Jak jsem se učil (a částečně naučil) jezdit po zadním

Když jsme s klukama s jízdou po zadním někdy v šestnácti začínali, bál jsem se o to, že si rozbiju motorku, a tak jsem toho moc nenatrénoval. Stejně tak jsem moc nenatrénoval ani posléze v dospělosti, kdy kromě strachu o motorku přibyl i strach o sebe. Co naplat, člověk prostě stárne…

Metodou samoučení to tedy už zjevně nepůjde, ale co si nechat vtisknout základy někde, kde tomu rozumí? Kde nic nezničím, a když z toho náhodou vystoupím, tak si maximálně sednu na zadek na prázdném letišti? To zní celkem lákavě, a proto jsem s povděkem přijal nabídku kaskadérské party Crazy Day, která kromě vlastních vystoupení pořádá i tak trochu jinou „motoškolu“. Umí učit lidi po zadním, umí je učit i další kaskadérské kousky na motorce a umí je učit třeba i padat do žíněnek. Prostě naučí věci, se kterými pak můžete dělat machra, a taky naučí co dělat, když to potom nevyjde. Konkrétně kurz jízdy po zadním je víkendová záležitost, z níž jsem odcházel nasycen novými zážitky. Ale popořadě.

První, co v rámci výuky naše desetičlenná parta kurzistů absolvuje, je jízda s jedním z instruktorů na jeho šestistovce upravené na stuntriding. Je to celkem intimní záležitost, důležitá z jednoho důvodu – spousta lidí právě tady vůbec poprvé zažije pocit z jízdy v „mrtvém bodě“, kdy je motorka schopná jet po zadním stálou rychlostí a kdy nemá tendence padat ani dopředu, ani dozadu. Protože právě tenhle mrtvý bod je alfou a omegou jízdy po zadním.

Po prvotním seznámení jsme všichni samozřejmě plni odhodlání, ale taky dost nervózní. A proto naše další kroky směřují k úplně obyčejným skútrům, na nichž si dáme přibližně hodinu jezdění mezi kužely. Může se zdát, že to sem nepatří, ale dává to smysl. „Na skútrech z lidí opadne nervozita, se kterou sem přijeli, trochu se rozhýbou a my alespoň máme čas se podívat, jak jezdí. Koukáme po tom, jak se na skútru hýbou nebo jak berou za páčky,“ vysvětluje jeden z instruktorů David Vacek.

Skútrů bylo dost, všichni jsou rozhýbaní a technickou trať lemovanou kužely už umí projet bez zaškobrtnutí a nohy na zemi. Je čas se přesunout, tentokrát ze dvou kol na čtyři – na čtyřkolky. Právě sportovní čtyřkolka s řazením a ovládacími prvky totožnými s motorkou sehrává ve výuce asi nejzásadnější roli. Její výhoda je zřejmá – na rozdíl od motorky čtyřkolka na zadních kolech nepadá do stran a jede prostě tam, kam se nasměruje. Naše parta začátečníků se tak může soustředit jenom na to, jak udržet čtyřkolku plynem a zadní brzdou v nejtěsnější blízkosti onoho mrtvého bodu a jet více méně ustálenou rychlostí kupředu.

Nanečisto si na místě nejdřív každý vyzkouší, kde ten mrtvý bod je. Jeden po druhém nasedáme a předek čtyřkolky je ručně zvednut vzhůru. Tady si velmi živě vzpomínám na začátky v ještě nedospělém věku a na to, jak jsem se vždycky lekl, když se mi přece jenom povedlo zvednout přední kolo kus nad asfalt. V momentě, kdy netrénovaný člověk začíná panikařit, že určitě „hodí záda“, je reálně ještě hodně daleko od onoho mrtvého bodu. Na první dobrou je motorka (nebo potažmo čtyřkolka) v tomhle úhlu daleko za „komfortní zónou“, ale stačí chvilka, aby se mozek překalibroval.

To je ale pořád jen zkouška nanečisto na stojící čtyřkolce. To složité teprve přijde, protože nastal čas dostat přední kola vzhůru na ostro. Najíždím na začátek ranveje a dávám první sérii pokusů, nutno říci, že značně neúspěšných. Juniorská Yamaha Raptor 250 výkonem zrovna neoplývá, takže aby se předek odlepil od země, chce to vyladit synchronizaci plynu a spojky. Ve chvíli, kdy motor akceleruje, přičemž plynu nesmí být ani moc, ani málo, musím pustit spojku – ani moc rychle, ani moc pomalu. Zvednutí na požádání plynem tady nepřipadá v úvahu, stejně tak není výkon na to, aby se čtyřkolka znovu zvedla v momentě, kdy začne předek padat.

