Jochen Rindt – Závodnický bouřlivák, mistr světa in memoriam

Je nádherný zářijový den na italském okruhu Monza, slunečný a teplý, naplněný řevem formulí a jásajících davů, které sledují přípravu na Velkou cenu Itálie sezony 1970. Šampionát průběžně vede Jochen Rindt, který vyhrál poslední čtyři Velké ceny za sebou. Jenže Monza je vysokorychlostní okruh, proto má největší konkurent Jacky Ickx na monopostu Ferrari s výkonnějším motorem V12 velkou šanci stáhnout jeho náskok. Rindt se však nevzdává a v tréninku stále zvyšuje tempo, aby dosáhl podobných časů na kolo. Vše napjatě sleduje Colin Chapman, šéf týmu Lotus, a nádherná Rindtova manželka Nina se stopkami v ruce. Jeho návratu do boxů se však už nedočkají...

Rakušan Jochen Karl Rindt (narozen 18. dubna 1942) byl bouřlivák. O oba rodiče přišel při válečném bombardování a jeho prarodiče ho nedokázali zkrotit. Měl plochý nos jako profesionální boxer (narodil se tak) a záměrně kašlal na svůj vzhled (třeba místo tkaniček používal provázky), ve svém rozbitém Volkswagenu jezdil jako blázen, takže se často dostával do sporu s policií, kvůli čemuž ho vyhodili z několika soukromých škol. Když pak začal závodit na motorce, šel na to stylem „vítězství, nebo nic“. Po dosažení plnoletosti zdědil rodinný kořenářský byznys, a získal tak peníze na to, co ho bavilo nejvíc – automobilové závody.

Už od mládí obdivoval hraběte Wolfganga von Tripse, a tak ho to táhlo za volant. Začínal v cestovních autech a už tady boural neobvykle často. Jeho sebevědomí blížící se aroganci však bylo silnější než pud sebezáchovy a ambice ho hnaly dál. V roce 1964 jel do Anglie, koupil si od Brabhamu monopost Formule 2 a už ve druhém závodě v Crystal Palace se dostal do povědomí veřejnosti nejen divokým stylem jízdy plným smyků, ale také tím, že zvítězil a porazil slavného Grahama Hilla, mistra světa F1 z roku 1962.

Jeho výkony ve Formuli 2 mu otevřely dveře do Formule 1, královny motorsportu – bohužel však jen v podobě sedačky v nekonkurenceschopných monopostech Cooper s motorem Climax. Přestože na náročném Nürburgringu dosáhl na čtvrtou příčku, celkové třinácté místo v sezoně 1965 ho nemohlo těšit.

Radost mu však určitě udělalo vítězství v Le Mans 1965 (debutoval tam již o rok dříve, ale závod kvůli technickému problému nedokončil) za volantem Ferrari 250 LM, které sdílel s Mastenem Gregorym. Favoritem závodu byly nové Fordy GT40 se sedmilitrovými V8, kterým 250 LM prostě nemohlo stačit a ani jednoho jezdce moc netěšilo s ním jet. Proto se dohodli, že pojedou na plný plyn, dokud ho nezničí, seberou peníze a pojedou domů – což skoro klaplo, když po prvních pár hodinách Gregory přivezl do boxů auto jedoucí na šest válců z dvanácti. Rindt už byl převlečený v civilním oblečení, jenže mechanici po půl hodině práce vůz zprovoznili a mohlo se jet dál. Rindt tak skočil za volant a celou noc jel jako smyslů zbavený (podle očitého svědectví Jackyho Ickxe), čímž se posunul z 18. na průběžné 3. místo. Pak si auto převzal opatrnější Gregory, který ale nakonec vůz dovezl do cíle na prvním místě s náskokem pěti kol.

Zajímavostí je, že se stejným autem pak Rindt vyhrál i závod na 500 km v Zeltwegu, když porazil Michaela Parkse na silnějším Ferrari. Využíval při tom speciální spínač, který rozsvítil zadní brzdová světla jeho auta dřív, než skutečně začal brzdit, takže si snáz udržel vedení.

Náznak naděje ve Formuli 1 přišel pro Rindta v sezoně 1966, kdy Cooper představil lepší šasi poháněné starým třílitrovým V12 Maserati. Ostatní týmy ale bojovaly s přechodem na nová pravidla, což vozy Cooper dělalo nečekaně konkurenceschopnými – Rindt tak vybojoval třetí místo. Pak ale ostatní dohnali tempo a další dvě sezony byly zase hluboce podprůměrné. Proto se pro sezonu 1968 rozhodl pro přestup a obdržel řadu nabídek od vyhlášených týmů, ale rozhodl se pro Brabham, úřadujícího dvojnásobného vítěze poháru konstruktérů. Jenže přesně ve chvíli, kdy se týmu (zase) přestalo dařit. Získal tak jen pár umístění v první pětce, většinu závěrů závodu však sledoval spíš z boxů po odstoupení.

Ačkoliv ne, že by za to mohla jen technika – Rindt ji totiž nikdy nešetřil a vždy jel na plný plyn. Když se ho novináři ptali, jak často jezdí nad svým limitem, odpověděl prostě: „Copak to vypadá, že jsem někdy jel pod ním?“ Jeho jízdní styl tak sice ostatní závodníky děsil a šéfy týmu trápil, ale diváci a fotografové z něj byli nadšení. Svůj díl slávy mu přinesla i svatba s finskou modelkou Ninou Lincoln, která s ním často jezdila na závody a se stopkami v ruce sledovala jeho nespoutanou jízdu.

