Jezdíš jako Fittipaldi! Všechno nejlepší, pane závodníku!

Až vám někdo řekne, že jedete jako Fittipaldi, berte to jako poctu. Protože jestli tenhle chlápek něco uměl (a nejspíš ještě pořád umí), pak jezdit s citem, klidně, ale zároveň pekelně rychle. Kromě toho, že to byl první Brazilec ve Formuli 1, tak byl dlouho i nejmladším mistrem světa, měl neuvěřitelně dlouhou a bohatou závodní kariéru, jezdil v Evropě i v Americe, přežil nejsmrtelnější období ve Formuli 1 a jeho závodění i osobní život připomínaly jízdu na horské dráze. Přečtěte si příběh člověka, který byl nejen skvělým závodníkem, ale taky čestným a skoro pořád usměvavým chlapem.

Ale ještě, než se do toho pustíte, tak jedna historka, co vás pobaví. Jen pár desítek minut poté, co skončily závody Indy 500, chytil snaživý policista na dálnici č. 427 řidiče, který se svou rodinou spěchal na letiště. Prý se ho zeptal: „Kdo si myslíte že jste? Emerson Fittipaldi?“ A ten chlápek s podezřele nápadnými kotletami na to zareagoval: „Ano, já jsem opravdu Emerson Fittipaldi.“ Dostal varování a pak i policejní doprovod...

Malý Emmo se narodil 12. prosince 1946 v brazilském Sao Paulu do rodiny novináře a komentátora motoristických závodů Wilsona Fittipaldiho. Napřed proháněl motorky a vznášedla, ale po vážné nehodě staršího bratra oba přesedlali na motokáry a Emerson po něm dědil nejen oblečení, ale taky techniku. A jak už správně tušíte, netrvalo dlouho, a začal svého staršího bratra porážet. Od patnácti let dělal mechanika, závodil a ve dvaceti letech se stal brazilským motokárovým šampionem.

Bylo mu 23 let, když vystoupil v Londýně na letišti, protože moc dobře věděl, že v Brazílii žádnou díru do světa neudělá. A tenhle talentovaný a odhodlaný mladík měl dostatečně silné zázemí, aby se místo mytí nádobí a potloukání po ulicích mohl posadit rovnou do britské Formule Ford a začít vyhrávat.

Jestli vám tohle připadá jako nástup snů, tak co pak napsat o tom, že si talentovaného jezdce s obřími kotletami všiml jistý Colin Chapman a v roce 1970 ho uprostřed sezóny posadil do monopostu F1. Jasnou týmovou jedničkou byl Jochen Rindt a Fittipaldi měl společně s Johnem Milesem jasný úkol krýt mu záda v boji o titul. No a Fittipaldi exceloval od samého začátku – už ve svém druhém závodě dojel na čtvrtém místě. Jenže pak přišla osudná nehoda v Monze, při které Rindt zahynul. S Lotusem to rázem vypadalo bledě. Colin Chapman byl obviňován, že nestaví bezpečná auta, tým se stáhl a nenastoupil do dalších dvou závodů. Ale do Velké ceny USA už Fittipaldi odstartoval a vyhrál, přičemž šlo teprve o jeho čtvrtý závod v šampionátu F1. „Fittiho“ vítězství bylo o to cennější, že sebral body jezdcům Ferrari a Jochen Rindt se stal v historii jediným mistrem světa Formule 1, který získal titul po své smrti. Zaskočení novináři se tehdy ptali „Emerson… Kdo?“ A Fittipaldi v rozhovoru pro televizi na chvíli zapomněl na angličtinu a portugalsky řekl: „Bylo to vítězství pro Jochena Rindta. Jsem rád, že se stal šampionem.“

V další sezóně už byl Fittipaldi pochopitelně týmovou jedničkou, ale Chapman, který se s Rindtovou smrtí nedokázal dlouho vypořádat, nebyl schopný mu dát vítězné auto, a tak se musel brazilský talent spokojit s až šestým místem. Přesto si získal respekt soupeřů i obdiv fanoušků, jezdil precizně, čistě a nesnášel, když mu někdo na trati udělal nějakou tu prasárnu, to si byl pak schopen všechno s dotyčným vyříkat hned v boxech. „Riziko k závodění patří, ale proč mu chodit zbytečně naproti,“ krčil v roce 1975 rameny, když v boxech málem inzultoval Claye Regazzoniho, který ho podle něj v závodě blokoval.

V roce 1972 byl Lotus zpět v plné síle a s novým sponzorem JPS. Fittipaldi vyhrál pět závodů, bral tři pole-position, pomohl Lotusu vyhrát další Pohár konstruktérů (týmová dvojka Dave Walker nezískal v sezóně ani jeden bod), a hlavně o 16 bodů porazil obhájce titulu z předchozího roku Jackieho Stewarta. Stal se tak na dlouho nejmladším mistrem světa Formule 1 a získal si definitivní respekt. Není se čemu divit, že v Brazílii ho všichni milovali, on se jim za to odměnil vítězstvím na domácím okruhu.

