Jeep Wrangler Unlimited CRD: vysloužil terénnímu autu jméno

Letos přišel na trh zbrusu nový model jeepu, který se stále drží zavedených tradic spartánského a schopného vozu vyráběného už od válečných let. Na domácím americkém trhu může být vybavený silným šestiválcem Pentastar a nabízí řadu dalších novinek jako například plátěnou střechu s posuvnými, odnímatelnými bočními panely, případně shrnovací střechu s pevnými střešními lištami. Věřím, že i s novým čtyřválcovým Jeepem se svezeme, ale než to uděláme, půjčil jsem si v AAA Auto jeden starší kousek. Předchozí generace označená kódem „JK“ je dnes pro širší veřejnost daleko dostupnější možností, jak se dostat za volant legendárního offroadu. Jeep Wrangler postavený na dlouhém rozvoru „Unlimited“ je už deset let starý, pod kapotou mu tluče původem italské naftové srdce od VM motori a vyjde vás na méně peněz než nová Suzuki Vitara. Dává nákup staršího Jeepu Wrangler smysl?

Zatímco u nás řádil od podzimu 1941 říšský protektor Reinhard Heydrich, Amerika tančila na swingovou hudbu Glenna Millera. Ten vydává slavnou desku Chatanooga Choo Choo. Jenže i Američanům je jasné, že se válce jen tak nevyhnou. Byla vyhlášena armádní soutěž na dodávku lehkého terénního automobilu, které se tehdy zúčastnili jen tři výrobci splňující požadavky ke vstupu do tendru. Vítězným návrhem se tehdy stal Bantam BRC-40. Maska jeho chladiče ještě nebyla tvořena charakteristickými sedmi vertikálními pruhy, ale umístění světel, jednoduchých vystouplých blatníků a vykrojených bočnic karoserie namísto dveří klasický jeep připomínalo. Jenže byl příliš těžký a zůstalo jen u výroby zkušební série o několika desítkách kusů. Ty první dodávky sériových jeepů zajistila firma Willys-Overland, která byla navíc oproti Bantamu lehčí a oproti Fordu, jenž se soutěže také účastnil, levnější. A tak se narodil slavný Willys MB, který spojencům pomáhal po dlouhé válečné období vítězit na všech frontách.

Jestli to nevíte, protože já to také nevěděl, v Americe platí nepsaný zákon, že každý majitel Jeepu Wrangler musí pěkně poctivě zamávat jinému protijedoucímu jeepu na pozdrav. A mladší jeep mává na staršího jako první, aby projevil úctu k tradici. V Evropě se takhle hezky zdraví už jen saabisté. A že je to sakra náhoda, když se v dnešní době potkají. Ale pokud žijete někde v Iowě, budete se s ostatními majiteli jeepů zdravit tak často, že vás z toho začne bolet ruka.

A tak stoupnu na robustní plastovou stupačku a vyhoupnu se do hranaté kabiny Wrangleru. Rozhlížím se okolo sebe. Ploché čelní okno a minimální šířka přístrojové desky za ním mi hned dávají vědět, že tohle auto není jen retro ve stylu nového Mini nebo Fiatu 500, nýbrž prostě staré auto. I když zrovna generace JK představená světu v roce 2006 už prý vznikla na čistém listu papíru. Nepochybně však pořád podle klasické staré receptury. Takové offroady najdete na trhu vlastně jen tři, pokud pomineme ruské stroje a smíříme se s faktem, že se původní anglický Land Rover Defender už dál nevyrábí. Nejmenší z přeživší trojky je Suzuki Jimny. To mě fakt baví svojí lehkostí, hbitostí a odvahou v terénu, která je daleko větší než ta moje. Nejdražší je kultovní Mercedes-Benz třídy G, který v poslední době milují zejména na Předním východě a s osmiválcem od AMG s ním přesýpají koly s hrubým vzorkem pouštní písek. A někde uprostřed nabídky najdeme Jeep Wrangler. Na nic si nehraje, váží svoje pěkné dvě tuny a projede skoro všechno.

Naftový agregát nastartuji obyčejným klíčkem a rozměrná kapota zajištěná venkovními upínáky se lehce rozechvěje. Mé myšlenky nejsou v ten moment daleko od těch klišé s traktorem, protože motor je všechno, jen ne uhlazený nafťák dnešních časů. Určitě bych chtěl jedině benzinového šestiválcového jeepa, pomyslel jsem si hned vzápětí. Když se motor trochu ohřeje na místě, lepší se to. Zařadím jedničku na přesné, ale takové staromilsky mechanické řadicí páce a dávám se do pohybu. Průjezd dopolední Prahou není to pravé hřiště pro legendární offroad, což ani nikoho nepřekvapí. Řízení je přesné, a tím pádem se nemusím bát, že bych cestou sešrotoval pár osobáků, které jsem zrovna při změně pruhů přehlédl. Navíc mám hodně velká zrcátka. Chci fofrem na venkov!