V sezoně 1969 Rindt přestoupil k týmu Lotus, úřadujícímu mistru světa. O ten titul se zasloužil veterán Graham Hill, jenže mladý a divoký Rindt svého zkušenějšího a opatrnějšího týmového parťáka snadno rychlostně překonal. Lotus 49 měl před konkurencí pořád výkonnostní náskok, ale byl také velmi křehký – hned ve druhém závodě na okruhu Montjuic v kopcích nad Barcelonou se vedoucímu Rindtovi zlomil vysoký spojler a srazil se s vrakem Hillova monopostu (který havaroval ze stejného důvodu). Ten z nehody vyvázl nezraněný, Rindt skončil v nemocnici s bezvědomím a zlomenou čelistí, a stal se tak velkým kritikem Lotusu 49, označil ho za nespolehlivý a nebezpečný. Tento postoj mu vydržel do momentu, kdy s ním získal své první mistrovské vítězství ve Watkins Glenn, předposledním závodě sezony 1969, která mu vynesla celkové čtvrté místo. Nadějná vyhlídka pro nadcházející sezonu.

Tu zahájil stále v zastaralém Lotusu 49 a v Monaku s ním získal jedno ze svých nejslavnějších vítězství. Odpadávání soupeřů vyneslo Rindta na druhé místo patnáct sekund za vedoucím Jackem Brabhamem. Šance na vítězství Rindta ještě víc nabudila, aby jel absolutně nadoraz. Přibližující se Lotus naplňující zpětná zrcátka velezkušeného Brabhama natolik rozrušil, že v poslední zatáčce posledního kola havaroval a vítězství spadlo do klína Rindtovi.

Pak se Colin Chapman vytasil se svým dalším trumfem – moderním klínovitým modelem 72, který přišel s odpružením torzními tyčemi, na boku umístěnými chladiči, velkým zadním křídlem, zevnitř namontovanými předními brzdami a mnoha dalšími inovacemi. Byl tak nadčasový, že s ním Lotus nakonec odjezdil šest sezon a třikrát získal pohár konstruktérů.

Rindta nový monopost rychlostně ohromil, ale nikdy s ním tak docela nesrostl. Prorocky o něm prohlásil: „V tom autě se buď zabiju, nebo se stanu mistrem světa.“ Čtyři vítězství v řadě (o páté ho připravila porucha motoru) hovořily spíš pro druhou alternativu, pak však přišel osudný závod v Itálii. Už v předchozím závodě byla Ferrari na rovinkách rychlejší o 16 km/h, na ultra-rychlé Monze mohl být rozdíl ještě větší. Lotus (stejně jako většina ostatních týmů) proto odmontoval zadní křídlo, které zvyšovalo aerodynamický odpor. Díky tomu mohl Rindt uhánět rychlostí blížící se 330 km/h, ze které tvrdě brzdil do zatáčky Parabolica. A právě to se mu stalo osudným.

V pátém kole tréninku předjel Rindt kolegu Hulmeho, který tak následnou nehodu viděl přímo z první řady: „Jeli jsme hodně rychle a brzdili jsme asi 200 metrů před zatáčkou. Jeho auto se nejdřív stočilo doprava, pak doleva, pak znovu doprava a náhle ostře zabočilo doleva do svodidel.“ Svodidla byla špatně upevněná, levé přední kolo se tak zachytilo pod ně a náraz byl prakticky kolmý, předek auta byl kompletně zničený. Rindt, který u pětibodového pásu odmítal zapínat spodní díl přes rozkrok, aby případně snáz unikl z auta v případě požáru, podklouzl spodem pod pásy a smrtelně se zranil v oblasti krku. Spekuluje se o tom, že řidič záchranky po cestě do nemocnice bloudil, což však nemění nic na tom, že Rindt tuto nehodu nepřežil.

Chapman tak přišel o svého dalšího cenného svěřence a jistě neměl klidné spaní, protože pozdější vyšetřování prokázalo, že nehoda se stala v důsledku zlomené přední brzdové hřídele. Zdrcená z tragické smrti svého manžela byla především Nina s malou dcerou Natašou, kterým Jochen po nedávné smrti Bruce McLarena a Pierse Courage slíbil, že na konci sezony se závoděním skončí. Ani tento slib ho však nedonutil povolit nohu na plynu.

Osudové je také to, že se jeho nehoda stala jen kousek od místa, kde v roce 1961 havaroval a zemřel jeho hrdina z dětství Wolfgang von Trips. Ten v té době také vedl šampionát F1, ale o titul ho nakonec připravil jeho týmový kolega z Ferrari Phil Hill. Rindtovi však jeho náskok daný pěti vítězstvími před dotírajícím Ferrari Jackyho Ickxe nakonec stačil, i když Belgičan vyhrál tři ze zbývajících pěti Velkých cen. Jedním vítězstvím se totiž blýskl nováček v Lotusu, jistý Emerson Fittipaldi. To je však zase docela jiný příběh…