Jízda s Martinem Macíkem v dakarském kamionu

Mělo mi to dojít, už když Martin Macík, kterého jsem právě vyzpovídal, před jízdou mezi řečí zmínil, že „to bude bolet“. Jenže já už v pár závodních aut jako pasažér jel, takže spáleniny od pásů pro mě nejsou novinkou a přetížení mi zmuchlalo vnitřnosti mnohokrát, proto mě to moc neznepokojovalo. Jenže to jsem ještě netušil, že to proti jízdě v dakarském kamionu byl jen pouhý odvar.

Už jen vyšplhat do kabiny dva metry nad zemí, protáhnout se trubkovou konstrukcí kolem palubních přístrojů a vmáčknout se do těsné skořepiny je poměrně slušný akrobatický výkon. „Hlavně pořádně utáhnout,“ říká s úsměvem palubní mechanik David Švanda, když mi pomáhá upoutat se pětibodovým pásem tak pevně, že ani nemohu dýchat. Moc dobře ví, co mě čeká. Martin Macík se obratně vyhoupne za volant: „Tak můžeme? Kdyby něco bolelo, tak řekněte.“ Druhé varování…

Na třetí varování nedošlo, pak totiž přišly rány – hned první úsek plný muld připomněl první kamenité etapy letošního Dakaru a pěkně nás natřásl jako míchačka barev. Pak přišel velký hup, za ním dlouhý smyk, pak zase muldy a… Zbytek trasy si už tak docela nepamatuji, protože si ze mě gravitace udělala boxovací pytel a bušila do mě ze všech stran a možných úhlů jako šampion těžké váhy v nejlepší formě.

Nenechte se zmást, moderní podvozek závodního speciálu, který si tým Big Shock Racing vyvíjí ve vlastních sedlčanských dílnách, je technický zázrak sám o sobě – co dokáže pobrat ve formě hrbolů, výmolů, překážek a skoků je naprosto neskutečné! Přitom je dokonale stabilní a precizně ovladatelný i ve vysoké rychlosti. Martin ho dokáže vést s přesností na mili… no, to v náročném terénu dost dobře nejde, ale na centimetry určitě. Což je u auta o velikosti rodinného domku neuvěřitelné.

Vlastně celé řízení v Martinově podání vypadá děsně jednoduše. Sedí, kroutí volantem (v kamionu to není o práci zápěstí, i menší korekce vyžadují otočení volantu o půl otáčky), a devítitunový speciál tak trochu nechává proplouvat náročným terénem – ideálně v rychlé čisté stopě, v ostřejších vinglech si pomůže smykem. Přes některé hrboly si s chutí skočí, jinde opatrně zpomalí – asi hlavně proto, aby to jeho pasažéry víc bavilo, než bolelo.

A já se musel skutečně smát, když se rodinný domek na útěku proplétal na plný plyn technickou tratí v Milovicích. Když Martin držel obrovského Karla pod krkem, motor burácel, kabina se třásla a já se třásl s ní, přitom střídavě viděl přes celé čelní sklo buď jen zem, nebo nebe, musel jsem se chechtat surovosti celého zážitku – nic podobného prostě jinde nezažijete. Kam se hrabe horská dráha!

Jenže ke konci pětiminutové jízdy mi úsměv už začínal tuhnout na rtech a snažil jsem jen přežít. Když jsem pak seděl ve stanu na lavici, celý zpocený, roztřesený, omlácený a s krkem zralým na generálku (ten to u jedinců bez speciálního tréninku odnáší vždycky nejvíc), vrtalo mi hlavou, jak to na Dakaru zvládají. Vážně si to nedovedu představit – přežít to nesnesitelné horko, stres a únavu, jet na plný plyn, číst neznámý terén, navigovat se na trati délky stovek kilometrů s přesností na desítky metrů, bojovat se soupeři, vykopávat auto z horkého písku a občas opravovat v terénu… a přitom dostávat od fyziky takhle příšernou nakládačku… několik hodin v kuse… den za dnem po dobu dvou týdnů… NECHÁPU TO!!!

„Samozřejmě se na to musíme fyzicky připravovat,“ vysvětluje Martin Macík. „Spolupracuji s trenérem nejlepších českých sportovců Pavlem Provázkem, každý den jsem ve fitku, mám speciální stravu… ale i tak je to hodně těžké. Včera jsme tu najezdili asi 200 kilometrů a jsem z toho celý rozlámaný.“

Navigátor František Tomášek, to ale řekl napřímo: „Je to extrémně náročné. Řidič se aspoň může držet volantu a mechanik madla, ale já jen visím v pásech, snažím se číst noty a trefit prstem tlačítko na počítači. Peklo! Kdo říká, že miluje Dakar, ten kecá. Po třech dnech jsme zbití jako psi a jediné, co chceme, je dojet.“ Ale pak se usměje: „Ale stejně nás ta posedlost nutí jít do toho každý rok znovu a znovu.“