Článek
Kvapilův sen o závodění začal jako u spousty jiných závodníků – nad postelí měl plakát s dakarskou závodní Liazkou. „Byl jsem kluk a říkal jsem si, že jednou bych chtěl tenhle závod jet taky. Když jsem se před dvěma lety postavil na start, bral jsem to jako splněný sen. A žiju ho dál.“ Lukáš Kvapil začínal jako mnoho jiných jezdců v poli na enduru, kdy jezdil evropský a světový pohár v rallye. Z Dakaru ho zná většina českých jezdců jako člověka, který napřed zastavil u ošklivé nehody italského motorkáře Domenica Cipolloneho a pomáhal mu, aby o pár kilometrů později sám havaroval. „Dal jsem mu tenkrát všechnu svou vodu, a pak jsem byl sám dehydrovaný. Rozbil jsem se a potom jsme společně leželi v nemocnici. Je sice fajn, že si z toho novináři udělali příběh, ale raději bych se zapsal jako ten, který dokázal dojet do cíle.“
O rok později se Kvapil na Rallye Dakar vrátil, ale s novinářským autem. Nebyl na tom zdravotně tak dobře, aby mohl sám závodit a přiznává, jak moc ho svrběly prsty. „Věděl jsem, že se na Dakar vrátím. A když pak přišla možnost jet na motorce Africa Eco Race, tedy soutěž, která se jezdí po stopách původní dakarské rallye, neváhal jsem ani chvíli.“ Napřed měl myšlenky na kamion nebo auto, ale nakonec se objevil zpátky v sedle motocyklu. Jede na dva roky staré tovární Husqvarně a přiznává, že přípravy na samotnou soutěž nebyly takové, jaké by si představoval. „Místo toho, abych jel třeba marockou rallye, sháněl jsem peníze a věnoval se manažerské práci. Pak jsem stihl najezdit nějakých dvanáct set kilometrů v Tunisu a teď jsem tady.“
S každou další etapou se zlepšuje navigačně, což je základ těchto rallye. A pořadatelé varovali předem, že letošní ročník Africa Eco Race bude navigačně obzvlášť výživný. „Používají se tady úplně stejné navigační přístroje jako na Rallye Dakar, dodává je stejná firma. A stejný je i princip.
Navigační přístroje se používají stejné jako na Dakaru
Mám papírový roadbook s azimuty, křižovatkami a s upozorněním na záchytná a nebezpečná místa. Jedu podle něj a snažím se nechybovat, ale na dlouhých rovných pláních v Maroku, kde se jede opravdu rychle, stačí odbočit špatně o pár stupňů, a pak se musíte vrátit, protože nikdy pořádně nevíte, jestli tam někde před vámi nebyl tajný průjezdný bod.“ Sbírá i praktické zkušenosti. „Trvalo mně, než jsem přišel na to, jak se správně oblékat. V prvních etapách bylo ráno na nule a pak se teplota vyšplhala na dvacet stupňů – jednou jsem se třásl zimou a podruhé mně bylo horko. A obdobně jsem se ke zkušenostem prokousával i s jídlem – když jsem jel s prázdným žaludkem, chytaly mě křeče, a když jsem se najedl moc, taky to nebylo ono. Teď sním první tyčinku na stém kilometru a pak už si dám něco každých padesát kilometrů.“
Můžete se tomu možná smát, ale v prvních etapách zastavoval, aby ulevil močovému měchýři. „Jenže jsem za těch čtyři sta kilometrů a v té zimě zastavil třeba i desetkrát. A pokaždé jsem tak ztratil dvě až tři minuty. A pak mi došlo, že ostatní vlastně moc nestaví. A tak to teď dělám stejně jako oni, čůrám za jízdy. Mám na sobě dvě vrstvy oblečení a vždycky stojím, abych měl mokrá jen stehna. Je to možná nechutné, ale o moc rychlejší a za chvíli to stejně uschne.“
Lukáš Kvapil je profesionální voják, který byl na misi v Afghánistánu a teď slouží u vojenské policie
Další velkou změnou je příprava techniky. Na Rallye Dakar startoval na Yamaze, což byla závodnička postavená ze sériové motorky, tady má však tovární nářadí. „Jel jsem na ní zpočátku tak, jak jsem ji koupil. Teď, po těch rychlých etapách, už vím, že bych na ní změnil převodový poměr, abych ji neměl tolik v otáčkách. Jezdci, kteří tady jedou třeba po sedmé, už tohle přesně ví. Stejně jako třeba i to, jak si nastavit podvozek nebo že se má jezdit na měkkých moussech, což není klasická duše, ale spíš výplň pneumatiky. Ale na tohle všechno jsem přišel postupně, případně jsem se o tom poradil se starými mazáky. Ty zkušenosti jsou znát, proto tady mohou bodovat i staří pardálové.“
Jeho první sen o Dakaru se rozplynul v druhé etapě – probral se až v nemocnici
Fanoušci dálkových rallye se dělí na dva tábory: jedni přísahají na originální Dakar, který se teď jezdí v Jižní Americe, druzí jim oponují s tím, že Dakar je jen jeden, a to Africe. „Nechci to hodnotit, vlastně to dost dobře ani nejde. Přijde mi, že je to pořád závodění, ale vždycky trochu jiná soutěž. V Americe jede spousta továrních týmů a v bivaku vidíte ty peníze, které tam tečou proudem. Tady v Africe nejedou tak drahé speciály a finanční rozdíly mezi týmy jsou evidentně výrazně menší.“ Mimochodem všichni, kterých jsem se zde ale za ten týden jako novinář ptal, se shodují na tom, že tady panuje mezi jednotlivými týmy výrazně přátelštější nálada.
A Češi a Slováci samozřejmě drží spolu. „Každá dobrá rada se vždycky hodí,“ říká Kvapil. A plánuje, že se ještě vyrazí zeptat ke konkurenci, co ho tedy čeká v Mauretánii. „Nějakou představu mám, ale stejně to i v těch dunách bude pro všechny stejné a zároveň pro každého trochu jiné. Nejsem blázen, abych se někam hnal a někde se zrakvil, takže se budu zase učit za pochodu. Ale do písku se vážně těším, i když je to dřina. Bude to pomalejší, víc technické a samozřejmě bude hodně záležet na navigaci.“
Kvapil má jasný cíl – rampu v Dakaru, na břehu Růžového jezera v Senegalu. Tedy místo, kam mířila i ta Liazka z plakátu nad jeho postelí. Žije si svůj sen a doufá, že nezůstane jen u toho jednoho.