…začíná revír pro Wrangler. Přiznám se, že pro tento test jsem toho moc v terénu nenajezdil. Ono těch míst blízko mého bydliště, kam se můžu dobrodružně a beztrestně do přírody vydat, je málo a na návštěvu offroad parku nezbyl bohužel čas. Jeep má klasický žebřinový rám s dvěma hlavními rámovými podélníky a k nim jsou přimontovány obě tuhé nápravy. Už někdy v roce 1996, od modelu „TJ“ mají všechny Wranglery namísto podélných listových per vinuté pružiny. Jinak je konstrukce dost primitivní, což právě pomáhá při jízdě na nezpevněném povrchu. Jeep se na písčité polní cestě cítí úplně skvěle, a snad i proto se právě tak i řídí. Dokonce jde při výjezdech z prudších zatáček na sypkém povrchu zatáčet lehce smykem zadní nápravy, což je velká zábava. Opravdické schopnosti a limity, na které náš model „unlimited“ nakonec narazí, jsem nevyzkoušel. Ježdění v lehčím terénu v okolí husí farmy zvládá s cigárem v koutku a sombrerem na čele.

Tuhle jsem si z pocitů mého týdne z Wranglerem dělal legraci v blogu a tvrdil, jak moc velký jsem kluk z vesnice. Ale asi jo, jsem. Což další den potvrdila nedobrovolná, nicméně nutná návštěva nákupního centra na Andělu. Jestli to v tamním úzkém podzemním parkovišti znáte, pak nejspíš víte, že tam je značka s povolenou maximální výškou 1.8 metru. Jeep Wrangler Unlimited Sport měří na výšku 1801 mm, což je víc než Kodiaq a víc než… ehm, výška nejnižších částí parkoviště. Pár lidí si na mě zatroubilo, jelikož jsem před jednou ze stropních kontrolních tyčí zastavil, postavil se v autě a začal to očima měřit. Dobře to nakonec dopadlo, protože na Andělu počítají s lidmi, jako jsem já, a v měřeních panuje jistá rezerva. Ale ne velká. S Wranglerem je potřeba trochu víc přemýšlet, kam se s ním odvážíte vyrazit. Na druhou stranu mně s ním žádné obrubníky nedělají vrásky.

Konečně se dostáváme k pravým důvodům, proč si pořídit právě Wrangler a na jiné offroady zapomenout. Ani v dnešní hyperkorektní době se americké auto, nyní vyráběné koncernem FCA, nebere příliš vážně. Jeho karoserie je vyztužena bezpečnostním rámem, a tím pádem střecha, dveře ani poslední zadní sloupky nemají žádnou nosnou funkci. Siluetu „pevné“ verze Jeepu Wrangler tvoří jen laminátová nástavba, která jde snadno sundat. Nejjednodušší je zbavit se dvou vrchních dílů nad hlavami řidiče a spolujezdce. Což je za pár minut hotové. A ty dva panely můžete zejména v dlouhé unlimited verzi strčit do kufru. Horší už je to s hardtopem vzadu. Ten sice jde odšroubovat a sejmout i se zadním oknem, ale když během výletu přijde bouřka a zaprší, budete zkrátka mokří. Ale i o tom je Wrangler - o obětování pohodlí tak samozřejmého pro běžného Evropana a výměnu komfortu za trochu dobrodružství. Což podle mého stojí za to.

Ono je to celé jinak. Kdo touží mít doma legendární Jeep, nespokojí se s náhražkou v podobě SUV a ani s těmi z rodiny vozů značky Jeep od FCA. Některé z nich možná vzhledem ten pravý Jeep Wrangler vzdáleně připomínají, ale jsou to jen imitace, přesněji řečeno parodie na téma. Praví fanoušci Jeepu vědí, proč chtějí Wrangler, a FCA zase ví, proč ho stále vyrábí. Umí nabídnout terénní schopnosti bez kompromisů a majiteli dopřeje ochutnávku několika soust z kuchyně vojenských, přísně účelových vozidel. Odeberte z něj všechny laminátové díly a najednou máte otevřený automobil, který projede všude. A pokud se během expedice něco přihodí, lze to opravit za použití selské logiky a s trochou mechanické zručnosti, kterou v sobě prostě budete muset najít. Osobně bych Jeep Wrangler moc nevyužil. Moc jsem se těšil na jeho řízení a nezklamal mě. Jenže jezdit v něm převážně jen po silnici? To by mě nebavilo. To je jako pořídit si formuli s registrační značkou a pak s ní jezdit stabilní stotřicítkou rovně po dálnici. Ne, to by nefungovalo. Ale kdybych se rozhodl jet do Mongolska a našel na to půl roku volného času, koupím si přesně jeden čtyřdveřový Unlimited Sport s odolným látkovým čalouněním, tvrdými omyvatelnými plasty a nekompromisními terénními schopnostmi. A motor? Víte, ten nafťák umí jezdit kolem devíti litrů na 100 km, a když se ohřeje, je vcelku nevtíravý. K tomu nabídne spousty síly na zdolání prudkých kopců, ale třeba i k tahání přívěsu. A ačkoli je to moderní přímovstřikový diesel, patří mezi spolehlivější na trhu. Pokud se o něj budete starat a měnit olej podle povahy používání, a obecně se nevykašlete na údržbu, vydrží vám a odvede dobrou službu.