V dalším roce skončil Fittipaldi druhý za Stewartem a pro sezónu 1974 podepsal McLarenu, kterému se do té doby příliš nedařilo. Příchod Fittipaldiho však znamenal raketový nástup. Emmo už jezdil jako starý mazák, zbytečně neriskoval a zkušeně sbíral body. V posledním závodě sezóny jel na jistotu a čtvrté místo mu zajistilo druhý titul mistra světa.

Rok 1975 byl pro Formuli 1 zlomový. Čím dál tím častěji se mluvilo o bezpečnosti a jménu Niki Lauda. Emmo v prvních třech závodech jasně zaútočil na obhajobu titulu, ale pak přišla Velká cena Španělska. Jezdci od začátku protestovali proti nedostatečným bezpečnostním opatřením na trati a odmítali do závodu nastoupit, ale pořadatelé a jejich týmy je nakonec zlomili. Fittipaldi se však přesvědčit nenechal. Z boxů tak mohl přihlížet jedné z nejdrsnějších nehod ve Formuli 1, když v pětadvacátém kole závodu havaroval vůz Rolfa Stommelena, vyletěl přes svodidla z trati a dopadl mezi diváky. Bilance byla hrozivá – na místě přišlo pět lidí o život, dalších devět bylo zraněno. Pořadatelé ale nechali závodníky odjet ještě čtyři kola, než závod zastavili… Titul vyhrál rozdílem třídy Niki Lauda, Fittipaldiho tři vítězství mu ale i tak zajistila druhé místo v šampionátu.

Nicméně tím Fittipaldiho hvězdná kariéra ve Formuli 1 skončila. Podlehl totiž vábení svého bratra Wilsona, který stál v čele první brazilské závodní stáje Copersucar sponzorované brazilským státním cukrovarem. Dopadlo to stejně mizerně, jako to vypadá napsané. V roce 1976 dojel Emmo na celkovém 16. místě, o rok později byl dvanáctý, pak devátý a nakonec jednadvacátý. Na bývalého šampiona dost špatné. „Nelituji toho. S bratrem jsme měli vždy společné plány i finance, udělal bych to stejně,“ zmínil pak Fittipaldi opakovaně. A narážel tak na fakt, že oba bratři dlouho ctili přání svého otce a vydělané peníze posílali na společný účet, ze kterého si je brali pro svou potřebu.

Výsledky týmu Copersucar sice byly tristní, ale Emerson závodit nezapomněl, to bylo vidět. A tak když sponzor definitivně zavřel kohoutek s penězi, měl Fittipaldi na stole nabídky od McLarenu, Lotusu, Brabhamu a Tyrrellu. Jenže místo toho, aby si vybral, kde mu dají nejrychlejší auto nebo nejvíc peněz, ukázal, že rodina je pro něj na prvním místě a společně s bratrem koupili krachující stáj Wolf.

Další dva roky se snažili o závodění, ale vyjma dvou pódiových umístění to byla jen bezedná studna na peníze a úspěchy žádné. Když na konci roku 1980 jel svůj poslední závod ve Formuli 1, místo velkolepých oslav se jen posadil na zeď v boxech a zapálil si cigaretu. „Ty poslední dva roky byly neštěstí. Věnoval jsem týmu a závodění všechno, ale výsledky se nedostavily. Zanedbal jsem svoje manželství a svůj osobní život,“ přiznal pak později. Jeho manželství, do té doby považované za jedno z nejstabilnějších, skončilo. On sám však v té době říkal, že hlavním důvodem, proč končí v pouhých 33 letech, je příliš velké riziko s paní s kosou, která číhá na každých závodech.

Následující roky bral Emmo každou práci, kterou mu někdo nabídl. Závodil na motokárách, testoval auta, nevyhýbal se reklamám. Před sezónou 1984 dostal pozvánku na předsezónní testy F1 v týmu Spirit a tam ukázal, jak rychlý pořád je. Druhý pozvaný jezdec Mario-Fulvio Ballabia mu totiž celou dobu jen koukal na záda. Fittipaldi sice měl rychlost, jenže neměl peníze, a tak z námluv sešlo. Motorsport umí být krutý i pro šampiony.

Jenže tato krátká epizodka jako kdyby Fittipaldimu připomněla, co ho na světě vlastně baví. Namířil si to do Ameriky a začal závodit v sérii CART. Napřed se rozkoukával, hledal ten správný tým a pak v roce 1989 byl v pěti závodech mezi nejrychlejšími pěti jezdci. A taky konečně vyhrál vysněné Indy 500. Vedl 158 kol z celkových 200, ale rozhodl až dramatický finiš, kdy v předposledním kole Al Unser roztříštil po vzájemném kontaktu svůj monopost o zeď.