První pokusy jsou tedy poněkud tristní a já jsem rád, že v tom nejsem sám. Nepodařené rozjezdy střídají nepodařené přískoky předních kol, případně se čtyřkolka zvedá tak rychle, že se leknu, zašlápnu zadní brzdu a hodím předek zase na zem. Takhle se to opakuje nějakou chvíli, až najednou… se to prostě povede.

Předek putuje vzhůru tak akorát rychle, abych jej přibrzdil ve správný moment a dostal čtyřkolku do mrtvého bodu, kde pak několik metrů ujedu.

Čtyřkolku je pochopitelně téměř nemožné udržet přesně v rovnovážném bodě, kdy by nepadala ani dopředu, ani dozadu. Jakmile jde předek dolů, musím citlivě přidat plyn, jakmile jde příliš nahoru za mrtvý bod, musím zase citlivě přibrzdit zadní kola. Ve výsledku tak čtyřkolka pořád osciluje nahoru a dolů a cílem je, aby byla tahle oscilace co možná nejmenší. První úspěšnější pokusy jsou tedy sice doprovázeny ohromnou euforií, ale jakmile opravdu jedu po zadních, jednám zbrkle, příliš prudce přidávám plyn, příliš prudce brzdím, ujedu přinejlepším pár metrů a samozřejmě nezbytně dojde i na to, že úhel přepálím a opřu čtyřkolku o zadní pomocná kolečka. Dvakrát jsem dokonce zůstal takhle sedět na zadku za čtyřkolkou odjíždějící ve svíci (moc daleko ale nedojela, měl jsem na ruce přidělanou „trhačku“, takže hned chcípla).

Ono poslední „vysazení“ už bylo vlivem únavy a tuhnoucích předloktí, takže jsem byl vděčný za to, že je kurz rozdělen do tří dnů a že se na čtyřkolkách střídáme. Sedět na čtyřkolce několik hodin v kuse a snažit se pořád dokola by koneckonců přineslo jenom únavu a frustraci. „Mnohým kurzistům ze začátku přijde, že jezdí vlastně docela málo, ale jezdit v kuse pořád dokola nevydrží nikdo a ani by to nedávalo smysl.“ dodává Vacek.

Není náhodou, že to bylo druhý den z rána, kdy jsem předvedl vůbec nejdelší jízdu. Půlku ranveje jsem citlivě ladil plyn a brzdu, abych měl čtyřkolku přesně tam, kde jsem potřeboval. Právě při téhle jízdě jsem měl taky poprvé čas vnímat jiné věci než jen plyn a zadní brzdu. Konečně jsem se soustředil na to, jak na čtyřkolce sedět, abych méně „visel“ za ruce, a ty měl tím pádem volnější. Právě to je koneckonců účelem kurzu – nabýt určitý komfort při jízdě po zadním v mrtvém bodě.

Postupně jsem dojížděl dál a dá, až přišel čas na další přesednutí – tentokrát už na motorku vybavenou cvičným postrojem a krátce poté i na motorku bez postroje. Tady se ale znovu začal lámat chleba – pod zadkem teď máme dokonce jenom stopětadvacítku – konkrétně malou Hondu CBR.

A tu není vůbec sranda dostat na zadní. Do synchronizace plynu a spojky se tady přidává ještě trhnutí za řídítka, a jelikož musí vše probíhat v nízké rychlosti, začne se motorka okamžitě kácet do stran, sotva se přední kolo odlepí od země. Začít na dvěstěpadesátce nebo třístovce by bylo určitě jednoduší, jenže víte, jak to je – těžko na cvičišti… Ve chvíli, kdy zvládneme zvednout ze země i malou „dvacku“, máme docela slušnou průpravu pro to, abychom se naučili zvedat na zadní prakticky cokoliv.

Takže jaké je resumé? Mám po víkendovém kurzu dokonale zvládnuté umění jízdy po zadním? To rozhodně ne. Mám ale dost dobrou průpravu, zažil jsem „mrtvý bod“ a vyzkoušel si, jak v něm motorku nebo čtyřkolku udržet? To rozhodně ano. Kurz kluků z Crazy Day mi dal velmi slušný základ, na kterém se dá stavět dál. Navíc je to fajnová a lehce „punková“ akce s fajnovými a lehce „punkovými“ lidmi, což se taky počítá. Takže pokud vás láká vidina jízdy po zadním, ale nechcete se při samoučení přizabít a rozbít si motorku, je tohle docela dobrá cesta ke zvládnutí základních návyků.