni je dokonce doporučí všem a pro všechny účely. Potřebujete rodinné auto? Kupte si Miatu! A že se do ní vážně celá čtyřčlenná rodina nevejde i s nákupem z hobby marketu? Odpovědí jsou přece dvě Miaty. Chtěli jste sice kombík, ale dvě Miaty jsou přesně to, co potřebujete k životu, aby byl veselejší a plný té nejlepší radosti z jízdy. Protože Mazda MX5 má přece pohon zadních kol, motor silný tak akorát, aby se na ní daly učit přetáčivé smyky po kruhových objezdech, když zrovna prší. Pravda je, že ani já si Mazdu MX-5 nikdy netroufl v článcích zkritizovat. Nikdo by mi to neodpustil. A protože jsem se potřeboval přesvědčit o tom, že je to vážně nejlepší auto na světě, jednu jsem si v minulosti i koupil. Naštěstí jsem ji prodal dřív, než-li bych se býval stihl stát klasickým „Miata“ fanatikem!

Staré BMW pocházející z poloviny devadesátých let představuje svatý grál milovníků starých dobrých pořádků. A jedna část mé osobnosti k nim patří. Když si tak týden jezdíte plnokrevným dvanáctiválcovým bavorákem, kterým byl před vámi vožen představený jednoho italského kláštera v Apeninách, připadáte si, že na dnešní době je něco úplně špatně. Jo, to bývávaly tenkrát časy, to bylo před tím výbuchem, jak zpívá Michal Prokop. Spousta majitelů starých bavoráků to tak vidí. Místo toho výbuchu si dosaďte hesla jako „Euro6“ nebo „downsizing“ a je vám to jasné. Zejména za velkým volantem té zaručeně poslední pravé „sedmy“, při poslechu sametového dvanáctiválce se k těmto lidem horlivě přidávám. A i když jsem starou sedmičku s archaickým čtyřstupňovým automatem a velkým dvanáctiválcem s notoricky poruchovou elektrikou docela nerad vracel, ta část mě, která pořád vzývá staré dobré časy, ve mně dosud zůstala. A nevytěsní ji ani to moderní Volvo z úvodu blogu.

Brzy si budete moci přečíst celou tu story, nicméně jestli jsem se s velkým bavorákem z roku 1995 vrátil zase zpět do těch „lepších“ časů, Wrangler mi na ně zapomenout nepomohl. To je auto, které jezdí daleko lépe po poli než na silnici a na rozdíl od Mustangu jsem se v něm vůbec nestyděl jezdit. Jsem kluk z vesnice. Což další den potvrdila nedobrovolná, nicméně nutná návštěva nákupního centra na Andělu. Jestli to v tamním úzkém podzemním parkovišti znáte, nejspíš víte, že automobil nesmí být vyšší než 1,8 metru. Jeep Wrangler Unlimited Sport měří na výšku 1 801 mm, což je víc než Kodiaq a což je víc, než… ehm výška nejnižších částí parkoviště. Pár lidí si na mě zatroubilo, jelikož jsem před jednou ze stropních kontrolních tyčí zastavil, postavil se v autě a začal očima měřit, zda to vyjde. Nakonec to dopadlo dobře, protože oni počítají s lidmi, jako jsem já, a v těch měřeních panuje určitá rezerva. Ale ne velká. Oddechl jsem si a vrátil se s Wranglerem domů na venkov, mezi ovce, husy a kravky. A po víkendu jsem raději kamarádský černý Jeep předal zpět majitelům, abych odehnal blížící se nebezpečí. Nejraději bych si totiž pořídil k Jeepu samotu s loukami a kusem lesa někde na Jindřichohradecku a na sociálních sítích si změnil přezdívku na „Jimmy“. Anebo se z nich odhlásil úplně a jednou provždy.

Asi jste při čtení pochopili, že jde hlavně o legraci. Nicméně fakt se mi stává, že konkrétní auto, ve kterém zrovna jezdím, mění moji náladu, názory či tužby, kým bych chtěl být. Auta si nevybíráme vždy jen racionálně. Vkládáme do nich taky kus naší osobnosti, ostatně v životě je nutné si dělat neustále malé radosti. Prostor je nyní váš...

Vážně vás někdy změnilo auto, které jste si koupili? Pojďte diskutovat, moc nás zajímají vaše příhody a veselé historky