V lndy vyhrál ještě v roce 1993 a tohle vítězství mu pomohlo zajistit titul vicemistra. Stejné umístění bral i o rok později, ale když v roce 1996 jen zázrakem přežil nehodu na oválu v Michiganu, bral to jako boží varování a se závoděním (opět) skončil.

Nicméně do Indy se téměř vzápětí vrátil, a sice jako šéf týmu, následně působil i v A1 GP a v roce 2002 se nechal přemluvit ke startech v Audi R8 v závodech prototypů. S bratrem pak jezdili brazilský šampionát s Porsche 911 GT3 a je tomu jen pět let, co ještě zkusil štěstí ve vytrvalostních závodech WEC, kde jel s Ferrari 458 Italia.

Když se Emersona Fittipaldiho před rokem zeptali, čeho v životě lituje, měl rychle jasno: „Lituji, že jsem dal v jednu chvíli přednost závodění před svým životem. Lituji, že jsem nikdy nevyhrál v Monaku. A mrzí mě, kam Formule 1 směřuje.“ Tím prvním nepochybně myslí to, jak se loučil s Formulí 1, to druhé je pak povzdechnutí nad tím, že v roce 1973 a 1975 dokázal dojet druhý, ale nedokázal najít recept na předjetí. „Poprvé jsem mohl vyhrát, můj Lotus 72D byl rychlejší než auto Jackieho Stewarta, ale já prostě neměl odvahu mu to tam někam poslat. O dva roky později jsem jel za Nikim Laudou, a ten prostě chyby nedělal…,“ řekl Fittipaldi v jednom z rozhovorů. „Abyste v Monaku vyhráli, musíte být neuvěřitelně precizní, téměř až agresivní. Ale agrese a přesnost jdou málokdy ruku v ruce.“

A takový byl Fittipaldi v celém svém životě. Odmítal riziko a bojoval za bezpečnost. Sledoval, jak mnoho jeho přátel a kolegů při závodech zemřelo, jako jezdec a pak i jako týmový šéf se vždy zasazoval o maximální bezpečnostní opatření. Přesto v současné Formuli 1 vidí málo atraktivity. „Není to o riziku, je to o tom, že se ve Formuli 1 nezávodí. Málo se předjíždí, jsou obrovské rozdíly mezi týmy. Je to nuda.“

Jak už je vám asi jasné, jeho život rozhodně nudný nebyl. V závodech měl vlastně jen dvě větší nehody, o to dramatičtější okamžiky zažil v roce 1977, když se se svým pětiletým synem zřítil s letadlem do močálů na Floridě a čekal deset hodin na záchranu.

Jenže měl i svoje odpůrce. Spoustu fanoušků si popudil, když po vítězství v Indianapolis vypil láhev pomerančového džusu. Udělal to, aby propagoval svoje pomerančové plantáže, ale od roku 1936 se tak stal teprve druhým jezdcem v historii, který odmítl tradiční lahev mléka. Stálo ho to 5 000 dolarů na pokutě a veřejnou omluvu Americké asociaci mléka a mléčných výrobků.

A někteří fandové mu i vyčítali, když v roce 1994 předčasně ukončil trénink na závody Indy 500, protože chtěl stihnout pohřeb Ayrtona Senny. Prý tím ukázal, že závodění pro něj není vším… Zapomínají pak ale zmínit, že v závodě útočil na další vítězství, jenže patnáct kol před cílem ťukl do bariéry a skončil na druhém místě.

Když jsem na začátku zmínil, že jeho život byl jako jízda na horské dráze, nemyslel jsem tím jen jeho závodění. Po smutném rozvodu se Fittipaldi znovu oženil a vypadá spokojeně. Všechny nehody přežil ve zdraví. A přestože zažil období, kdy na tom byl finančně hodně špatně, dokázal se zase ekonomicky vzchopit – mimochodem kromě pomerančových plantáží vlastnil třeba i zastoupení Mercedesu pro Jižní Ameriku nebo několik rafinérií.

Dnes se Emerson Fittipaldi dožívá 73. narozenin. Chlápek, který možná není tak známý jako Lauda, Schumacher nebo třeba Hunt, ale ve skutečnosti nechal v motorsportu obrovskou stopu, a to na obou kontinentech. Tak všechno nejlepší, pane Fittipaldi. Hlavně hodně zdraví!

Čeho všeho takřečený „Fitti“ dosáhl ve světě rychlých kol:

144 startů v Grand Prix, 6 vyhraných kvalifikací, 14 výher v GP, 35 pódií, dvou titulů mistra světa v letech 1972 a 1974, titulu CART šampiona 1989 a dvou vítězství v Indy 500 v letech 1989 a 1993.